Pražské úspěchy i tápání

V minulém dílu (viz zde) jsem psal o stavbách postavených v oblasti pražské asanace ve stylu moderny v období těsně před první světovou válkou. Slíbil jsem, že se na toto nevelké území ještě vrátím, abych připomněl další stavby, které zde vnikly v meziválečné a poválečné éře. A jak uvidíme, není jich zrovna málo, ač se to na první pohled nemusí zdát.

Filosofická fakulta UK

Asi nejvýraznější novostavbou v katastru Josefova je budova filosofické fakulty Karlovy univerzity na Palachově náměstí. Vznikla sice až na přelomu dvacátých a třicátých let, ale nejde o žádnou avantgardní architekturu, naopak, poněkud těžkopádné kamenné průčelí s vysokými sloupy je značně konzervativní. Funkcionalisté se kdysi zlobili, že škola, která má vychovávat mimo jiné i teoretiky architektury, je tak usedlá. Na druhé straně prostor náměstí uzavírá důstojně, jako by tam patřila odjakživa. Autorem architektonického řešení byla pražský projektant Josef Sakař, který projektoval své první stavby už na sklonku devatenáctého století. Pro Karlovu univerzitu navrhl tzv. prozatímní budovu už o něco dříve, najdeme ji hned za Rudolfinem. Před Sakařovou budovou měla být na Palachově náměstí umístěna socha Antonína Dvořáka dle vítězného soutěžního návrhu Josefa Wagnera a architekta Jana Sokola, k čemuž bohužel nedošlo a plastika se dnes krčí zády k náměstí pod schodištěm do Rudolfina.

Synagoga + Židovské muzeum 2

Stavební průmyslovka, Dušní

První republika přispěla do struktury Josefova ještě nenápadným činžovním domem v ulici Elišky Krásnohorské 5, projektovaným Vladislavem Martínkem z městského stavebního úřadu, dále budovou bývalého ministerstva pro sjednocení zákonů, dnes průmyslovku v Dušní ulici od Emila Králíčka se zajímavou plečnikovsky pojatou fasádou, a pak jednou stavbou, která je jasně moderní, funkcionalistická, ale přesto svým členěním výborně v daném prostředí sedí. Jde o dostavbu synagogy ve Vězeňské ulici, kterou ve třicátých letech navrhl pražský architekt Karel Pecánek (dnes v ní sídlí ředitelství Židovského muzea). Ten měl bohaté zkušenosti s rekonstrukcemi památek i zakomponováním novostavby do historického kontextu, jak je patrné na jeho domě v malostranské ulici Tržiště, kde dnes sídlí hotel Aria.

hotel Intercontinental 1

hotel President

A co poválečná éra? I ta přispěla velmi výrazně. Na místě části domovního bloku mezi ulicemi Pařížskou, 17. listopadu, Elišky Krásnohorské a Bílkovou, který byl zčásti zničen na konci války a zčásti zbourán v šedesátých letech, vyrostl mohutný hotel Intercontinental – zřejmě první pražská stavba amerického investora a vlastně takové pozdní dítko roku 1968. Mnozí míní, že budova ve stylu betonového brutalismu do jemného světa historismu a secese nepatří, ale já si myslím, že je to dobrá architektura. Velká hmota je vyvážena volným prostranstvím v sousedství. Cenné byly i interiéry hotelu, v nichž autoři Karel Filsak, Jan Bočan a další dali do kontrastu pohledový beton a historické kusy nábytku, či kultivovaná umělecká díla výtvarníků, kteří v následujících letech upadli v nemilost, jako byli František Ronovský, Josef Klimeš, René Roubíček… Svižný interiér byl v té době vskutku mimořádně zdařilý, bohužel už z něj mnoho nezbylo – dnes je hotel v podstatě tuctově zařízen. Všimněte si i romantického parčíku, ponořeného pod terén směrem k nábřeží, i ten je malým mistrovským dílem.

MSS 2

Méně zdařilý už je další Filsakův hotel (dříve Budovatel, dnes President) přímo na nábřeží Na Františku, nezachrání to ani keramický plášť, ani mohutná betonová plastika Josefa Klimeše v rámu na atice. Tato stavba už měřítko nábřežních paláců narušuje a pamětníka zejména mrzí, že nahradila kultivovaný prvorepublikový palác SIA (Svaz inženýrů a architektů - pozn.red.) architekta Františka Krásného, který tvořil vhodný protějšek Kotěrovy právnické fakulty (vida, i to je příklad meziválečné architektury!). Za příliš zdařilou nepovažuji ani administrativní budovu Mezinárodního svazu studentstva, která tvoří nároží ulici Pařížské a 17. listopadu. Stojí v místech, kdy býval secesní dům architekta Jiřího Justicha, který ale vyhořel na konci války. Projekt Stanislava Hubičky (mj. autora architektonického řešení Nuselského mostu) se sice se sousedy vypořádává docela dobře, ale ve výsledku působí stavba, pokrytá kamennou opukovou mozaikou a eloxovanými kovovými prvky, v daném prostředí dost podivně. Hezký je ale reliéf Miloslava Chlupáče. Dům je už léta prázdný a jsem zvědav, jestli nakonec přežije nebo ustoupí nějaké novostavbě. Pokud se tak stane, doufám, že to bude dílo mimořádné, tak jak je mimořádná i tato lokalita.

LN 2. 3. 2013

Foto: Jiří Wagner

A ještě pozvánka: V úterý 5. března v 18:30 představím v břevnovském Kaštanu (www.kastan.cz) pozoruhodné dílo architekta Kamila Roškota (1886-1945).

Dále upozorňuji, že v knihkupectvích už je knížka Stavby a architekti očima Zdeňka Lukeše s mými články pro Lidové noviny z období 2009-2012. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Více na mém webu zdeneklukes.eu.

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998