Nakladatelství Slovart vydalo v loňském roce knížku věnovanou jediné stavbě. Tou je krematorium v Bratislavě od slovenského architekta Ferdinanda Milučkého. Opus magnum tohoto tvůrce je zároveň – vedle banskobystrického památníku Jozefa Jankoviče a Dušana Kuzmy – nejvýznamnější slovenskou realizací šedesátých let. Je takovým slovenským Ještědem, dalo by se říci.

Autor knihy, slovenský teoretik a pedagog pražské fakulty architektury ČVUT Matúš Dulla, se v úvodní stati zabývá historií krematorií v Evropě i v Československu a připomíná, že zatímco v Čechách vznikla první stavba tohoto typu již v roce 1917 (Liberec) a další rostly jako houby po dešti v následujících letech, na Slovensku tomu bylo jinak a tamní katolická církev se tomuto tématu dlouho bránila. První soutěž byla vypsána až na konci neblahých padesátých let a definitivní projekt bratislavského krematoria vznikl až v následující dekádě právě na rýsovacím prvně architekta Ferdinanda Milučkého (*1929 v Rajci). Milučký byl absolventem bratislavské techniky, kde na něj měl velký vliv nejvýznamnější slovenský funkcionalista Emil Belluš, architekt pevných mravních zásad. K jeho sice nemnoha, ale vesměs mimořádně působivým realizacím patří kulturní dům v Piešťanech, vlastní vila v Bratislavě a donedávna i výstavní pavilony v tomto městě, které už dnes neexistují, podobně, jako slovenská jizba v rámci úspěšného československého pavilonu na světové výstavě v Montrealu v roce 1967. Milučkého velkým vzorem byl Ludwig Mies van der Rohe, jehož legendární barcelonský pavilon ze světové výstavy 1929 byl i jednou z inspirací pro budovu bratislavského krematoria. I jeho fascinovaly dlouhé paralelní zdi, tak typické pro Miesovy práce, stejně jako prostá kompozice vnitřních prostor a rozměrné skleněné stěny. Další inspirací byla skandinávská architektura, zejména motiv prosklené oltářní stěny v kapli od manželů Heikkiho a KaijiSirenových ve finské Otaniemi. Klidný průhled na lesní porost vytváří mimořádně působivý motiv, který Milučký rovněž zužitkoval v interiéru velké síně krematoria.

Milučkého stavba je umístěna na mírném svahu, paralelní bílé betonové stěny běží po jeho vrstevnicích. Komplex tvoří i soustava teras v různé výši, pospojovaných širokými schodišti. K budově nesměřujete přímo, ale stoupáte mírnou serpentinou, což je podmanivé. Materiály stavby jsou prosté: kámen, beton, krytý bílými vápencovými deskami, sklo, dřevo, ocel. Každý prvek je zpracován s velkým citem, významnou roli hrají průhledy, práce s terénem, výtvarnými díly. Ta se nacházejí v celém areálu jen tři. Vedle plastiky Sblížení od Rudolfa Uhera a Smutek, jejímž autorem byl Pavel Tóth, je to především dřevěný „totem“ architektova přítele Vladimíra Kompánka, který je umístěn na svahu pod krematoriem a svou vertikálou, opracováním i materiálem vytváří krásný kontrast ke stavbě v pozadí. Na krematorium navazuje lesní hřbitov ve skandinávském stylu. Umístění areálu ve svahu umožnilo také bezproblémové vybudování podzemních technických prostor. Profesor Emil Belluš hodnotil hotové dílo slovy: „Působivost upraveného prostředí je nesporná. Výsledná atmosféra obřadní síně evokuje ovzduší pro pokojný návrat do koloběhu přírody, do věčnosti“.

V dřívějších epochách se architekti snažili dát krematoriím vznešený kabát. Zprvu to byly jakési antické chrámy, později často svérázně dekorované „svatyně“, jako je známé Janákovo krematorium v Pardubicích, pokryté barevnými terči ve stylu art deco a připomínající perníkovou chaloupku. Později již volili střídmější formy, jako Bedřich Feuerstein v Nymburce, který sestavil budovu z jednoduchých bílých geometrických těles, nebo brněnský Ernst Wiesner, který stavbu obkroužil jakýmisi kamennými bodci, jež jí propůjčují slavnostní ráz. Civilnost šedesátých let pak volila ještě prostší motivy. Byl to právě Ferdinand Milučký, kterému se podařilo za pomoci jednoduchých kompozičních prostředků vytvořit dílo, které v krajinném prostředí vytváří tvarově čistou geometrickou soustavu horizontál.

Budova krematoria byla dokončena v roce 1969 a získala řadu ocenění, stejně jako její skromný autor. Dnes se na ni neprávem zapomíná, ač je jednou z mála staveb, realizovaných na našem území, která má světovou úroveň. Pojedete-li po dálnici do Bratislavy, nezapomeňte ji navštívit. Zatím je tu k dispozici Dullova kniha s řadou informací o krematoriu a jejím autorovi. Doprovázejí ji barevné snímky srbské fotografky OljiTriaškyStefanović, které jsou záměrně laděny do temnějších tónů a byly pořízeny v zimním období, což jim dodává poněkud pochmurný ráz.

Na konci cesty. Krematórium v Bratislave. Autor Matúš Dulla, fotografie OljaTriaškaStefanović. Vydal Slovart, Bratislava 2007. 130 stran, texty ve slovenštině a angličtině.

LN, 6. 1. 2018
Foto autor