Nedávný požár nákupního centra v podobě jakéhosi středověkého hradu na česko-rakouské hranici v Hatích naštěstí neskončil tragicky, nikdo nezahynul. Většina pouťových staveb jak ze špatného snu nakonec přežila, je ale otázka, kdy se podobné neštěstí bude opakovat. Pitoreskní objekty jsou z velké části vyrobeny z plastů, jejichž hořením navíc vznikají prudce jedovaté látky.

Takové „atrakce“ se šíří lavinovitě: jednou z prvních byl známý Babylon v Liberci. Míra nevkusu tu dosahuje mimořádně vysoké hladiny a já jen žasnu, že takové pitvornosti lze beze všeho postavit nejen na frekventovaném hraničním přechodu, ale i v centru města. Vietnamská tržiště s trpaslíky považujeme za cizí import, a proto se k nim raději nehlásíme, ale jak vidno, nevkus vlastní provenience nám příliš nevadí.

V Babylonu jsem nedávno byl. Jeho součástí je hotel (kupodivu dokonce čtyřhvězdičkový!?), za který by se nemuseli stydět ani v Las Vegas.

Vše tu má charakter divadelních kulis, je to laciné a podbízivé. Plasty jsou zde ovšem všudypřítomné. Podobné kýče vznikají jako houby po dešti podél dálnic a výpadovek u všech větších měst. I to je současná česká architektura, i když ne ta s velkým „A“, kterou se rádi pochlubíme na mezinárodním fóru.

Té skutečně dobré současné architektury je při tom u nás žalostně málo. Nedávno se mi dostalo do ruky poslední číslo časopisu ERA, které je věnováno soudobé tvorbě maličkého Slovinska. Nic takového u nás nenajdete - chytré, odvážné, jednoduché a praktické stavby, na něž je radost se podívat. Slovinci mají přitom podobné podmínky jako my, a co se týče tradice, jsme na tom dokonce podstatně lépe -v období mezi válkami jezdili Jihoslované studovat k nám a naše avantgarda pro ně byla velkým vzorem. Teď by tomu mělo být spíš naopak.

Obrovský náskok před námi mají samozřejmě i Rakušané, Němci a Švýcaři, Holanďané, Dánové a Finové, Britové a Francouzi, Španělé i Portugalci... Pokud u nás vůbec vznikne něco nadprůměrného, jde většinou jen o opatrnou odvozeninu. Zadání, kreativita, mantinely. Marně si lámu hlavu, kde se stala chyba. Snad v kvalitě architektonických škol, které sice každoročně vypouštějí do světa stovky absolventů, ale málokteří se prosadí - a pokud ano - jako by se zalekli a fantazii raději odložili ve školní šatně. Nebo jsou viníky konzervativci na památkových ústavech a úřadech, kteří se děsí čehokoli nového - viz absurdní útoky na Tančící dům a drobné zásahy do struktury Sovových mlýnů (skleněná věžička a lávka) nebo obavy z nové dominanty Letné - moderní knihovny, kterou naše metropole tak postrádá?

Řada památek je tak umrtvena a konzervována, ač by jim nové intervence často pomohly vrátit duši. Jako třeba Veletržní palác v Praze, který věru těžko oživí jeden skleněný výtah, vestavěný nedávno do malé dvorany. V rámci jakési poválečné purizace dokonce z průčelí zmizely pásy reklam, které je kdysi zdobily a s nimiž od počátku autoři stavby počítali, neboť patřily k tehdejší atmosféře velkoměstské city. Má-li být konstruktivistický palác znovu živým centrem současného umění, je potřeba stavbu k tomu účelu upravit podobně, jako to udělal proslulý spoluautor pařížského Centra Pompidou architekt Renzo Piano s podobným kolosem - bývalou továrnou FIAT v Turíně, když na plochou střechu přistavěl high-tech věž s heliportem. O nové prvky byly doplněny i historické paláce v Benátkách a někdejší pařížské nádraží - nyní galerie - Musée d’Orsay (architekt Gia Aulenti), o Peiových pyramidách v Louvru ani nemluvě. Podobných šancí je přitom u nás mnoho, nyní například dochází k transformaci starých továren, pivovarů, tržnic. Továrnou byl ovšem i výše zmíněný liberecký Babylon, jen se k projektu nedostal žádný Piano ani Gehry nebo Aulenti...

V touze po zakonzervování „starých hodnot“ to často jde až do absurdního detailu: tak byly sice na dosud mrtvolných pražských nábřežích vytvořeny nové cyklostezky, ale ty vedou po „kočičích hlavách“, tedy žulové dlažbě. Ta tu byla sice odjakživa, ale vznikla v době, kdy se tu věru na kolech, bruslích a s kočárky nikdo neproducíroval. Takže cyklisté a bruslaři se budou raději zase proplétat mezi auty. Co je tady vlastně prioritou? Oživit nábřeží a vytvořit bezpečné koridory, nebo raději udržet „rázovité prostředí“ - ovšem bez života - na které se můžete pěkně dívat z pražských mostů? Přitom by stačil rozumný kompromis - kamenný pás z rovných desek.

Hlavní problém tedy asi tkví v zadání a v přístupu k starším stavbám. Přílišná opatrnost často není namístě. Na druhé straně nelze očekávat dobrý výsledek tam, kde investor neosloví kreativní osobnosti a nedá jim prostor. Památkáři by měli zase vytvořit včas určité mantinely, především zabránit stavbě absurdních plastových kýčů v krajině i ve městech, ale na druhé straně by neměli být příliš úzkoprsí tam, kde jde o realizaci dobrého nápadu a kvalitního projektu - jinak se totiž budeme chlubit jen architekturou minulých epoch...

LN, 28.12.2006

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998