Nedávný požár, který téměř zničil chatu Libušín na radhošťských Pustinách, znamená samozřejmě velkou kulturní ztrátu. Naštěstí je velká naděje, že se podaří slavnou stavbu – dnes národní kulturní památku - rekonstruovat do původní podoby. Pomůže stát i veřejná sbírka.

Autorem Pusteven, ale i podobných staveb na Moravě, v Čechách a na Slovensku byl svérázný slovenský umělec, architekt a etnograf Dušan Samuel Jurkovič. Narodil se v Turé Lúke u Myjavy v roce 1868 v rodině slovenských vlastenců, byl bratrancem spisovatele a politika Svetozára Hurbana-Vajanského. Byl synem notáře Juraje Jurkoviče a měl šest sourozenců. Studoval měšťanku v Šamoríně a gymnázium v Šoproni, v letech 1884-1889 pak navštěvoval vídeňskou Staatsgewerbeschule, v jejímž čele stál tehdy proslulý rakouský architekt a urbanista Camillo Sitte. Mladý student se tak v rámci výuky mohl seznámit s různými řemeslnými technikami, ale také poznat architektonické styly, Sitteho teorie tradic a inovací i práce Johna Ruskina a Williama Morrise, které pak rozvíjel ve své tvorbě. A samozřejmě na vlastní oči viděl radikální přeměnu rakouské metropole, zejména výstavbu nových paláců na Ringu.

Po návratu na Slovensko v roce 1888 Jurkovič pracoval pro svérázného martinského tesaře Blažeje Bullu, autora dřevěných výstavních pavilonů, vycházejících z tradic oravské architektury. Poté nastoupil ke vsetínskému staviteli Michalu Urbánkovi, jenž se rovněž zajímal o regionální dřevěné lidové stavby. Zásadní byla jistě pro mladého architekta návštěva Zemské jubilejní výstavy v Praze v roce 1891. Pravděpodobně ho více než smělé železné konstrukce Průmyslového paláce, Strojovny a Petřínské rozhledny zaujala Česká chalupa architekta a etnografa Jana Kouly – volná kopie východočeského lidového stavení. Její popularita pak vyvolala další výstavní projekt – Národopisnou výstavu v roce 1895, jíž se už Jurkovič s Urbánkem aktivně účastní. Postavili tam celou valašskou vesnici a čičmanskou zádruhu. Na výstavě se Jurkovič seznámil s malíři Mikolášem Alšem a Jožou Uprkou, s nimiž později často spolupracoval.

Po velkém úspěchu Národopisné výstavy se stal mladý Slovák vyhledávaným architektem dřevěných výletních staveb, které vycházejí z lidové architektury. Její prvky pak autor kombinoval, invenčně dotvářel a od roku 1899 doplňoval i o výzdobu ve stylu nastupující secese. Typická byla také výrazná barevnost detailů. V roce 1896 tak získal zakázku na dřevěnou rozhlednu v Brňově, ale ta byla nakonec dle původních plánů postavena až v roce 2011 a v jiné lokalitě – najdete ji na Karlově kopci u Rožnova pod Radhoštěm. O rok později vzniká koncept ubytovny a jídelny přímo na Radhošti. Jurkovič vybudoval hotel Maměnka a restaurační pavilon Libušín, propojený se starším objektem Staré pustevny, jíž přestavěl. Areál doplnila zvonička, objekt kulečníku, hřiště sokola a orientační tabule (kulečník a hřiště se nedochovaly). Celý komplex harmonicky zapadá do přírodní scenérie, bohužel ho dnes doplňují nevkusné kiosky pro turisty v rádoby Jukovičově stylu. Stavby jsou vskutku rázovité, najdeme na nich nespočet různých výtvarných detailů zčásti inspirovaných lidovými vzory, zčásti invenčně vytvořených autorem. Výsledkem je jakási pohádková architektura, trochu bláznivá, ale v každém případě roztomilá. Možná překvapí nezvyklá barevnost interiéru Libušína s dominující azurovou. Jurkovič ovšem navrhl veškeré vnitřní zařízení opět v lidovém duchu. Stěny zdobily malby Mikoláše Alše, z nichž se bohužel po požáru dochovalo jen torso. V roce 1900 byl celý areál Pusteven dokončen, investor – Pohorská turistická jednota Radhošť – vydal při této příležitosti publikaci, v níž autor komentuje své dílo: "Práce tato jest jakési súčtování výsledků mého dosavadního studia lidových staveb při stavbě uměle konstruované. Doufám, že v době, kdy nejen u nás, leč i jinde po Evropě snaha po obrození z utkvělých forem se objevuje, není nevčasný tento podnik, tím spíše, protože základem práce mojí jest jednoduché, ale jednoduchostí tou právě silné umění lidové." Pustevny se staly poutním místem a jejich popularita přinesla autorovi četné další zakázky tohoto typu – na Náchodsku to jsou přestavba statku Peklo, chata na Rezku, vyhlídková chata na Dobrošově nebo úpravy zámeckého areálu Bartoňů z Dobenína v Novém Městě nad Metují. Dále rozsáhlý, ale Jurkovičem nikdy nedokončený areál lázní Luhačovice, vlastní dům v Brně, přestavba statku pro malíře Uprku v Hroznové Lhotě, či kaple křížové cesty na Hostýn. Na rodném Slovensku pak vzniká Spolkový dům ve Skalici s výzdobou obou výtvarných přátel architekta.

Na pracích po roce 1900 je již patrný postupný Jurkovičův odklon od výrazného dekoru i barevnosti. Interiéry zámku v Novém Městě prozrazují vliv vídeňských uměleckých dílen Wiener Werkstätte, po roce 1907 pak již architekt přechází k moderně a v meziválečném období k modernímu klasicismu a dokonce i konstruktivismu. Dušan Samo Jurkovič umírá v roce 1947. Jeho raná tvorba, vycházející z principů slovanské lidové architektury, je však jedinečnou kapitolou evropského umění, srovnatelnou s obdobnými pokusy Stanisława Witkiewicze v Polsku.

LN, 30. 3. 2014
Foto autor

Na závěr pozvánka na dnešní přednášku v břevnovském Kaštanu (www.kastan.cz). Představím několik zapomenutých, leč skvělých architektů pražské pozdní secese: Homoláče, Justicha, Kovařoviče, Masáka a Králíčka. Začátek v 18:30 hodin.