Vracím se po letech ke stavbě, o které jsem tu už kdysi psal. Je jednou z nejslavnějších a nejpublikovanějších budov na světě, je – vedle koaly a klokana - jedním ze symbolů Austrálie (a to se asi žádnému architektovi na světě nepovedlo). Jde samozřejmě o Operu v Sydney. Její autor, dánský architekt Jorn Utzon, se totiž dožívá 90. let a stojí za to si složité osudy jeho nejznámnějšího díla stručně připomenout (o dalších skandinávských architektech a našem vztahu k nim viz zde).

Když Utzon vyhrál v roce 1957 velkou mezinárodní soutěž na novou operní budovu, byl prakticky neznámým projektantem. Měl za sebou pár menších realizací – většinou rodinných a řadových domků – v Dánsku a Švédsku. Soutěž by nikdy nevyhrál, nebýt tehdy už světoznámého amerického architekta finského původu Eero Saarinena (budova letiště TWA v New Yorku, hokejová hala v New Heaven ad.). Porotce Saarinen přiletěl do Sydney se zpožděním a dodatečně prohlížel porotou již vyřazené návrhy. Zavržený Utzonův projekt vytáhl a pak několik dní přesvědčoval kolegy, že tohle je ten pravý. Tenhle příběh prý inspiroval amerického dramatika Reginalda Rose k napsání slavné divadelní hry a také filmu 12 rozhněvaných mužů, kde jde ovšem - aby to bylo napínavější - o lidský život, a Henry Fonda (ve filmu) předsvědčuje 11 porotců včetně Jiřího Voskovce, že odsouzený vrah je nevinen, což se mu, jak známo, nakonec podaří.

Příběh operní budovy v Sydney však happyendem neskončil. S projektem i realizací měl Utzon velké problémy. Statiku složitých střech s elipsovitým průřezem tehdy nikdo neuměl spočítat, takže musel tvar zjednodušit, čimž budova ztěžkla (viz obrázek). Během stavby se objevily další potíže, náklady rostly závratně, nakonec překročily původní rozpočet 14x. Nejhorší bylo, že se celá táhnoucí se záležitost zpolitizovala. Po jedné výměně vlády byla v roce 1967 stavba zcela zastavena. Rozzlobený Utzon z Austrálie odjel, aby se tam už nikdy nevrátil.

Nakonec byla přece jen Opera dokončena, ale s jiným interiérem (a tím i ztracenou akustikou). Na slavnostní otevření sice dorazila britská královna, ale architekta nikdo nepozval. A teď pozor – nastává zásadní obrat. Náhle si řada lidí uvědomuje, že tu vzniklo něco úžasného a že to trápení stálo nakonec za to. Utzon získává čestné doktoráty, vyznamenání, dostává konečně velké zakázky (např. na parlament v Kuvajtu). V roce 2003 získává vůbec nejprestižnější vyznamenání, jaké může architekt dostat – Pritzkerovu cenu. O tři roky později je Opera prohlášena světovou kulturní památkou UNESCO. Je pozván Utzonův syn Jan – taky architekt –, aby předělal interiér dle původního otcova návrhu. Takže nakonec přece jen happyend, škoda jen, že se ho autor dožil až v pozdním věku (ale na druhé straně může být rád, že se ho vůbec dožil, to třeba takový Plečnik se uznání za své práce pro Pražský hrad nedočkal nikdy).

 Že vám začátek tohoto příběhu něco připomíná?

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998