A. Pakosta 12.12.2017 13:54

Železobeton je zrádný materiál, v jistém směru.

Není totiž do něho vidět. A uvnitř jsou ocelové výztuže, které u mostních konstrukcí přenášejí obrovské síly. U té Trojské lávky je to učebnicový příklad. Ta lávka byla postavena na stejném principu, jako indiánské liánové mosty v Jižní Americe, jak je známe z filmů o Indiana Jonesovi. Dvě lana, upletená z liány, natažená přes rokli, a na nich připevněná prkénka, plus dvě další lana jako zábradlí, pár dalších špagátků to vše drží ve formě... Moderní provedení Trojské lávky se liší jen tím, že liánu nahradila ocel -

lávku neslo na každé straně asi třicet lan 15mm tlustých - a namísto prkének máme betonové segmenty. Jenže, zatímco liánové lano bylo na vzduchu, kde jednak nehnilo a jednak bylo vidět, zda je v pořádku, ocelová nosná lana trojské lávky byla při stavbě zalita betonem. Takže nebyla na vzduchu, ve vlhku rezla a hlavně, nebylo možné je pravidelně kontrolovat. Nějakou dobu se nedělo nic, dokud se popraskanou mostovkou prosakující voda nedostala k oceli, a lana začala korodovat. Urezlo jedno, urezlo druhé - mosty se dimenzují s vysokým násobkem bezpečnosti, takže se zdánlivě nic nedělo. Jen ta zbývající (a ubývající) lana byla namáhána stále více - a nikdo nemohl říci, kdy namáhání zbylých lan přesáhne jejich mez pevnosti.

Kdyby byli architekti skromnější a udělali tu lávku podobně jednoduše, jako jsou ony indiánské mosty, stav nosných lan se mohl průběžně kontrolovat, a co více, každé případně prorezlé lano by se bylo dalo nahradit novým.

Jenže architekti jsou mnohdy více umělci než technici. A výsledek už známe.

• reagovat
• nahlásit příspěvek