Tragické události – sebeupálení studenta Jana Palacha v lednu roku 1969, kterým vyjádřil svůj protest nejen proti vojenské okupaci v srpnu 1968, ale také proti postupující apatii a neschopnosti bránit demokratické hodnoty, se staly symbolem doby. Následoval pohřeb, který se stal jednou z posledních manifestací proti normalizačnímu režimu. Z iniciativy studentů byl prostor před Rudolfinem přejmenován z náměstí Krasnoarmejců na Palachovo náměstí (ovšem jen na krátký čas; režim si přál, aby se na Palacha rychle zapomnělo – to se však naštěstí nestalo, v lednu 1989 tu byly protirežimní demonstrace, tzv. Palachův týden, a o rok později se název definitivně vrátil).

Hejduk - skica

Na tragédii tehdy reagoval celý svět. Inspirovala také mladého amerického básníka Davida Shapira (*1947), který na toto téma napsal báseň. Ta pak byla výzvou pro dalšího Američana – světoznámého výtvarníka a architekta s českými předky Johna Quentina Hejduka (1929-2000), který vytvořil dvě působivé monumentální plastiky, nazvané Dům sebevraha a Dům matky sebevraha. Hejduk absolvoval architekturu v Harvardu. Pracoval ve studiu I. M. Peie, později založil vlastní praxi. Celý život se pohyboval na pomezí žánrů. Vytvářel monumentální plastiky, navrhoval domy např. v Berlíně, Buenos Aires, španělském Santiagu nebo holandském Groningenu. Byl ale také teoretikem architektury a ilustrátorem dětských knížek. A samozřejmě i skvělým pedagogem – léta vedl jedno z nejprestižnějších architektonických učilišť na světě – školu Cooper Union na Manhattanu. Tam jsem Hejduka také osobně poznal, když jsme na jeho prosbu přivezli do USA výstavu jeho milovaného Jožeho Plečnika. To bylo v roce 1997. Sám pomohl výstavu instalovat přímo v prostorách školy a poznali jsme ho jako nesmírně vnímavého a laskavého člověka.

Ale vraťme se do Prahy na prahu devadesátých let. Nově zvolený prezident a někdejší dramatik a disident Václav Havel rozhodl udělat z umrtveného hradního areálu opět významné kulturní centrum. Novou kurátorkou výstavního programu se stala kunsthistorička Ivona Raimanová, která pak v letohrádku Královny Anny a po několika dekádách znovu zpřístupněné renesanční Míčovně v Královské zahradě uspořádala řadu podnětných výstav. Představila jednak klasiky (Antoni Tapies), dříve zapovězené domácí autory (Jan Koblasa, Aleš Veselý), ale také významné osobnosti současné výtvarné scény (např. Mimmo Palladino, sir Anthony Gormley, Massimo Vignelli, ...). Umělci se do Prahy těšili, navíc jejich výstavy zaštítil tehdy světově populární Havel, který se s nimi také měl možnost setkat. Jednou z těchto osobností byl pak i Hejduk, kterého na Pražský hrad pozval architekt Miroslav Masák.

Hejduk - makety na Hradě

Hejduk vystavoval na podzim roku 1991 v Míčovně především své typické monumentální sochy – architektury, kterými se proslavil ve světě. Dvě makety plastik, věnovaných Palachově památce, chtěl umělec původně umístit jako poutače na druhé hradní nádvoří. To bylo ale z provozních důvodů nemožné, a tak byly nakonec postaveny do komorního prostoru Stájového dvora na okraji Královské zahrady. A plastiky i se Shapirovou básní tam nakonec setrvaly po několik let. Šlo však o makety vyrobené ze dřeva a překližky, takže rychle chátraly. Průběžně byly sice pečlivě resuscitovány, ale bylo jasné, že jejich životnost končí. Obě sochy věnoval autor hlavnímu městu a to se zavázalo, že dle původní dokumentace vyrobí definitivní sochy z kovu a osadí na důstojném místě. Když byla v roce 2002 vypsána architektonická soutěž na úpravu nedůstojného prostoru Palachova náměstí, architekt Václav Králíček, který ji vyhrál, umístil Hejdukovo dílo do parčíku vedle Uměleckoprůmyslové školy.

K úpravám prostoru, jemuž dodnes vévodí Pragerův větrák z podzemních garáží, cudně zakrytý břečťanem, však nikdy nedošlo. Zapomnělo se i na Hejduka. Obcházel jsem pak po léta pražský Magistrát, líčil primátorům, jak se rychle střídali, celou kauzu, ale vše marno. Nakonec se do věci vložila architektka Alena Šrámková, která se souhlasem rodiny autora (Hejduk mezitím v roce 2000 zemřel), domluvila novou lokaci před jí navrženou budovou Fakulty architektury v Dejvicích. To se ale nelíbilo jiným projektantům a z nápadu znovu sešlo. Byl to až primátor Bohuslav Svoboda, který nám slíbil, že věc dotáhne do vítězného konce. Sám se ho ve funkci sice nedočkal, ale položil základy, na nichž se už dalo stavět. Dnešní umístění na Alšově nábřeží respektuje Králíčkův návrh (a doufejme, že budou následovat i další úpravy Palachova náměstí, jak je představil jeho vítězný soutěžní projekt). Definitivní osazení pomníku je dílem studia MCA Pavly Melkové a Miroslava Cikána. Praha tak konečně získala unikátní dílo světově proslulého umělce, což se bohužel nestává zase tak často. Jsem moc rád, že se to – byť po čtvrtstoletí od jeho vzniku - konečně podařilo, a díky všem, kteří na tom mají zásluhu. Když se mne John Hejduk v roce 1997 ptal na osud svého díla, říkal jsem, že se to nakonec podaří a pomník v Praze bude... Jen škoda, že se toho nedočkal.

Hejduk - Alšovo nábřeží

Sobotního odhalení pomníku se zúčastnila autorova dcera, básník David Shapiro s chotí a prof. James Williamson, někdejší Hejdukův asistent, který postavil první verzi soch ze dřeva spolu se studenty univerzity v Atlantě již v roce 1969. Tyto makety se pak ještě objevily v roce 2002 ve Whitney Museu of American Art v New Yorku jako součást posmrtné Hejdukovy výstavy. Prof. Williamson měl v pátek odpoledne přednášku na Filosofické fakultě. Z oken posluchárny jsme viděli na památník a člověk by si myslel, že studenti školy, na niž kdysi docházel i Palach, se budou zajímat, co se u jejich alma mater objevilo. Omyl, studenta jsem tam žádného neviděl...

LN, 16. 1. 2016
Foto archív SPH a Jiří Wagner

A ještě pozvánka do kubistické kavárny v Gočárově domě U Černé Matky Boží (www.grandcafeorient.cz) na Ovocném trhu v Praze, kde ve čtvrtek 21. ledna od 19 hodin představím moderní architekturu pražských čtvrtí Žižkov a Královské Vinohrady.