Když jsem byl před časem osloven, zda bych neudělal přednášku o vztazích mezi architekty Finska a Česka ve XX. století, chtěl jsem nejdříve odmítnout. Postupně jsem však v paměti vylovil řadu různých vazeb, někdy až nečekaných, takže z toho nakonec přednáška byla (uskutečnila se včera v Českém centru v Praze a zabývala se i švédskou a dánskou architekturou).

Samozřejmě, že hlavní vazby z Čech byly do roku 1918 na Vídeň, kde bylo jedno z center evropské moderní architektury, zejména zásluhou prof. Otto Wagnera. Pak také na Mnichov, Paříž a Holandsko, inspirace se hledaly i v USA (F. L. Wright), Skotsku (C. R. Macintosh). Skandinávie stála tehdy stranou, ale pozornost tu upoutaly práce architektů Gesselia, Lindgrena a především Eliela Saarinena, jehož helsinské nádraží bylo u nás hojně publikováno. Mimochodem, je patrné, že se dost inspirovalo i o něco starší Fantovou pražskou budovou.

Z meziválečné éry, kdy se pozornost našich avantgardistů soustředila hlavně na Francii, Německo, Rusko a Holandsko, se největšímu zájmu ze severské tvorby těšily skvělé ukázky funkcionalismu v podání Alvara Aalta – bezesporu nejvýznamnějšího finského architekta XX. století (někdy bývá takto označován i syn Eliela Saarinena Eero Saarinen, ale ten působil takřka celý život v USA). Aaltovo sanatorium v Paimiu z přelomu 20. a 30. let patří k tomu nejlepšímu, co se tehdy ve funkcionalistické architektuře v Evropě objevilo. Byly tu i typické zvlněné aaltovské křivky i výrazná barevnost.

Pozornost u nás vzbudila i krásný olympijský stadion arch. Lindegrena, který byl dokončen před plánovanou olympiádou v Helsinkách v roce 1940. Ta byla nakonec posunuta až do roku 1952 a na stadionu pak Zátopek získal své tři slavné zlaté medaile. Mimochodem štíhlá věž měla tehdy symbolickou výšku, odvozenou od světového rekordu finského oštěpáře.

Po válce pak Finsko překvapilo svět svými lesními městy, jejich prototypem se stala slavná Tapiola, budovaná v letech 1953-1964 za účasti architektů manželů Siirenových, Viljo Revella a dalších. U nás tato města získala popularitu až v 60. a 70. letech, kdy také vyšla kniha V. Dleska Současná finská architektura (Odeon 1975), která tehdy nesměla chybět v knihovně žádného architekta).

Pozornost ve světě vzbudil i projekt radnice v Torontu, který vznikl na základě projektu Viljo Revella, jenž vyhrál jednu z nejlépe obsazených mezinárodních soutěží té doby.

Zájem byl u nás od 60. let i o finský design (pamětníci si jistě vzpomenou na „podpultová“ bílá kožená otočná křesla), který byl hojně propagován časopisem Domov (později zejména díky Lence Žižkové, která ve Finsku studovala). V Národním technickém muzeu pak zásluhou arch. Vladimíra Šlapety bylo možno ve dvouletých intervalech vidět přehlídky finské současné architektury a také velkou výstavu Reimo Pietilä – jednoho z koryfejů finské architektury. To bylo v 80. letech (a na oplátku mohli Finové vidět např. výstavy o arch. Roškotovi, Janákovi, českém funkcionalismu).

V následující dekádě, kdy se nám otevřely dveře do světa dokořán, už takový zájem o Finsko nebyl, ale třeba klasický design je tu do jisté míry k dostání (včetně slavných Aaltových váz). Takže vida – ono je těch vazeb z Česka na Finsko docela dost. Obráceně to jistě fungovalo také a zájem Finů třeba o kubismus nebo funkcionalismus byl vždy značný. A ještě poznámka – kdyby fungoval můj archiv Psích článků, mohla by tu být řada odkazů, bohužel tomu tak není… Tak alespoň jediný funkční skandinávský odskok na díl o Asplundově Lesním hřbitově ve Stockholmu zde.

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998