Nakladatelství Slovart vydalo výpravnou publikaci věnovanou nejvýznamnější osobnosti moderní slovenské architektury Dušanu Samueli Jurkovičovi (1868 v Turej Lúke u Myjavy - 1947 v Bratislavě). Autorka Dana Buřutová představila na téměř čtyřech stovkách stran jeho rozsáhlé dílo. Kniha je uspořádána chronologicky a zachycuje architektovy začátky, studia na Státní škole uměleckých řemesel ve Vídni a okouzlení lidovou dřevěnou architekturou (podílel se na budování kopií lidových staveb na pražské Národopisné výstavě 1895, kde se spřátelil s Mikolášem Alšem, Jožkou Úprkou a dalšími umělci), první tvůrčí etapu, která vychází z tohoto odkazu, ale směřuje postupně k secesi a moderně, dále éru, kterou bychom mohli označit za národní dekorativismus, a konečně pozdní práce v konstruktivistickém stylu. Kvalitní fotografie přibližují celky i drobné detaily – neboť ty hrají v Jurkovičově tvorbě významnou roli. Přínosné jsou i ilustrační snímky v pásu při horním okraji textových stran, které ukazují díla, jež architekta inspirovala. A nechybějí ani barevné reprodukce výkresů, jež jsou vesměs malými uměleckými díly.

Pro čtenáře může být překvapením, že celá „dřevěná“ etapa Jurkovičovy tvorby, zahrnující období 1897-1906, je až na jednu výjimku – Spolkový dům ve Skalici – spojena s českým a moravským regionem. Patří sem romantické turistické chaty na Radhošti a na Náchodsku (hostinec Peklo, letní dům na Rezku, chata na Dobrošově), dále vlastní dům v Brně (brzy bude po rekonstrukci otevřen veřejnosti), křížová cesta na Hostýn, úpravy zámků v Novém Městě nad Metují, v Molitorově a Praze-Zbraslavi, a především komplex lázeňských pavilonů v Luhačovicích. Jde vesměs o romantické stavby, buď celé ze dřeva nebo s hrázděnou konstrukcí, těžící z odkazu lidové architektury, ale reflektující i anglické hnutí Arts and Crafts nebo vídeňskou secesi (jak je snad nejlépe patrné na nadčasových interiérech novoměstského zámku ve stylu Wiener Werkstatte Josefa Hoffmanna a Kolo Mosera). Nedílnou součástí Jurkovičovy architektury té doby jsou mozaiky, keramika i barvené dřevěné prvky.

Následující etapa je ve znamení ústupu dekoru a příklonu ke střízlivé moderně okruhu Jana Kotěry, i když i zde najdeme motivy, převzaté z lidové architektury. Sem patří Škárův činžovní dům v Brně s převýšeným štítem, prozrazujícím vliv Josefa Marii Olbricha a jeho darmstadtských staveb. A také Náhlovského vila v Praze-Bubenči, která stojí hned naproti dalšímu slavnému rodinnému domu z té doby – Suchardově vile s atelierem od Jana Kotěry. Nedávno jsem shodou náhod objevil zřejmě zcela neznámou Jurkovičovu stavbu, rovněž z roku 1908. Poledneho vila v Bráníku byla ale bohužel později necitlivě přestavěna.

Válečná léta jsou pro architekta příležitostí realizovat několik desítek vojenských hřbitůvků v oblasti Haliče (dnes na polském území). Jde o romantické areály krásně zakomponované do krajiny. Autor zde pracuje s dřevem, kovem i kamenem. Nyní se tyto cintoríny postupně opravují v rámci grantu Evropské unie. Některé jsem loni v létě navštívil (viz Orientace 3. 7. 2010) a byl jsem touto drobnou architekturou doslova okouzlen. Po skončení první světové války se obrací Jurkovičova pozornost k rodnému Slovensku. Vzniká jeho životní dílo: mohyla generála Milana Rastislava Štefánika na Bradle. Kamenná kompozice připomínající zikkurat je výraznou krajinnou dominantou. Zde se Jurkovič přibližuje monumentální tvorbě dalšího vrstevníka a přítele – Joža Plečnika. V této době vznikají – často ve spolupráci s pražským stavitelem Janem Paclem – desítky dalších staveb. Bratislavské rodinné domy ve stylu art déco (v jednom z nich bydlel později Alexander Dubček) představují jakousi slovenskou obdobu Janákových staveb té doby. Jurkovič ve 20. letech projektuje také sakrální architekturu, obecní domy, školy a úřady, pomníky a hrobky, ba dokonce i sérii transformačních stanic. Příklon ke konstruktivismu je patrný na bratislavském Kochově sanatoriu, které navrhl spolu s Plečnikovým žákem Jindřichem Mergancem a Otmarem Klimešem. Za konstruktivistické lze označit i stanice lanovky na Lomnický štít, kde kombinuje kyklopské zdivo a železobeton. Šlo rovněž o unikátní technické dílo s nejvýše položenou stanicí v tehdejší Evropě (převýšení 1736 m).

Dušan Jurkovič byl přesvědčený čechoslovakista. Byl členem spolku Mánes i České akademie věd a umění, za své dílo obdržel Katzovu cenu, čestný doktorát i řadu zahraničních vyznamenání. Za druhé světové války se stáhl do ústraní a kreslil si návrhy památníků obětem Lidic, bitvy u Stalingradu i Slovenského národního povstání. V roce 1946 mu byl jako prvnímu Slovákovi udělen titul národní umělec, v témže roce se konala v Praze výstava jeho celoživotního díla.

Jurkovičova tvorba je skutečně originální. Inspirovala mnohé, ale nikdo z epigonů se svému vzoru nedokázal přiblížit. Dnes nás fascinují především jeho „pohádkové“ stavby z období secese, ale - jak nová monografie přesvědčivě dokládá - vynikající úroveň mají i jeho díla z meziválečné éry, které svérázného architekta řadí po bok velikánům moderní evropské architektury.

Daniela Bořutová: Architekt Dušan Samuel Jurkovič. Slovart Bratislava 2009. Grafická úprava Braňo a Martin Gajdošovi, fotografie I. Kostroň a d., 384 stran.

LN, 22. 1. 2011

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998