V minulých textech jsme se zabývali architekturou starších epoch. Pojďme se dnes podívat naopak na budovu zcela novou, ale svým způsobem výjimečnou. Mám na mysli novostavbu na nároží Národní třídy a Mikulandské ulice v centru Prahy. Troufám si tvrdit, že se jedná o objekt, který tvoří určitý mezník ve vývoji české architektury, a pokusím se vysvětlit, proč.

Parcela na Národní třídě byla léta nezastavěná, Pražané si jistě vybaví provizorní parkoviště, které tu až do předloňska bývalo. V totalitní éře to byl pozemek pro tehdejší těžkopádné stavitelství celkem nezajímavý, neboť byl malý. Dnes má ale vzhledem ke své poloze mimořádnou hodnotu. Připomínám, že navazuje na významnou ukázku meziválečné architektury, palác pojišťovny Donau, známý spíš pod počeštěným názvem Dunaj. Ten původně v polovině dvacátých let navrhl známý český avantgardista Josef Havlíček spolu s geniálním konstruktérem Jaroslavem Polívkou, ale jeho funkcionalistický projekt se zdál investorovi příliš výstřední, a tak nakonec zadal realizaci stavby konzervativnímu žákovi Jana Kotěry Adolfu Foehrovi. I jeho budova je však zajímavá, ostatně v základním členění fasády vychází z Havlíčkova návrhu (což bylo nakonec i důvodem soudního sporu). Průčelí je kryto travertinovými deskami, které vytvářejí zajímavé geometrické obrazce. Stavbou také procházela elegantní pasáž do Voršilské ulice, která fungovala ještě v osmdesátých letech.

Pojďme se však věnovat novému sousedu Dunaje, který nese poněkud netradiční jméno DRN. Její projektant Stanislav Fiala (*1962), který kdysi pracoval ve známém a úspěšném studiu DA Martina Rajniše, samozřejmě musel na Foehrovu stavbu reagovat. Nová hmota sice přebírá základní proporce paláce Dunaj, ale jinak vytváří spíše kontrasty. Průčelí je tmavé, má jinak traktovanou fasádu, jež je z části kryta jakousi sítí, již v budoucnu pokryje popínavá zeleň. Je také o něco vyšší a výrazněji je řešeno její nároží do Mikulandské ulice. Možná je těch rozdílů trochu moc, ale je to věc názoru. Snad je cennější, že svého souseda jen slepě nekopíruje, konečně reprezentuje architekturu o devadesát let mladší. Je dobře, že se i v této novostavbě objevuje pasáž, která ústí do komorního nádvoří za sousedním barokním Schönkirchovským palácem v Mikulandské ulici. Ten ostatně zakoupil investor nové budovy Petr Němec a architekt Fiala obě stavby provázal. Termín „provázal“ se mi zdá výstižnější, než termín „propojil“, který se samozřejmě také nabízí. Nová architektura jednak expanduje nad původní dvorní křídla, jednak naopak část barokního objektu prostupuje do novostavby. A právě vzájemná penetrace je na celém komplexu nejzajímavější. Fiala využil řady prvků staršího objektu, které nechal zajímavým způsobem zaznít v novostavbě. Učinil tak skutečně tvůrčím způsobem. V nových partiích se tak setkáme s fragmenty cihelného zdiva, schodišťových elementů, odstraněné trámy slouží jako netradiční osvětlovací tělesa pasáže, z prejzů vznikl působivý pult recepce a podobně. Integrální součástí nové budovy se staly i fragmenty křídla barokního paláce včetně trámových stropů nebo restaurovaných zbytků freskové výzdoby.

Tyto stopy minulosti jsou postaveny do kontrastu s moderními materiály, jako je pohledový beton. Ale i ten je zpracován invenčně, jsou v něm otisky přírodních struktur, ve vestibulu hraje významnou roli i vodní prvek. Zábradlí jsou vyrobena z ocelářské výztuže, která je organicky tvarována, skleněné vstupy doplňují dřevěné elementy, které působí přirozeně a změkčují tvrdost a jistou odtažitost moderních materiálů, podobně jako dřevěné vestavby v kancelářských patrech. Projektant v místě styku obou architektur tak vytvořil jakýsi přechodový stupeň, který nepostrádá romantiku a hýří originálními nápady. Vše dotvářejí moderní lineární svítidla, nebo nezvyklá barevnost některých stěn a prvků v ostře červeném tónu. Celkově se jedná o složitý systém, přesto je výsledný dojem velmi působivý. Zkrátka se tu podařilo vytvořit svérázný svět, který nenudí a je v ostrém protikladu k aseptickým interiérům dnešních administrativních staveb, jež pak působí odlidštěně. V budoucnu sehraje významnou roli také zeleň, která by postupně měla změkčit i fasády novostavby, zejména složitě strukturované křivky jednotlivých pater, kde se objeví také různé traviny, nádvoří pak oživí kovový strom, jenž bude rovněž pokryt rostlinami.

Vtipné a příjemné jsou i další detaily, motiv kruhových oken, které se objevují na dvorním průčelí barokní budovy, přechází i na novostavbu. Kovová zábradlí pavlačí mají svůj odraz i v zábradlí na novostavbě, které rozehrává výtvarný motiv v nové svěží variaci. Jižní křídlo barokního paláce má zase na průčelí fragmenty původních omítek krytých skleněnou předsazenou stěnou. Postupně ožívá i parter, kde se objeví obchody a restaurace, další bude umístěna v suterénu. V barokní budově už funguje galerie Zdeňka Sklenáře, jejíž interiér navrhl Josef Pleskot. Jakousi stopou minulosti je i fragment vtipného graffiti z devadesátých let, jež pokrylo nedávno ještě odhalenou štítovou zeď. Procházíme-li celým komplexem, jako bychom prožívali všechny epochy spojené s historií místa… Stejný architekt i investor stojí i za dokončovanou adaptací Swéerts-Sporckova paláce v ulicích Hybernské a V Celnici, která slibuje opět mimořádný zážitek.

LN, 17. 3. 2018

Foto autor