ARCHITEKTURA: Dlouhá cesta od historismu ke konstruktivismu (a 1. JPV)

Významný český architekt Alois Dryák se narodil před 140 lety

Dryák - Dykova

24. února roku 1872 – tedy před 140 lety - se v Olšanech u Kladna narodil významný český projektant Alois Dryák. Byl žákem slavného architekta a pedagoga Friedricha Ohmanna (1858-1927) na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Ohmann se zasloužil o rehabilitaci české barokní architektury a do Prahy jako první přinesl secesní styl. V roce 1897 však byl povolán do Vídně, aby se ujal prestižního postu architekta císařského paláce Hofburgu, a později působil pedagogicky na tamní umělecké akademii, kde mimochodem opět vychoval řadu českých žáků. Po Ohmannově odchodu z Prahy v roce 1897 (na Uměleckoprůmyslové škole ho nahradil Jan Kotěra) pak Dryák se svým spolužákem Bedřichem Bendelmayerem dokončil některé jeho pražské stavby – historizující dům U České orlice na Ovocném trhu a především jednu z prvních secesních budov v metropoli – hotel Central v Hybernské ulici (na průčelích obou výše zmíněných domů je uvedeno i Dryákovo jméno, umně ukryté ve výtvarných dekoracích; zájemci si je tam mohou najít).

V zápětí se Dryák pustil do vlastních projektů a velmi rychle si získal respekt. Na hranici mezi historismem a secesí stojí dvě vily: Müllerova a Mladějovského v ulicích Dykově v katastru Královských Vinohrad, resp. Pětidomí v Bubenči z let 1899-1900 (Mladějovského vila byla ve dvacátých letech prakticky k nepoznání přestavěna). Ukázkou velmi kvalitní rostlinné secese jsou pak Dryákova průčelí dvou staveb v pražském centru: útlého hotelu Garni (nyní Meran) na Václavském náměstí (v sousedství Bendlmayerova hotelu Arcivévoda Štěpán – dnes Evropa) a Langhansova domu s fotoateliérem ve Vodičkově ulici, který před pár lety rekonstruoval architekt Ladislav Lábus. Stavby vznikly v období 1903-5. Drobnou, ale působivou prací je úprava parteru domu v ulici na Příkopě pro banku Bohemia z červeného mramoru a s bronzovými rámy výkladců (dnes obchod Bohemia Moser). Na počátku století mladý projektant společně s Tomášem Amenou dokonce vyhráli prestižní soutěž na Obecní dům hl. m. Prahy, ale jejich návrh se zdál představitelům města málo honosný, a tak svěřili úkol osvědčené dvojici Balšánek – Polívka.

Dryák - Langhans2

Dryák - Garni1

Ve stylu pozdní geometrické a klasicizující secese pak Dryák navrhl velkoryse řešené školní areály na Kladně a v České Třebové. V Praze projektoval těsně před první světovou válkou několik nájemných domů s výtvarnou výzdobou sochaře Josefa Drahoňovského v ulicích Podskalská, Na Hrobci a Plavecká v katastru Nového Města a na hradčanských Valech; po návratu z fronty však překvapeně zjistil, že některé domy byly postaveny dle návrhu jiných projektantů, kteří poněkud unfair využili faktu, že byl mezitím odveden.

Od roku 1912 se Dryák – sám vášnivý cvičenec – věnoval návrhům sletových stadionů pražského Sokola. Šlo vesměs o dřevěné stavby, zato značných dimenzí. První vznikly v roce 1912 a pak 1920 na Letenské pláni, další už na Strahově v letech 1926 a 1932 (definitivní betonový stadion však projektovali až po Dryákově smrti architekti Ferdinand Balcárek a Karel Kopp).

Dryák - Perštýn1

Dryák - Orbis2

Raná dvacátá léta pak byla ve znamení velkých pražských paláců v katastru Starého a Nového Města, resp. Královských Vinohrad. Patřil k nim někdejší Odborový dům v ulici Na Perštýně (dnes policejní ředitelství) s pozdně kubistickým portálem, paláce Radio a Orbis na Vinohradské třídě ve stylu tehdy oblíbeného dekorativismu a dům Tabákové režie ve Slezské ulici, jenž byl během druhé světové války z části vybombardován, ale po jejím skončení citlivě dostavěn v původním stylu moderního klasicismu. Pro zaměstnance Tabákové režie navrhl v artdecovém stylu obytné domy v ulicích Baranově a Jana Masaryka na Žižkově, resp. Vinohradech. Z Dryákových mimopražských staveb této éry je třeba zmínit především monumentální budovu brněnské Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

Postupný příklon ke konstruktivismu je patrný na Dryákových pozdních pražských dílech – dostavbě paláce Orbis ve Slezské ulici, rodinných domech ve střešovické Ořechovce (včetně vlastního v rámci známé kolonie vil výtvarníků a architektů, na níž se podíleli též architekti z Kotěrova okruhu Pavel Janák, Jaroslav Vondrák, František Vahala a Ladislav Machoň) nebo dejvické Hanspaulce (Oesterreicherova vila a školní areál v Sušické ulici). Po Dryákově smrti byla ještě postavena budova Školního nakladatelství s konkávně prohnutou fasádou v Opatovické ulici na Novém Městě (spolupráce Jan Mayer) a velká sokolovna na Vršovickém náměstí, jíž dokončili bez nároku na honorář Dryákovi přátelé Bohumil Hübschmann a Jaroslav Polívka. Tyto pozdní práce samozřejmě nesnesou srovnání s avantgardní tvorbou o jednu nebo dvě generace mladších projektantů, ale jsou solidní ukázkou moderní architektury první republiky.

Dryák - Kladno1

Dryákovo jméno je také spojeno s architektonickým návrhem dvou významných pražských pomníků. Projekt soklu Myslbekovy sochy sv. Václava zdědil po svém učiteli Ohmannovi. Secesní návrh pomníku Františka Palackého je výsledkem spolupráce se sochařem Stanislavem Suchardou (plastiku za války zničili Němci, ale po jejím skončení byla rychle znovu odlita a osazena).

Alois Dryák zemřel v roce 1932 v Praze, v červnu tomu bude 80 let. Jen o dva měsíce přežil svého spolužáka a přítele Bedřicha Bendelmayera – dalšího čelného představitele historismu, secese a moderního klasicismu, jehož jméno je také neprávem opomíjeno. Protože příští měsíc uplyne i 140. výročí jeho narození, věnuji mu samostatný portrét.

A protože je už jaro, zvu čtenáře Neviditelného psa na První jarní Psí vycházku do obory Hvězda a okolí, sraz tuto sobotu 24. března v 10 hodin na konečné tramvaje na Petřinách.

LN 17. 3. 2012

Foto Ester Havlová

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998