Budova bývalého Federálního shromáždění, po roce 1992 centrála stanice Radio Free Europe/Radio Liberty, nyní objekt Národního muzea, byla vždy veřejností vnímána jako kontroverzní stavba. Čas od času zazní hlasy, že by měla být - jako symbol komunistické éry - odstraněna. Lidé ji prostě buď nesnášejí, nebo obdivují, podobně jako další dílo, pod nímž je podepsán architekt Karel Prager (1923-2001) – totiž Nová scéna Národního divadla. Ostatně i sám Prager je pro někoho typem normalizačního projektanta, pro jiné (zejména mladé lidi, kteří v době, kdy tyto budovy vznikaly, nebyli ještě na světě a nebo byli dětmi) to byl naopak nedoceněný génius, který realizoval své vize navzdory režimu.

Jak už to tak bývá, pravda je někde uprostřed. V totalitní éře, kdy byli všichni architekti povinně zaměstnáni v projektových ústavech, kde se především navrhovala panelová sídliště, se dokázaly prosadit jen velmi silné osobnosti, které pak i díky různým konexím získávaly atypické zakázky. Karla Pragera jsem znal osobně, připomínal mi umanutého buldoka, který se nebojí riskovat a vkládat do každého činu obrovskou energii. Byl to vlastně takový Otakar Vávra české architektury. V každém období se dostal k prestižním zakázkám, na rozdíl od známého režiséra však nebyl nikdy členem KSČ. Z jeho rozsáhlého díla pro Prahu připomínám návrh na mrakodrap na náměstí VŘSR (dnes Vítězné náměstí, naštěstí nerealizováno) ve stylu moskevské Lomonosovy univerzity z počátku 50. let, výzkumné ústavy Akademie věd na Novodvorské opět ve stylu tzv. „Stalinova baroka“ – tedy socialistického realismu. Naopak invenční a dodnes moderní stavbou je Makromolekulární ústav na Petřinách z 60. let, kvalitní je kampus matematicko-fyzikální fakulty v Libni i objekt projektového ústavu v Emauzích nebo luxusní vily na Zeleném pruhu v Podolí. Neprávem přehlížená je i extravagantní vlastní vila v Bráníku s půlválcovou střechou z překlopeného zemědělského sila (s Janem Loudou).

Další Pragerovy stavby a návrhy z období normalizace – ať se na mne jeho příznivci nezlobí - však právem vyvolávají diskuse: jde o budovu Nové scény Národního divadla (jejíž skleněný plášť od Stanislava Libenského je bezesporu zajímavý, ale provozně a akusticky je stavba vyřešena špatně), převýšené koleje Karlovy univerzity v Tróji s nikdy nedokončeným skleněným pláštěm (během montáže začaly skleněné desky praskat), banka na Smíchově ve tvaru obrovského krystalu, necitlivá přestavba původně funkcionalistického divadla Komedie v Jungmannově ulici nebo dosti drastické projekty na asanaci Albertova a Smíchova, které dokonce v roce 1989 vyvolaly protesty odborné i laické veřejnosti. V těchto realizacích jakoby architekt uvízl v brutalismu 60. let a poněkud megalomanských urbanistických vizích té doby, které příliš nebraly ohled na génia loci daných lokalit. Po roce 1990 pak Pragerův teď už soukromý atelier Gama (předtím byl součástí velkého projektového ústavu) navrhoval např. kampus Univerzity Karlovy v Jinonicích nebo nepříliš sofistikované územní plány satelitních městeček kolem Prahy.

Vraťme se však do roku 1966, kdy Karel Prager společně s kolegy Jiřím Kadeřábkem a Jiřím Albrechtem vyhrál soutěž na budovu nového parlamentu (Kadeřábkovo jméno později již nebylo uváděno, protože architekt po sovětské okupaci emigroval a dnes žije v Německu, jeho přínos byl však zásadní!). Ta byla po různých peripetiích dokončena až v polovině 70. let a lidé ji proto spojují s Husákovým režimem. Paradoxně však byla spíše symbolem uvolnění na konci let šedesátých, neboť v době tzv. normalizace by takový návrh stěží prošel. Jednalo se totiž o odvážný koncept, kdy nad neoklasicistním objektem části někdejší burzy (arch. Jaroslav Rössler, 1935-6) byla vytvořena mohutná ocelová nástavba, jakýsi dům nad domem. Na soutěžní perspektivní skice je patrné, že svou stavbu autoři značně zmenšili, takže v prostoru mezi divadlem a muzeem nepůsobila příliš výrazně. Když se pak začalo stavět, byli Pražané poněkud šokováni její velikostí. Malý respekt k okolní zástavbě byl však pro tehdejší éru běžný, a to nejen na našem území. Jednalo se tedy o urbanisticky sporné, ale koncepčně i konstrukčně mimořádné dílo s přiznaným tzv. Vierendeelovým nosníkem, který tvořil průčelí nástavby. Impozantní byla i celoskleněná západní stěna, na druhé straně interiéry působily studeně: pamatuji si, jak mi poslanci Federálního shromáždění zvolení za Občanské fórum vyprávěli, jak nehostinné až depresívní jsou jednací sály. Pravda, za Husáka se tam zastupitelé moc dlouho nezdržovali, párkrát zvedli ruce a jeli zase domů.

Dnes budova slouží Národnímu muzeu, které jde do rekonstrukce, a celá jižní partie – což asi mnozí netuší – je od počátku zázemím sousedního divadla, jsou tam zkušebny, depozitáře a šatny. Dům je památkově chráněn a to zejména pro originální konstrukci dostavby (Rösslerova burza byla průměrnou architekturou, navíc přišla už v 60. letech, kdy se tu začala budovat podpovrchová tramvaj, o svou podstatnou část, tehdy tam byla zbořena i řada dalších, často cenných budov). Úvahy o obnovení původního stavu, které nedávno zazněly na tiskovce nového primátora Bohuslava Svobody, proto nelze brát vážně. Je-li v této lokalitě nějaká priorita, pak je to postupná demontáž nešťastné Severojižní magistrály, která rozřízla pražské centrum.

LN, 12. 3. 2011

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998