Pražská fakulta architektury slaví 40 let. Existovala v Praze v rámci Techniky už od devatenáctého století a za první republiky pak pod názvem Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství ČVUT (po válce pak Fakulta architektury a pozemního stavitelství), v roce 1960 po velké fúzi zůstala jen Stavební fakulta. Architektura byla jen jedním ze studijních oborů (vedle pozemních a vodních staveb, stavebních konstrukcí, dopravních staveb a geodézie). Toto ponížení oboru je pro totalitní poválečnou éru symptomatické, ostatně po projektantech se požadovalo především navrhování panelových sídlišť, tam moc tvůrčího potenciálu nebylo.

Engel - Masarykova kolej

V roce 1976 však přece jen vznikla v rámci ČVUT samostatná Fakulta architektury. Protože jsem toto období shodou okolností sám zažil, neboť jsem jako student do školy nastoupil o tři roky dříve, zavzpomínám na ta léta. Vybavuju si především neustálé cestování po Praze, protože školní areál v dejvické Thákurově ulici byl tehdy rozestavěný, v provozu byla jen výšková budova zvaná Áčko. Řadu přednášek a cvičení jsme tehdy měli ve staré neoklasicistní škole v Zikově ulici od architekta Antonína Engela. Ta byla ve srovnání s Áčkem velmi pohodlná, ale trochu neosobní. Na hodiny geologie a stavebních hmot jsme ovšem museli pro změnu cestovat do Trojanovy ulice na Novém Městě, což byla secesní budova nedaleko Karlova náměstí. Další přednášky se pak konaly v areálu původní techniky v Husově ulici na Starém Městě. To byl barokní komplex, kde se v zimním období v posluchárnách topilo uhlím ve velkých kamnech. Bylo to docela romantické a dobře se tam třeba při hodinách marxismu spalo. Protože škola neměla vlastní tělocvičnu, bylo třeba cestovat i na hodiny tělocviku, ten byl téměř v každém semestru jinde a většinou někde na okraji Prahy. Fakt, že nová budova v Dejvicích byla stále v procesu výstavby, rovněž vedl k tomu, že nás studenty každý rok nahnali na praxi na nějaké místo, kde pracovali dělníci, kteří měli naši školu dokončit. My je museli nahradit třeba na budování sídliště na Proseku nebo přestavbě vysočanské spalovny. Tam to bylo zvlášť veselé, protože jsme tam pracovali společně s vězni. Takže kdybych měl dobu studií nějak charakterizovat, asi bych to nazval lapidárně Stále na cestách.

Masarykova kolej - detail

Masarykova kolej

V době mých studií působili na fakultě ještě někteří staří pánové z meziválečné avantgardní generace. Od svých mladších kolegů se odlišovali noblesou, gentlemanstvím a koneckonců i oblečením: typickým znakem bylo nóbl sako a motýlek. Rád na některé z nich vzpomínám, neboť nám jednak měli co říci, jednak jsme obdivovali jejich funkcionalistické stavby z první republiky. Patřili k nim tehdy Stanislav Šnajdr, Emil Kovařík, Jindřich Krise, Antonín Černý, Jiří Štursa, Karel Janů, Jan Krásný nebo František Čermák. Z mladších byl nejoblíbenější laskavý Věkoslav Handa Pardyl, do jehož ateliéru se každý chtěl dostat. K prvorepublikové generaci patřil rovněž legendární profesor deskriptivní geometrie Ota Setzer – asi poslední člověk, který dokázal zkonstruovat na tabuli stín, který vrhá jedno geometrické těleso – třeba komolý kužel – na druhé, například na kouli. Bleskově to rýsoval, obklopen mrakem křídového prachu, a my se snažili s ním udržet krok, což však nebylo vůbec možné. Zapamatovat si postup bylo pak už zcela vyloučeno. Dnes takový úkol zvládne počítač, ale to v naší studentské éře ještě nebylo, výkřikem techniky byly ruční kalkulačky, jinak bylo k dispozici jen logaritmické pravítko... Když už jsme u těch počítačů, my museli neustále kreslit a modelovat, což považuji za důležité a pro budoucího architekta nezbytné. Člověk se při tom totiž naučí myslet prostorově, najít správné měřítko. Mám pocit, že dnešním studentům tohle trochu chybí.

Historii antického umění a architektury přednášel další veterán doc. Hanuš, který nás nutil malovat obrovské antické hlavice, na což jsme tehdy nadávali, ale něco to do sebe mělo. Další období od středověku do konce devatenáctého století bylo doménou známé kunsthistoričky Marie Benešové. Ta staré slohy ovládala dokonale, ale končila impresionismem, další moderní styly totiž neuznávala. Naštěstí byl mezi pedagogy také Jiří Ševčík. Ten sice z politických důvodů často nesměl učit, ale my ho vyhledávali sami. Tak jsme byli přímo u zdroje nejnovějších informací o současných uměleckých trendech, tehdy zejména postmodernismu. U Ševčíka se nám dostaly do rukou třeba knížky Roberta Venturiho nebo Charlese Jenckse, které nebyly tehdy k dosažení. V postmoderním stylu ovšem nebylo radno projektovat, taková opovážlivost mohla znamenat vyhazov z fakulty a tím pádem i nutnost strávit následující dva roky na vojně.

Mozaika Martina Sladkého na FS

Nemohu vlastně říct, že bych byl na škole šťastný. Naučil jsem se obstojně kreslit a získal řadu technických informací, třeba o panelové výstavbě, o bezstelivovém ustájení býků nebo stavbě hnědouhelného povrchového dolu, ale mne žel víc zajímalo současné výtvarné umění i architektura a k tomu nám tehdejší škola moc neřekla (s výjimkou výše zmíněného Jiřího Ševčíka).

V následujících letech prošla fakulta architektury velkou proměnou, zejména po roce 1989. Dnes stojí v jejím čele respektovaný architekt prof. Ladislav Lábus a od roku 2011 má také novou budovu, kterou navrhl tým další pedagožky prof. Aleny Šrámkové. V Galerii Jaroslava Fragnera na Betlémském náměstí probíhá až do 8. ledna 2017 výstava, věnovaná novodobé historii školy, doprovází ji i rozsáhlý katalog.

LN, 10. 12. 2016
Foto autor

Na závěr přeji všem čtenářům Architektury na Neviditelném psu hezké Vánoce a šťastný nový rok, samozřejmě i s kvalitní architekturou.