2.7.2016 | Svátek má Patricie






ZVUK: Z rozhlasových archívů

30.1.2014

Je zajímavé, že jak se mění časy, tak se mění pojem srandy. Jak to přesně vyslovil biblický text jménem Osudy dobrého vojáka Švejka: Napoleon se (podle Švejka) opozdil u Waterloo o pět minut, a byl v hajzlu s veškerou svojí slávou. Alespoň tak to tvrdil Jaroslav Hašek.

S pocity určité úzkosti tedy člověk přistupuje k vyslechnutí starých nahrávek Československého (dnes Českého) rozhlasu. Český rozhlas je vydává na cédéčkach. Člověk si rozechvěle říká, zda nejde o bohapusté plácnutí do vody, zda ho nebudou zalévat pocity bezmocné trapnosti, kdy si bude říkat: probůh, a tohle jsem vážně měl zamlada za rozkošnou srandu, neřku-li moudro?

V případě volné série Osvobozených a Semaforských spěchám PT čtenáře ujistit, že vydají-li peníz, nebudou litovat.

O Babím létě Jana Wericha už v těchto místech byla řeč. Dnes jde (bez nároku na pořadí, abecední nebo jakékoliv jiné) o nahrávku ze setkání spřízněných duši (o těch více později) v pražské Lucerně v roce 1966; dále o cédéčko se zvukovými dopisy (a jinými nahrávkami) pánů Voskovce a Wericha, a další dvě cédéčka, zaznamenávající seriál rozhovorů Miroslava Horníčka s Janem Werichem v páně Werichově bydlišti na pražské Kampě.

Jan Werich a Semafor

Začnu u těch spřízněných duší. Asi proto, že jsem u toho byl. A před poslechem onoho cédéčka jsem se moc bál, že řeči, které tehdy odbourávaly přeplněnou (a nedýchatelnou) Lucernu, mi už dnes nepřijdou tak vtipné, ba co vtipné, přímo srandální, jako mi přišly tenkrát. Nejen proto, že jsem tenkrát byl mladší, ba snad i mladý. Hlavně proto, že jsem se bál, že mnohé z těch řečí, vyslechnuté mimo souvislost doby, budou znět planě.

Nezní.

Kdo spříznil duše? Rozhlasová legenda jménem Jiří Bauer využil naprosté nezodpovědnosti Jiřího Suchého, který žil tehdy (a zdá se, že dodnes žije) v přesvědčení, že ze čtyřiadvacetihodinového dne se při troše dobré vůle dá vytřískat den nejméně šestatřicetihodinový. Bauer nabídl Suchému možnost, že by seděl před mikrofonem, vedl řeči na daná témata, a do toho pouštěl nejrůznější písničky z vlastního archívu. Podle tehdy slavné hry dvojice dvou Jiří (Suchého a Šlitra) jménem Jonáš a tingltangl dostal rozhlasový pořad jméno Gramotingltangl.

Jiří Suchý ovšem po čase zjistil, že den má doopravdy jen těch mizerných čtyřiadvacet hodin. Proto si v druhém ročníku pořadu začal zvát hosty. Mezi nimi se velice logicky objevili i Jan Werich a Miroslav Horníček.

Tou dobou ale také vznikla mnohatisícová skupina posluchačů, kteří by byli ochotni prošvihnout třeba i vlastní pohřeb (o narození, svatbě, rozvodu, svátku nebo narozeninách snad ani nemluvě), jen aby neprošvihli vysílání Gramotingltanglu. Ti lidé si říkali spřízněné duše, a jednoho krásného dne přišel někdo s nápadem, že by stálo za to, kdyby se všichni sešli. Jen tak, jako se scházejí přátelé.

Jiří Suchý tenkrát přímo ve vysílání pozval i pány Wericha s Horníčkem. Sám se dostavil v doprovodu svého právníka, JUDr. Jiřího Šlitra. Došlo k nezapomenutelnému večírku.

Ondřeji Suchému patří díky za to, že vybral opravdu to nejlepší, co se na tom mejdanu stalo. A že to stálo za to: devět výborných písniček, výborně zahraných tu kapelou Ferdinanda Havlíka, tu Šlitrem samotným u klavíru, tu řeči Jiřího Suchého, tu dvě rozsáhlé odpovědny na otázky diváků (ty řídil pro změnu Miroslav Horníček). Když navíc přihlédneme k akustickým nešvarům Velkého sálu pražské Lucerny a k době, kdy se ten podnik konal, čili též k technologii, která byla k použití, jde o nahrávky zcela mimořádné.

Ale co s tou dobovostí?

Například: Jiří Suchý si s tehdy mladičkou Lenkou Hartlovou radostně zazpívali písničku o toulavých zpěvácích. A v ní znělo, že "náš cíl je vzdálený / za modrým obzorem / řádný a schválený / národním výborem."

Čím? Kým? Národním výborem? Co (nebo kdo) to, pro všechny svaté, je?

Odpověď: buďte rádi, že už není. Ale bylo. Jenže, když se i ten nejmladší posluchač trochu zamyslí, musí mu nutně dojít, že ovzduší, v němž státní úředníci (i volení zástupci lidu) žijí v přesvědčení, že daňový poplatník (jejich zaměstnavatel) je tady pro ně a ne oni pro něj, že to ovzduší nejen přetrvává, ale ono se snad dokonce ani nemá k vyhynutí.

Takových míst, která by mohla vyžadovat vysvětlení, je na těch nahrávkách pohříchu velice málo. Pokud mě nešálí paměť, a já moc doufám, že ne, není to ani kvůli pracovitosti s nůžkami jako kvůli tomu, že humor té čtveřice byl (a dodnes je) nadčasový.

Tak se ti hlásím

Páni Jiří Voskovec a Jan Werich k smrti nesnášeli slavnostní příležitosti a jakékoliv odhalování soch či bust, podživotních, životních i nadživotních.

O to je pikantnější, že toto cédéčko otevírají nahrávky, kde si ti dva páni jeden druhému blahopřejí k šedesátinám.

No, blahopřejí. Oni se o nich zmiňují a neberou je (ale ani sebe) moc vážně. Oč vážněji brali svoji práci, o to nevážněji brali sami sebe. V obavě, aby se z nich nestáli páprdové. Gypsové hlavy, jak o nich hovořili na jiné nahrávce, pořízené u příležitosti jejich úplně posledního setkání ve Vídni.

Ukázky z rozhovorů Jiřího Voskovce s Michalem Schonbergem nebo s Jiřím Sýkorou (pro vysílání Hlasu Ameriky) jsou ukázkami moudra člověka, který ví, co dokázal, ale nemíní si kvůli tomu stavět (či nechat stavět) pomník.

Zcela pozoruhodné je vystoupení Jiřího Voskovce, jímž se loučí s novinářem a politikem Ferdinandem Peroutkou. Jeho moudré shrnutí života a díla jedné z nejvýraznějších postav první československé republiky, ale také poúnorového exilu, by měli povinně každý den poslouchat dnešní čeští politici i dnešní čeští novináři. Třeba by se dozvěděli o zásadním rozdílu mezi politikou jako službou národu a politikařením jako službou sobě samému.

Tohle cédéčko uzavírá perlička z roku 1978, kdy vynikající český novinář Jiří Černý volal z pražských Radlic, kde se konaly oslavy Voskovce a Wericha, Jiřímu Voskovcovi do Nového Yorku. Voskovec, ač slyšitelně unaven, byl také slyšitelně dojat, že i tehdejší mladé pokolení chápe Osvobozené divadlo a i ono se cítí jím být osvobozováno.

Jan Werich a Miroslav Horníček na Kampě

Další nápad Jiřího Bauera. Šest setkání dvou klaunů, kteří spolu odehráli půl tuctu sezón na prknech, která znamenají svět. Nikoliv, Horníček nenahrazoval Voskovce. Kdepak. Jak říkával on sám, to by ani nešlo. Stal se ale Werichovi velice rovnocenným protihráčem (ale i spoluhráčem).

K těmto rozhovorům došlo v roce 1966, čili pět let poté, kdy skončila Horníčkova spolupráce s Werichem. Horníček sice o svém Mistru (i o svém předchůdci) věděl leccos, ale ani zdaleka ne všechno. A tak se dovídáme mnohé o tom, proč a jak vzniklo Osvobozené divadlo, co a jak si Werich kdy myslel o těch či oněch svých kolezích. Dovídáme se o životě jako takovém (o životě an sich, řekl by vědec).

Ani jeden z pánů se nesnaží být vtipný. O to jsou vtipnější.

Ani jeden z pánů se nesnaží být moudrý. O to jsou moudřejší.

Ti, kdo by se rádi naučili, jak oddělovat zrno od plev, by si měli pořídit všechny tyhle nahrávky. Našli by samé zrní, a pochopili by, co jsou to plevy. To, co by na těch nahrávkách nenašli.

Nahrávky z Kampy a nahrávky Jiřího Voskovce vybral a sestavil Robert Tamchyna.

Robert Tamchyna je ohromně zajímavá osobnost. V Českém rozhlasu rediguje i uvádí nejrůznější pořady. Kromě téhle práce miluje divadlo, a to je vidět, promiňte, slyšet.

Poděkování vydavateli

Český rozhlas má - teď nevím: odbor? oddělení? přidružený podnik? - ale to je jedno, Český rozhlas má Radioservis. A to je právě ta parta, která vydává nahrávky ze zdánlivě nevyčerpatelných archívů. Činí tak souvisle, neomezuje se na jeden jediný žánr (cizí slovo, ale lepší české mě v tuto chvíli nenapadlo) a, to hlavně, vybírá kvalitu.

Od veřejněprávního podniku, jako je Český rozhlas, je moudré, že skvostům vzniklým pod svou střechou nedá vyprchat.

Pražáci si mohou zaběhnout do reprezentačního obchodu v hlavní budově Českého rozhlasu na Vinohradech. Mohou se mrknout, co je nového na stránkách www.radioservis-as.cz. Pražáci si mohou objednat přímo z prodejny na adrese prodejna@rozhlas.cz. Mimopražští mohou zavítat na téže stránky. A chtějí-li si popsat se zásilkovou službou, mohou tak učinit na adrese eshop@rozhlas.cz.

Katalog, který Radioservis předkládá, je úžasným svědectvím toho nejlepšího, co kdy vzniklo pod mnoha střechami Československého (a dnes Českého) rozhlasu.

Patří jim za to dík. Rozhlasu i jeho Radioservisu.



Diskuse


A. Šlosárová
20:11
14.2.2014

J. Kraus
13:53
30.1.2014

K. Janyška
10:01
30.1.2014

P. Papež
10:15
30.1.2014

J. Pechouš
12:57
30.1.2014

P. Papež
13:40
30.1.2014

T. Kočí
9:34
30.1.2014

počet příspěvků: 7, poslední 14.2.2014 08:11









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.