Už od neděle všichni pozorovatelé české politické scény omílají (omíláme) Haškovu licoměrnost a Tejcovo padoušství a ironicky komentují (komentujeme) kotrmelce přítele Chovance. Přestože je to takzvaně jasné, jako by z toho vypadával Miloš Zeman.

Jeho předchůdce Václav Klaus v mnohém poškodil Českou republiku a korunu tomu nasadil amnestií té vrstvy lidí, kterou po celou dobu své aktivní politické činnosti preferoval. Nicméně ani zdaleka nedosáhl destrukční účinnosti Miloše Zemana. Ten za necelý rok stačil přivést stát do nejistoty. K smíchu jsou úvahy, že se "připodobňuje k de Gaullovi". On sám se rád odkazuje na Winstona Churchilla. Je to mimo realitu. Jak de Gaulle, tak Churchill byli inteligentní, vzdělaní a hlavně politicky ohleduplní lidé světového historického formátu. Zeman je nadutý provinciální žvanil, který ale dokáže v lidech určitého typu vyvolat dojem autority. Takto mu podlehl Michal Hašek, dlouho považovaný za druhého muže sociální demokracie, schopného stát se mužem prvním. Po obludném fiasku, do něhož se zapletl, bude rád, že zůstane vůbec nějakým mužem sociální demokracie.

Primární vina na tom všem je na Miloši Zemanovi. Pro něho není omluvy. Pokud opravdu šlo o nevinnou schůzku politických předáků u hlavy státu, pak bylo zásadní a neodpustitelnou chybou schůzku tajit a načasovat ji na chvíli, o které muselo být zjevné, že bude pro volbami poškozenou stranu těžko stravitelná. Pokud ale šlo o schůzku spikleneckou, což je pravděpodobnější než první varianta tak asi v poměru 5 : 95, pak šlo o činnost označitelnou za vlastizradu. Prezident má funkci definovanou ústavou a v žádném článku ústavy nenajdeme paragraf ve znění "prezident osobně zasahuje do interních záležitostí politických stran a provádí změny v jejich vedení". Momentálně je Miloš Zeman pro českou demokracii větší nebezpečí než komunisté, neonacisté a okamurovci dohromady. Úplně hloupý ale není. Po svém osobním katastrofálním fiasku se hodil marod, udělal si koleno a nějakou dobu se bude skrývat v Lánech.

Po čtvrtečním jednání politického grémia sociální demokracie se Sobotkovo vítězství zdá... opticky stoprocentní. Nikoli ale reálně. Pučisté si posypali hlavy popelem. Víc nic. Ovšem tím získali skoro čtrnáct dní času, protože ústřední výkonný výbor strany zasedne až 10. listopadu. Do té doby může nastat mnoho dějů a z černého se může stát bílé a naopak. Sobotka vyhrál bitvu, válka trvá.

Je to smutné, že vůbec nějaká válka je.

Viděno zvenčí, nikdo z aktérů by neměl mít zájem na rozštěpení sociální demokracie. Český politik je bohužel bytost zvláštního ražení. Určité sebezáchovné pudy mu chybí. Netýká se to jen sociální demokracie! Vzpomeňme na úsměvný detail, kdy Michal Žantovský před lety převzal kolík vedení nad Občanskou demokratickou aliancí a oznámil, že v ní zrušil vzájemně se požírající křídla. Český politik pokládá ono vzájemné požírání za hlavní cíl své činnosti. Na tomto zvláštním rysu povahy tohoto živočišného druhu shořeli zelení, samozřejmě Věci veřejné, ztroskotala spolupráce ODS – TOP 09 a nyní to hrozí sociální demokracii.

Že to není ve prospěch České republiky, je nabíledni. Sociální demokracie má zde historicky nejdelší tradici a nejhlubší zakotvení. V polistopadovém období, snad by se mohlo říkat "ve čtvrté republice", řešila principiální problém. Jak se chovat, aby se s ní ztotožňovali levicoví demokraté, tedy typ lidí označovaných klausovským protofašismem za "havlisty", a široké vrstvy obyvatelstva. Zatím vždy zvítězila druhá varianta. Ono se asi nedá nic jiného dělat, ale přece jen by to šlo zařídit tak, aby strana nebyla odpudivá pro tu první skupinu lidí, a zdaleka to nejsou jenom kavárenské pseudoelity.

Zatím se to nedaří a to, co se děje, směřuje k odpuzení i těch širokých vrstev a k jejich dotlačení k populistům všech barev spektrálního hnusu.