Nedávno jsme byli v knihovně, kam pravidelně chodíme na povídání o knížkách a spisovatelích. Vždycky dostaneme nějaký domácí úkol, který s paní účou splníme a na druhé návštěvě ho předáme paní knihovnici. Tentokrát nás čekalo velké překvapení. Z paní knihovnice se totiž mávnutím kouzelného proutku stala královna, měla hermelínový plášť a zlatou korunku na hlavě a taky kouzelný košíček, ze kterého tahala pohádkové věci. 

Třeba hrneček, co vařil kaši, Karkulčin čepeček, Koblížka, co utekl všem jenom chytré lišce ne, perníček ze střechy perníkové chaloupky, a my jsme podle těch věcí poznávali pohádky a některé jsme vyprávěli. Ani jednou jsme se nespletli, protože my jsme totiž pohádkoví trpajzlíci (je nás i paní účou akorát sedm) a pohádky si často čteme a vyprávíme.

Nakonec, když jsme všechny pohádky poznali, jsme si zahráli pohádku O perníkové chaloupce. Jeden Ondra byl Jeníček, druhý Ondra byla Mařenka, Andrejka byla ježibaba a Jiřík s paní účou nám dělali diváky. Představte si, že když ta naše ježibaba ukazovala Jeníčkovi a Mařence, jak se sedá na lopatu, ozvalo se zaklepání na dveře a v nich se objevila strašlivá ježibabina- měla hrb, kočku, hůl, byla porostlá mechem. No, lidi, hrůza hrůzoucí! Chtěla po nás svojí lopatu a ještě nám hubovala, že jsme jí okousali!

My jsme se tak vyděsili, že jsme se omotali kolem paní úči a na koho už její ruce nezbyly, klepal se strachy u stolečku (Nemohla by být ta naše paní úča chobotnice, ta má těch chapadel víc? Dvě ruce na šest dítek je ukrutně málo!!!). No, když královna viděla, jak se klepeme strachy, poslala ježibabku do třinácté komnaty k ostatním pohádkovým bytostem a nám na uklidněnou dala bonbónek. Jen když jsme odcházeli a procházeli kolem třinácté komnaty k výtahu, drželi jsme se paní úči i za bundu, když těch rukou má tak málo.

Tak a teď už o slibovaném krásném dni. Jednou se naše paní úča tvářila děsně tajemně a že pro nás má překvápko. Prý se jí ozvala emilem Lucka ze Zvířetníku a že by za námi přijela se svým pejskem Murphym. No, pejska my bereme vždycky všema čtrnácti a když jsme se dozvěděli, že je to tuze šikovný pejsek, co umí tancovat, nemohli jsme úterka ani dospat. Chvíli jsme se pilně učili, abychom si překvápko zasloužili a pak zahafal mobil a my jsme věděli, že návštěva je tady. 

Přišla za námi slečna Lucka s pejskem Murphym, nejdřív si dala trošku teplého čaje, protože ráno musela moc brzo vstávat, aby za námi mohla až z Brna přijet autobusem, pejsek dostal vodičku a piškotky a pak už jsme nestačili valit očíčka. Hezky jsme se usadili na náš nový kobereček a Murphyk předváděl, jaký je šikovný. Představte si, že on umí válet sudy, dělat Medvídka, procházet se Lucce kolem nohou, skákat přes ně, dávat pusinku, dělat mrtvého psa a dokonce levou a pravou tlapku zná líp než naše paní úča - ani jednou se nespletl, když si s Luckou plácnul tlapkou.

Takhle hezky poslouchat neumíme ani my a že jsme nějací šikulkové! Však si také zasloužil velkou pochvalu, piškotky a potlesk. A protože děti jsou zvědavé jako opičky, tak když z ostatních tříd viděli, že se na chodbě děje něco mimořádného, přišli taky na čumendu a Murphy se předváděl znovu a znovu a vůbec mu to nebylo zatěžko. Potom si s námi Lucka trochu povídala, ona totiž studuje na zvířecí paní doktorku, tak nám ukazovala, jak pejska ošulit, aby spolknul tabletku, nebo nám vysvětlila proč sebou mají košík, když Murphy je evidentně moc hodný pejsek - do autobusu totiž bez košíku nesmí.

No a aby to byl opravdu povedený den, přijel v půl desáté ještě pan Hořák se svými zvířátky. Už jsme vám o něm na Zvířetníku psali. Dneska sebou přivezl spoustu pěkných písniček a nová zvířátka. Některá byla živá a některá jen plyšová, ale písničky byly o všech moc hezké. Představte si, že nám představil nového kamaráda činčilu Danečka. Musel ho vzbudit, protože v kleci chrupal, ale měl úžasně heboučký kožíšek a korálková očíčka, čumáček mu rejdil a hladit se nechal ochotně.

No a další zvířátko byla Kleopatra. Že to byla egyptská královna? No, to možná taky, to my ještě nevíme, ale tady to byla krajta. Když jí pan Hořák vyndal z pytlíčku, byla zamotaná do klubíčka. Zpočátku jediný odvážlivec, který si šel Kleopatru vzít do ruky byla právě naše vzácná návštěva Lucka, ale potom se osmělili i další. Dokonce i naše paní úča se pochlapila a pohladila si Kleopatru, přestože se hadů bojí, a to je co říct. Povídání bylo moc príma, užili jsme si při něm spoustu legrace, spoustu nového jsme se dozvěděli a poslechli jsme si krásné písničky. Na závěr si Pepánek Prokůpků mohl zahrát na páně Hořákovu kytaru a zpěvem ho doprovázel již zmiňovaný majitel kytary.

Když jsme se přesunuli zpátky do třídy, měli jsme Lucku, Murphyho a pana Hořáka chvíli jen pro sebe. Ještě jsme si povídali, Lucinka nám přivezla krásný plakát s orlem skalním a rozmazlovala nás bonbónky a lízátky, Murphyk nám ještě zatancoval a nechal se hladit a muchlat a vůbec neprotestoval. Jenže všechno krásné musí někdy skončit, a tak jsme se museli s návštěvami rozloučit. Ani se nám nechtělo odcházet na oběd a s maminkami domů!

Nezbývá nám, než se těšit na další pěkné dny ve škole. Ale hlavně bysme chtěli hrozně moc poděkovat Lucince za to, že jí nebylo zatěžko vstát v pět hodin ráno, kdy je tma a zima, vytáhnout z pelíšku svýho pejska a vydat se autobusem na dalekou cestu za docela cizíma dětma (to jako za námi trpajzlíky), aby jim udělala radost. A taky Murphykovi, že vylezl z vyhřátého pelíšku a předvedl nám, jak moc je šikovný pejsek a co se všechno se svojí paničkou Luckou naučil. Ona to totiž není žádná legrace naučit se něco nového, to my dobře víme.

Protože už za necelý měsíc budou Vánoce, přejeme vám všem moc krásné a pokojné svátky, spoustu radosti a dobré nálady a hodně tak hodných lidí kolem sebe, jako jsou ti, kteří nám jezdí dělat radost se svými zvířecími miláčky. Nejsou potřeba hory dárků, stačí, když víte, že vás má někdo rád. To je ten nejcennější dárek na světě! Tak vám takových dárků přejeme co nejvíc.

Vaši trpajzlíci ze Zvláštní psí školy.