Následující text souvisí s dvěma předchozími články na Zvířetníku, v nichž se psalo o muzeu pazourků v Bolaticích a o vrchu Landek na vstupu do Moravské brány. Počátkem mladého paleolitu, tedy zhruba před 30 000 – 40 000 lety byl člověk tvorem nadmíru vzácným, celá lidská populace v Evropě se v té době odhaduje na několik tisíc osob.

Kosterní nálezy dokládají, že šlo o dobře živené jedince, kteří nouzí o potravu rozhodně netrpěli. Četná vyléčená zranění – zlomeniny velkých kostí ukazují, jak si tehdy lidé opatřovali potravu. Nebylo to jen sbírání různých plodů, ale především lov velkých zvířat. Postavit se s oštěpy do cesty stádům koní, sobů nebo mamutů představovalo nemalé nebezpečí a stopy po vyhojených úrazech dokládají obdobná zranění, k jakým dochází dnes při některých vysoce rizikových sportech. Tehdy ale nešlo o „adrenalin“ a nevšední zážitky, nýbrž o životní nutnost.

Lidé museli být v neustálém pohybu. Stálá tábořiště na příhodných místech byla spíše výjimkou a malé tlupy sledovaly sezónní pohyby stád lovné zvěře. Existují nálezy, které prokazují, že na atlantickém pobřeží lidé sledovali tah lososů v řekách do vnitrozemí a zobrazili jej dokonce na rytinách.

Jen málo ze života lidí tehdejší doby se dá jednoznačně doložit. Z toho, co se našlo a stále nachází, se sice dá hodně dovodit, jsou však věci, které se zřejmě nedovíme nikdy a lze o nich jen spekulovat. I v Česku jsou pravěké záhady, které nelze uspokojivě vysvětlit. Jsou pouze dohady a teorie, nicméně různých výkladů je mnoho, ale tajemství zůstává. Víme, co lidé dělali, kde to dělali, avšak vysvětlit, proč tak činili, to neumíme.

Pazourky z koryta Podšajarky

Takovou záhadou jsou doly na rohovec v Krumlovském lese. Rohovec je silicit svou povahou blízký jinému silicitu – pazourku. Pro výrobu kamenných nástrojů sice není tak vhodný jako pazourek, jedná se o méně kvalitní materiál, avšak přesto je to surovina, která se po tisíciletí na nejrůznější nástroje používala.

Různé pravěké doly na kámen jsou na mnoha místech Evropy. Těžební jámy v Krumlovském lese jsou ale zvláštní něčím, co nikde jinde není. Rohovec se zde totiž těžil nejen v době kamenné, kdy měl praktické využití a transportoval se odtud do širokého okolí, nýbrž i v době, kdy se nástroje vyráběly z bronzu, ba dokonce těžba rohovce pokračovala i ve starší době železné, jak prokazují nálezy keramiky v haldách opracovaných rohovců a také datování metodou uhlíku 14C.

Doba bronzová přechází do nejstarší doby železné, známé jako halštatská a v Krumlovském lese se stále čile těží rohovec. Již od nástupu bronzu nejsou známa žádná sídliště, kde by se tehdy rohovec používal. Nicméně těžba v tu dobu dosahuje svého vrcholu. Kutací jámy mají hloubku až 8 metrů a kolem nich se vrší haldy opracovaného rohovce. A to na ploše několika desítek hektarů. 

Pazourek ze štěrkovny (Koblov)

Při zkušebním prosívání hald se v polovině kubického metru našlo 140 kilogramů štípané rohovcové industrie. Haldy kolem těžebních jam obsahují tisíce tun vytěženého rohovce. Milióny výrobků, které už nikdo k žádnému praktickému použití nechtěl, které se ani nikam netransportovaly a hned po opracování skončily na haldách.

Fakta jsou tedy známa, zbývá už „jen“ je vysvětlit. Teorií je mnoho. Je také docela možné, ba i velmi pravděpodobné, že ta „správná“ mezi nimi není.

Podle jedné šlo o jakousi setrvačnost. Lidé byli po tisíciletí zvyklí těžit rohovec a pouze z toho dávného zvyku v těžbě a opracovávání rohovce pokračovali i v době, kdy se rohovec na nástroje nepoužíval. Věru podivná „setrvačnost“. Nelze rozumně uvěřit, že by jen z jakési duševní zpozdilosti lidé s takovým velkým pracovním nasazením vykonávali zbytečnou práci.

Pazourek s křídovou kůrou

Jiné vysvětlení je založeno na tom, že se v té době předpokládá jakési společenské napětí, které se eliminovalo právě touto zbytečnou prací. Jakého druhu by ale toto napětí mělo být? A proč zrovna na tomto místě? Takže namísto vysvětlení jedné záhady jsou zde záhady další.

Také se to vysvětluje tím, že šlo o „posvátnou práci“ v duchu dávných tradic předků nebo o rituální činnost. Nic z toho ale nevysvětluje to obrovské úsilí, které vedlo k nahromadění takového množství nepotřebných výrobků, které už po několik tisíciletí nikdo k praktické činnosti nepotřeboval. Ostatně jaké jiné užití mohly mít, když po zpracování rohovce vše, co bylo výsledkem výroby, výrobci na místě házeli na hromadu?

Další teorie je založena na srovnání s budováním megalitických staveb, které byly prý také zbytečné a bez praktického užitku. Toto srovnání je zcela nelogické – vždyť megality byly ve srovnání s minulostí něčím zcela novým. A řada z nich sloužila k určení slunovratu, takže bez užitku jistě nebyly. Srovnávat pokračování ve výrobě technicky překonaných kamenných nástrojů se stavbami megalitů je nesmyslné.

Megality znamenaly krok kupředu, byly to náročné stavby, které vyžadovaly mnohé znalosti, matematické výpočty a technické dovednosti, což se nedá o pokračování v primitivním otloukání rohovce říct. Lidé vyrábějící z rohovce v Krumlovském lese nástroje si zhotovili kamenná sedátka, která jsou od té doby u těžebních jam na svých původním místech. To je snad jediný „pokrok“ ve srovnání s technickými metodami výroby nástrojů v paleolitu. Vysvětlení pro jejich podivné počínání, k němuž jistě měli nějaké důvody a jehož smysl znali, nejsme schopni nalézt a zřejmě se to ani nikomu odhalit nepodaří.

Zatímco v Krumlovském lese se pravěké doly na rohovec dochovaly, na většině jiných míst, kde se těžila kamenná surovina, není po její těžbě žádná stopa. V krajině poznamenané stavební a průmyslovou činností se mělké těžební jámy nemohou dochovat. To je případ moravskoslezské oblasti, kde se sbírala pazourková surovina, která pak putovala na jih Moravy a dokonce až do dolnorakouské oblasti.

Pazourek nalezený u Frýdeckého lesa

Že ty tisíce pazourkových nástrojů nalezených v Dolních Věstonicích, v Předmostí u Přerova a na dalších pravěkých lokalitách na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a v Rakousku pocházejí z moravskoslezských ledovcových usazenin, se vždy předpokládalo. Ledovcové morény byly zásobárnou pazourkové suroviny pro velkou oblast středoevropského regionu. K nalezištím pazourku na Krakovsku je to o 150 kilometrů dál a lze stěží předpokládat, že by se stejná pazourková surovina, jaká se nachází v oblasti kolem Moravské brány, dopravovala z takové dálky přes zalesněné, těžko průchodné území.

Po těžbě pazourku se žádné důkazy nedochovaly. S jedinou výjimkou. Při vykopávkách na pravěkém sídlišti na Landeku, kde byla v 50. letech 20. století nalezena známá soška Petřkovické venuše, byly v odkrytých přístřešcích nalezeny hromádky polotovarů z pazourkových hlíz. Podle archeologa Bohuslava Klímy šlo o dočasné stanoviště těch, kteří v okolí Landeku vyhledávali pazourek, nahrubo jej opracovávali a připravovali ho pro transport na jih.

Nikdo se již nezabýval tím, proč si připravený pazourkový polotovar, který byl jistě cennou surovinou, tehdejší lidé nevyzvedli a kameny připravené na „expedici“ tak zůstaly ležet na místě po dalších více než 20 000 let. Možná je za vším něco tragického, dávné hledače pazourků mohlo na jejich další výpravě potkat nějaké neštěstí a nikdo z nich se proto pro vzácný pazourek na tábořiště už nevrátil.

Pazourek z koryta Opavy (Ostrava-Martinov)

Loni koncem srpna jsem po mnoha letech zašel na jedno z míst, kde jsem kdysi dávno sbíral pazourky. Jmenovalo se to „Na pastviskách“. Malé štěrkovny, které tu kdysi kolem řeky byly, zmizely pod navážkou. Jsou tam zahrádky a v nich zahradní domky. Jeden můj známý, přírodovědec a ekolog M. M., tam nedávno našel na okraji pole, kde začíná les, dva pazourky velikosti lidské hlavy, které se zřejmě dostaly na povrch při orbě. Od Landeku tyčícího se nad soutokem Odry a Ostravice je to vzdušnou čarou asi šest kilometrů. Šel jsem kolem řeky Opavy od ostravského obvodu Martinov a občas sestoupil do řečiště u břehu, kde nebyla voda nebo jen málo vody a z ní vystupovaly stěrkové ostrůvky.

Pokračoval jsem tak až k ústí do Odry. Kdybych poctivě sbíral všechny pazourky, měl bych jich za jedno odpoledne tolik, že bych je neunesl. Většina byla medového zabarvení, menší část pazourky tmavé, až do černa (baltické). Větší a tudíž „lepší“ pazourky (z hlediska jejich vhodnosti pro nástroje) lze získat kopáním ve štěrcích, tvořených ledovcovými nánosy, které jsou všude kolem. Tak asi museli sbírat pazourky pravěcí prospektoři, kteří se za kamennou surovinou vydávali do této oblasti. V korytech meandrujících řek a v mělkých jámách kolem břehů. Co si o tom mysleli, zda a jaké rituály při tom vykonávali, zůstane pro nás navždy tajemstvím. Stejně jako tajemství obestírající rohovcové doly v Krumlovském lese. 

Foto: autor