To bylo tak někdy v roce 1974, ještě jsem bydlela u rodičů, v sobotu zazvonil zvonek. Musím předeslat, že hradecká teta, tátova sestra, chovala lovecké psy, nejprve irského setra, pak české fousky. Takže když jsem otevřela dveře a za nimi stála sestřenka Zuzana s jezevčíkem, velmi jsem se podivila. Zřejmě to na mně bylo vidět, protože Zuzka se zatvářila smutně a pravila: „To je šíleně smutnej pes!“

Ukázalo se, že jezevčíka si v sousedství pořídili manželé, kteří dospěli k rozvodu, psa nikdo nechtěl, tak ho vyhodili na ulici. Tetě to nedalo, občas ho nakrmila, tak to vypadalo, že pejsek se k nim nastěhuje. Protože v domácnosti už byl zmíněný velký lovecký a trable se sousedy nebyly žádoucí, vyslala teta Zuzku k nám, zda bychom se pejska neujali. Máti sice prohlásila, že jen přes její mrtvolu, ale druhý den Zuzka odjela sama a mamka to taky přežila. Lesánek, tehdy asi dvouletý, pak s námi strávil dalších dvanáct let.

Táta mu hned vyrobil na doma bedničku, venku boudičku, ve které ale moc času nestrávil – vždycky jen pár letních nocí. Soužití s Lesánkem bylo fajn, naštěstí byl zdravý, miloval dlouhé procházky, jezdil s námi na dovolené po republice (tenkrát československé). Naši spali ve stanu, já a Lesánek v autě.

Párkrát taky zazlobil. Když jsme s ním prvně přijeli k babičce a uviděl na dvorku drůbež, okamžitě se stal loveckým psem, žádný pták ale nepřišel k úhoně, jen jedna slepice o část peří. Taky nám párkrát při venčení utekl, naštěstí v našem městě, kde se lidé znají, on věděl, kde rodiče pracují (tu a tam jsme jim chodili naproti), takže když měl útěku dost, šel si sednout na vrátnici. Když mi utekl poprvé a já po chvíli marného hledání šla v slzách domů, potkala jsem máti. Na otázku, co se děje, jsem se dověděla, že volali z fabriky, že náš pes sedí na vrátnici. Taky se občas popral. Na velké psy, zvlášť na německého ovčáka ze sousedství měl ovšem vítěznou fintu – útočil na nejchoulostivější místo pod břichem. S kolií mých prarodičů Aranem se ale snášel celkem dobře.

S domácí kočkou Káčou byl velký kamarád. Až takový, že když Káča měla koťata a chtěla jít ven, naskládala je Lesánkovi do bedýnky a odkráčela. Krmili jsme masem, které jsme kupovali přímo na jatkách, ráno dostali trochu syrového hovězího (výborné na zubní kámen), večer vařené. Z Prahy jsem občas jako vzácnost přivezla psí suchary, co jsou granule, jsme nevěděli.

Lesan s Káčou a koťaty

Bráchovi kluci, tenkrát batolata, ho milovali, pořád se s ním chtěli válet po zemi, což se jim zakazovalo, aby nedošlo k nějakému maléru a pejsek se neohnal. Lotříci to obcházeli tak, že o pejska „jako“ zakopli a upadli přes něj, on to kupodivu trpělivě snášel.

Problémem byly i blechy, byl na ně jak magnet. Zpočátku jsme to řešili tak, že jsem mu je z kožichu vybírala a na papír dělala „výřad“. Mohu potvrdit, že blechy psí na člověka nejdou, ale zlikvidovat třeba 40 kousků za den, to byla otrava. Vyřešilo se to, když jeden veterinář, tátův známý od rybářů, mu dal přípravek, ve kterém se koupaly ovce před střiží (už se nepamatuji, jak se jmenoval, ale dnes je zakázaný). Stačilo dát dvě lžíce do kbelíku vody, psa opláchnout a na půl roku bylo po blechách. Ve čtrnácti letech začal mít problémy, chřadl, pod ocáskem se mu udělal jakýsi novotvar, drvet usoudil na rakovinu střev, takže nastal čas poslat ho za Duhový most.

Foto: archiv Kimi