První poválečné vánoce v roce 1945 byly pro nás děti hlavně a především ve znamení různých dobrot od tetičky UNRRY, které jsme za války neznaly. Nebýt této pomoci, převážně z USA, i když oficiálně mnohonárodní, válkou zpustošená Evropa by tyto vánoce mrzla a hladověla.

Bylo nás dětí v činžáku o sedmi patrech ve stejném věku zhruba kolem 20, včetně těch „nových“, které se s rodiči nastěhovaly do bytů uvolněných po divoce a brutálně vyhnaných Němcích, nedlouho po konci války. Po vzrůšu na Mikuláše, kdy čert běhal po schodech nahoru a dolů, příšerně hudroval a blekotal, řinčel bytelným řetězem a my řvali strachy a schovávali se, kam to šlo i nešlo, nastalo velebné očekávání Vánoc.

Mimo mnoha různých potravin od tetičky UNRRY byly mezi námi dětmi nejoblíbenější vojenské potravinové dávky, kterým jsme říkali „přesnídávky“. Tyto byly anglickým textem opatřené šedé papudeklové krabičky o velikosti zhruba papírového aršíku A6 a 5 cm tlusté. Veškerý obsah si už nepamatuju, ale mimo malé konzervičky šunky s vejci a nebo paštiky i s otvírákem tam byly nějaké suchary a potom i desinfekční tablety na vodu a jakýsi vitamínový fialový prášek, který po rozpuštění ve vodě vytvořil fialový nápoj podivné chuti. Proto jsme tomu říkali „Fialový Hnus“ a musel se dobývat ze vzduchotěsného obalu z aluminiové folie.

Stejně balených bylo několik malých sáčků s hotovým dehydrovaným jídlem. Nechyběl i toaletní papír k jedné návštěvě místa, kam i královské hlavy musí osobně. Byla tam i sladká tyčinka se sušeným ovocem a nějakým ptačím zobem, tedy zrníčky. Něco jako dnešní müsli tyčinky.

Ovšem pro nás největší atrakcí v „přesnídávce“ byly žvýkačky a potom i „balónky“ – kondom 1 kus. Tyto nám sloužily k různým zábavám, z nichž jedna z nejoblíbenějších byla napustit do „balónku“ z vodovodu 4 – 6 l vody a tak z něj vytvořit vodní bombu. Tyto jsme pak vrhali s oken na naše kamarády na ulici. Nevím, jak jsme si to v našich kebulkách tehdy srovnali, počítat jsme ještě neuměli, ale cíl jsme i s pátého patra povětšinou zasáhli. Trajektorie pohybujícího se cíle a volně padající bomby se musely setkat v jednom bodu, aby se dostavil úspěch a cíl byl zasažen a mokrý od hlavy až k patě. Ne vždy se stal cílem náš kamarád, občas to odnesl i nějaký ten dospělák a to potom velebný advent dostal ten správný švunk.

Co mě je dodnes záhadou, že zhruba o 18 let později, když jsme se na vojně, na cvičných střelbách, snažili sestřelit letící stíhačku, tak úspěchy byly mizivé a to i přes to, že trajektorie střely byla vypočítána analogovým počítačem spřaženým s dálkoměrem sovětské výroby označením PUAZO – 6, což byla zkratka plného názvu „Прибор управления артиллерийским зенитным огнём“.

Z toho mála, co tehdy bylo, se maminy snažily upéct nějaké vánoční cukroví a tak celý barák od sklepa až po sedmé patro voněl vanilkou a my se těšili, jak si na štědrý den, kdy jsme se mohli cukroví poprvé dotknout, pošmákneme. A také jsme se těšili na dárky od Ježíška, na kterého jsme ve věku 4 – 5 let tehdy pevně věřili.

Jednoho dne, bylo všude bílo, napadl čerstvý sníh, jsme se s tátou vydali tam, kde dnes stojí sídliště Lesná. Tehdy to bylo vojenské cvičiště i s tankodromem a vším ostatním a které bylo naším eldorádem, než se začalo v šedesátých letech stavět sídliště Lesná. Na execírák, jak se mu říkalo, jsme však nemířili, ale do přilehlého údolí mezi tehdejším Šanghajem – Divišovou kolonií a Kociánkou, kde vévodila krajině budova zámečku – ústavu pro tělesně postižené, tedy „u mrzáčků“, jak se tehdy říkalo, nynější domov pro seniory.

Dole pod zámečkem se kouřilo a vystupovala pára z výrobních hal „Porgesky“, jinak ovšem Královopolské Strojírny. Ony byly v těchto místech místopisné názvy docela exotické. Nedaleký Písečník, Lozíbky a potom Kamčatka se svojí pověstnou hospodou „Na Kamčatce“, někde v prostoru nynější části sídliště Lesná jménem Barvy. Strašná zmola a Čertova rokle jsou jako přídavek.

Ale zpět do zasněženého údolí. Cestu jsme zdolávali už od domu na lyžích, na kterých jsem se v té době pohyboval zcela bravurně. Lyže, to také nebyly jen takové dětská prkénka, ale pořádné lyže s óbrovskými zahnutými špicemi, na které jsem byl patřičně hrdý. Táta mně je udělal ze zlomených dvoumetrových „jasanek“, tedy lyží z jasanu.

Tomuto pěknému údolí se strmými stráněmi se říkalo „Strašná zmola“ a jí vedla cesta až k Sv. Antoníčkovi, kde byla kaplička, kde je i dodnes s pramenem vody. Tak daleko jsme však tento den nedošli. Tehdy bylo údolí zkraje zalesněno mladými smrčky, ze kterých jsme si jeden pěkný malý vybrali, u země odřízli a do dvou pytlů od brambor vkusně zabalili. Tatík si tento „batoh“ připevnil popruhy na záda a rozjeli jsme se k domovu. Pokud by někomu napadlo něco o lesním pychu, tak tento rok to fungovalo tak, že kdo chtěl mít doma na Vánoce stromeček, musel si pro něj do lesa, nikde se žádné neprodávaly. Přesto před Vánoci visely stromky z oken skoro každého bytu. Tatíci i odrostlá mládež se tužili, seč to šlo.

V bytech se topilo v kamnech, aby bylo příjemno, ale teplo stromku nesvědčí, jehličí mu opadává a tak byl milý stromek pověšen z okna ven na mráz, kde čekal až do Štědrého dne, kdy byl usazen do stojanu a zdoben. Vánočních ozdob moc nebylo, ale skleněné, křehké zlaté rybky z doby ještě předválečné, co se věšely za ocásek hlavou dolů jako netopýři, byly moje nejoblíbenější. Však o několik let později, když se při nějakém dramatu celý stromeček skácel na koberec a většina rybek se rozbila, tak jsem žalem nad jejich ztrátou řval jako tur a k utišení celý večer nebyl. Po ozdobení byl celý stromek postaven na malý kulatý stolek v koutu zadního pokoje, kde čekal, až večer přijde Ježíšek.

Ovšem několik dnů před štědrým dnem jsme s maminou zašli na Zelňák, tedy Zelný trh, kde prodávali živé kapry, které lovili síťkami na holi z velkých kádí s vodou. Po vzduchu lapajícího kapra jsme zavinuli do mokré utěrky a urychleně jsme se vydali domů, kde již čekala vana plná vody na svého dočasného obyvatele. Kapra jsme hodili do vody a ten se v ní vznášel břichem vzhůru. Tak jsem ho trochu porovnal, hřbetem nahoru, ale on tak nevydržel a zase se obrátil břichem vzhůru a skoro se nehýbal. Tak jsem milého kapra popoháněl rukama a vodu kol něj míchal, až se asi za půl hodiny trochu zmátožil a začal pomalu plavat břichem ke dnu. Pak jsem denně kontroloval, jak mu je, jestli ještě plave. Plaval až do štědrodenního odpoledne.

Na Štědrý den se přes den nejedlo, držel se půst, a já furt hledal na zdi to zlaté prasátko, které se mě ne a ne ukázat. Odpoledne nastal výlov kapra z vany a jeho vraždění, které obstaral táta. Udělal to dobře, šnycle mámě na pánvi neskákaly. Konečně se začalo smrákat a to byl signál, že štědrovečerní večeře je nedaleko. Nic moc, mně ryby odmala nejely a tak jsem rybí polévku vynechal a kapra si jen ždibl, snědl trochu vařených posolených brambor a potom jsem si raději dal kus vánočky a trochu cukroví s čajem.

Ale to už zazní z vedlejšího pokoje zvoneček oznamující, že nás navštívil Ježíšek. Jídlo bylo mnou briskně zapomenuto a už jsem se hrnul do druhého pokoje, kde ozdobený stromeček zářil skutečnými hořícími svíčkami. Nejdříve jsme zazpívali „Narodil se Kristus Pán“ a „Stille Nacht! Heilige Nacht!“ tedy Tichou noc, a pak jsem se pomodlil a slíbil Ježíškovi, že budu hodnější, než jsem dosud byl.

Pod stromečkem bylo několik balíčků v ozdobném papíru, tak přece nějaké dárky budou, i když méně než obvykle. Na jaře celá část máminy rodiny, dědeček, babička, 2 tety, strýc a bratranec byli vyhnáni z Brna směr Vídeň. Babička to nezvládla a v Drnholci zemřela. Dědeček za rok nato ve Vídni také. Takže to byly takové smutně veselé vánoce roku 1945.

Psáno 12/12/2018

Doprovodné obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.