Neříká se nadarmo, že Jeseníky jsou krajinou mnoha tajemství. I taková místa, která patří k nejnavštěvovanějším, jsou opředena záhadami. Po Pradědu je v Jeseníkách nejvíce navštěvovaným místem Rejvíz, osada ležící na náhorní plošině uprostřed lesů. Ideální výchozí místo k výletům. Na Praděd to je 15 kilometrů. Rejvíz snad nevynechal nikdo z těch, kteří se někdy toulali Jeseníky.

Pojedeme-li na Rejvíz po silnici od Jeseníku, přijedeme po asi 12 kilometrech k Noskově chatě. Tak přijíždí většina ze 40 000 návštěvníků, kteří za rok navštíví naučnou stezku Rejvíz. Blíže to je z opačné strany – od Zlatých hor. Pokud by ale někdo chtěl cestou vidět nádherné přírodní scenérie, měl by zvolit příjezd od Vrbna pod Pradědem, což představuje 22 kilometrů.

Od Vrbna pod Pradědem cesta několik kilometrů sleduje tok od Rejvízu tekoucí Černé Opavy. Pak vede přes obec Heřmanovice, v níž si nelze nevšimnout roubených staveb, které se zde dochovaly z 18. století. Asi 2 kilometry za Heřmanovicemi jsou prameny Opavice, místo, kde se dá zastavit a chvíli pobýt.

Cestou na Rejvíz u pramenů Opavice.

Opavice pramení v nedalekých Hornických skalách. Je to místo, kde se těžilo zlato již ve 12. století a možná ještě dřív. Rozlehlý kopec Příčný vrch (975 m n. m.), na jehož jižním svahu se Hornické skály nacházejí, ve svém nitru údajně skrývá 150 kilometrů důlních chodeb, které byly vyhloubeny za staletí dobývání zlatonosné rudy. Zde, na místě ležícím několik kilometrů na jih od Zlatých Hor, byla soustředěna těžba zlata.

V říčkách se tam dosud dají v rýžovací pánvi z písku vyprat maličké kousky zlata, takzvané zlatinky. V 80. letech se na Příčný vrch vydávali dobrodruzi, kteří hledali vstupy do štol, odkrývali je a vstupovali do podzemních prostor, které lidé opustili před staletími. Nehledali zlato. Pátrali po vzácných minerálech, které jsou ve světě ze zdejších lokalit známé a daly se tehdy v zahraničí zpeněžit.

Autor dobrodružných a kriminálních příběhů Pavel Hejcman o tom napsal v roce 1990 povídku Prospektoři, později vydanou pod názvem Zlatá jáma. Děj je situován do sousedství Zlatých Hor, místo je ale úmyslně popsáno tak, aby se nedalo z vyprávění určit. Slunce tam vychází nad Rejvízem, což na tamních historických hornických kutištích, která se nacházejí na východ od Rejvízu, není možné. Místem nebezpečných výprav do důlních chodeb za minerály (podle románu se prý tržní cena některých unikátů pohybovala mezi stovkami tisíc až milionem korun) mohl být jedině Příčný vrch. Jak se ale říká – není-li to pravda, je to velmi dobře vymyšleno.

Pohled od pramenů Opavice k Heřmanovicím

Od pramenů Opavice pokračuje cesta Horním a Dolním Údolím, odkud to je na východní okraj Rejvízu asi 4 kilometry. Od restaurace Na Paloučku můžeme za dobré viditelnosti zahlédnout válcovitou věž hradní zříceniny Kobrštejn. Přestože to je z Rejvízu na Kobrštějn jen něco přes 4 kilometry, je málo těch, kteří na Kobrštějnu byli. Zkuste se zeptat někoho, kdo prochodil Jeseníky křížem krážem, zda byl na Kobrštejnu. Výlety na Rejvíz – pokud to není výchozí místo k dalším výletům, třeba k cestě na Praděd – se většinou omezí na návštěvu Velkého mechového jezírka a končí v restauraci, takže na Kobrštejn již čas (a síly) nezbydou.

Před 20 lety jsme se na Kobrštejn vydali. Nikoho dalšího jsme cestou tam ani zpět nepotkali. Jak se člověk k hradní zřícenině blíží, napadne ho, proč vlastně na tak nemožném místě byl hrad postaven. Hrad ční na údolím Černé Opavy ve výšce 912 m n. m. Z věže o průměru 10 metrů zbylo jen 9 metrů vysoké torzo. Hradní příkopy jsou vytesány ve skále a v příkrém svahu jsou stovky metrů rozesety zbytky zříceného kamenného zdiva hradu, který má půdorys 85 x 100 m.

Lesní cesta k Hornickým skalám na Příčném vrchu.

Není známo, kdo a kdy Kobrštejn postavil. Snad vznikl ve 13. století a krátce po svém vzniku byl opuštěn. To jsou ale jen dohady. I ten název pochází z lidového vyprávění. Nejstarší písemné zprávy o hradu jsou až ze 17. století. Jaký význam mohla mít taková mohutná pevnost pracně zbudovaná uprostřed lesů na naprosto odlehlém místě? Mohla sloužit k ochraně dolů na 7 kilometrů vzdáleném Příčném vrchu? Když ano, tak proč se o tom žádné zprávy nedochovaly? Tyto záhady – otázky, na které nejsou odpovědi, přivedly v nedávné minulosti některé historiky k romantickým úvahám, že nejde o gotický hrad, nýbrž o stavbu zbudovanou o tisíc let dříve Markomany.

V dálce uprostřed torzo válcovité věže hradu Kobrštejn.

Původně jsme se na Kobrštejn chtěli vypravit. Byla by to naše druhá návštěva a snad se dosud nikdo dvakrát na Koberštejn v tom příšerném kopci nevydrápal. Nakonec jsem se spokojil s fotkou pořízenou teleobjektivem od restaurace Na paloučku. Torzo válcovité věže hradní zříceniny je na ní sotva patrnou čárkou. Přejeli jsme na druhý konec Rejvízu a od Noskovy chaty se vydali po naučné stezce Rejvíz k Velkému mechovému jezírku.

Po cestě k Velkému mechovému jezírku.

Rejvíz v sobě spojuje přírodu a úsilí člověka, který ji poznamenal a výrazně změnil. Těžba rud zde vedla k vymizení bukových lesů, které nahradil smrk. Na odlesněných místech vznikly louky. Odlesnění krajiny dosáhlo svého vrcholu v době od 18. do počátku 20. století.

Rejvíz je náhorní plošina s největším komplexem vrchovištního rašeliniště, rašelinných lesů a rašelinných luk na Moravě a ve Slezsku. Veřejnosti je přístupné Velké mechové jezírko. Od roku 1955 je zde přírodní rezervace. K Velkému mechovému jezírku vede od Noskovy chaty turistická cesta po zelené značce. Jsou to asi 2 kilometry a poslední úsek se jde po vyvýšeném dřevěném chodníku.

Před Velkým mechovým jezírkem.

Turistická cesta zde byla už v 70. letech 19. století. Dřív to byl povalový chodník z půlené kulatiny a chůze po něm byla nepohodlná, zvláště když bylo mokro. Dnes je dřevěný chodník upraven tak, že se po něm dá jít i s dětským kočárkem. Kousek před mechovým jezírkem je pokladna, kde se vybírá vstupné (dospělí 30 korun, studenti do 26 let 20 korun).

Velké mechové jezírko.

Velké mechové jezírko (769 m n. m.) je dlouhé 69 metrů a široké 41 metrů. Jeho dno je ploché a břehy strmé. Hluboké je necelé 3 metry a vrstva rašeliny kolem jezírka má mocnost 3 metry. Rašeliniště je chudé na živiny, takže zde rostou jen rostliny, které se tvrdým podmínkám dokáží přizpůsobit. Jsou to mechorosty, především rašeliníky, ostřice, suchopýry a nízké keříky. Na březích jezírka je hojná masožravá rosnatka okrouhlolistá. Některé rostliny a živočichové jsou glaciálními relikty – pozůstatky doby ledové, například šídlo rašelinné.

Východně od Velkého mechového jezírka je veřejnosti nepřístupné Malé mechové jezírko, které je zcela zarostlé a vyplněno zvodnatělou rašelinou. Je dvakrát hlubší než Velké mechové jezírko a také mocnost rašeliny je u něj více než dvojnásobná.

Výhled do krajiny směrem k Malému mechovému jezírku.

Zatímco na západní straně Rejvízu, odkud se vychází k mechovému jezírku, je vždy rušno, na východní straně obce je výletníků poskrovnu. Rejvíz a jeho blízké okolí, to ale není jen Velké mechové jezírko. Ani tajemný Kobrštejn není jediným hradem v sousedství Rejvízu. Čtyři kilometry vzdušnou čarou jižně od Kobrštejna, zcela mimo turistické trasy, v těžce přístupném terénu je na skále 868 m n. m. zřícenina hradu Quinburk ze zbytky 2,5 metrů silných zdí.

Je obtížné Quinburk nalézt, dokonce na turistických mapách je jeho poloha špatně zakreslena. Turistická cesta po červené značce z Rejvízu do Vrbna pod Pradědem se v jednom místě (bývalá myslivna Drakov 7 km od Rejvízu) k němu přibližuje na vzdálenost dvou kilometrů. Říká se, že pokud by v Jeseníkách měla být nějaká zřícenina „Tajemným hradem v Karpatech“, mohl by to být jedině Quinburk. Je vidět, že za dobrodružstvím a nevšedními zážitky se netřeba vypravovat do exotických zemí. Docela dobře se dá ztratit i při hledání hradu v Jeseníkách.

Výhled do krajiny. Vlevo Zámecký pahorek, napravo Jelení hora a Zámecký vrch.

Foto: autor. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!