Vstanete, moc nežijete, jste rádi, že dejcháte… A z bydlíku se vám v ústrety vyřítí zrzavej preclík, kterej metá kozelce, řehtá se na celý kolo a máchá vocáskem do stran, jak celej pluk šílenejch Tatarů šavlema. Vyhodí vám to úsměv na rtu a říkáte si, kde sakra furt bere ty kýble energie?? A než máte šanci se vůbec třeba i nad tím zamyslet, zavalí vás hromada flekůch s něžností urvaný laviny. (Hm, možná ji měli pojmenovat spíš Avalanche=lavina, to by k ní bylo takový příhodnější, ta lavina). Poctivě je oba mudláte a prokopáváte se prostorem.

Zrzavej preclik se na vteřinu odpojí a hodí šíbru do bydlíka. Vyloví z něj hnusnou oslintanou a mokrou kachnu v peleríně (která už jen vzdáleně připomíná tu hračku, kterou si domů donesl minulou středu) a cválá zpátky, aby vás s ní orazítkoval na stehně, na druhým stehně a taky za zadku – poctivě každou půlku zvlášť, asi aby to bylo komplet. To už trošku toužíte mít v ruce třeba plácačku na mouchy, kterou byste se mohli bránit. Ne, plácačku ne, spíš pádlo, abyste se mohli bránit účinně. Protože tou dobou už nemáte ani jednu bačkoru, oči jste ještě nerozlepili a jste komplet osliznutý a promáčený od kachny a taky poštípaný na rukou. To zas vod tý husy. Husy flekatý, která tajtrdlíkuje kolem a štípe do vás. Láskyplně. Ale tak láskyplně, asi jako krokadýl.

„No, vy ste výýborný, výýýborný jste, vy pipiny pitomý!” Pohovoříte na oplátku láskyplně k nim. A pipiny výborný jsou nadšený, že je k nim láskyplně hovořeno a přidají na intenzitě razítkování a ščípání. Zbejvá vám něco jinýho, než je zmasakrovat? No nezbejvá a tak je přepadnete a masakérujete je, co to jde. Páč voni jsou dva a vy jen jeden, tak mají převahu, takže lavina vás systematicky zadupupává do země a šílenej preclík vám narve ten humus, co býval kachnou, do gezichtu. To rozhodne o ukončení bojů a dočasným příměří a vy vpadnete do kópelky, kam jste už před půl hodinou směřovali. Umejt si ten humáč z obličeje a vycídit si chrup.

A mezi dveřma se pravidelně, jak na vorloji, střídá:

zrzavej preclik s kachnou v kušně, kterou vám jako obklad přikládá tu sem tu tam po celý dýlce spodní části těla, nedbaje vašich protestů a

flekatá husa, která vás nutně musí ščípnout.

Pak konečně nastane ten moment, že dojde ke vzájemné komunikaci mezi preclikem a husou, kdy v popředí zájmu už nejste vy, ale humáčoidní kachna. Kterou každý uchopí z jedné strany a vám se mezi futry naskytne obrázek, jak flekatá husa škubavým pohybem mizí ze záběru, vlečena zrzavým preclikem zakousnutým do plyšáka směr kuchyň. Oddychnete si, že máte chvíli pokoj, ale… NEMÁTE. V kuchyni došlo k urputnýmu boji, preclik zvítězil a nařítí se do kópelky vám to sdělit a zároveň vás v rámci oslav vítězství opětovně orazítkovat plyšovým humusem. Neubijete ho, protože jste se za á) udusili pastou a za bé) ho odstrčila flekatá husa, která si přišla stěžovat, že ji preclik přepral a ona nemá nic a smutně čučí.

Jen asi pět vteřin, aby boje vypukly naplno. Tentokrát vám v záběru zůstanou oba a vy můžete sledovat různý taktiky. Jednou z nich je, že ten, komu jest kachna v peleríně vyškubnuta, jde zákeřně tomu, kdo se obohatil, po nožičkách. Hlavně po těch zadních, protože to způsobí, že se dotyčný musí sklonit a ohnout dozadu a to už nejni tak stabilní a útočník má šanci vyškubnout milou kachnu tomu, kdo ji zrovna drží. Aby si to vzápětí vyměnili, protože ten druhej nejni až takovej hlupák, aby neudělal totéž. Vítěz pak slavně kachnu šestsetkrát zabije. Rumíček je ten filuta, takže ten používá občas i sofistikovanější metodu, než je hrubý násilí.

Popadne cokoliv ve svým okolí – klidně i kousek papírový krabičky – a začne předstírat nesmírný bohatství, o jakým se Taliprtce nikdá ani nesnilo. No a ta je bohužel jaksi stižena tou mozkovou nedostatečností a nulovou dlouhodobou pamětí, takže si neuvědomuje, že už mu na to milijounkrát skočila, a učiní tak po milijountýprvý. A kachna opět mění majitele. A vy máte co dělat, abyste si nevymlátili chrup kartáčkem nebo nevydloubli oko řasenkou, jak se smějete.

Tohle ráno, o kterým píšu, Rumíček vyšperkoval o novinku. Hópnul občas na pelíšek a tam... třísknul tlapou do prdícího prasátka potápěče. Prasátko potápěč, to je velká audorýda pro Talířovou. A pokaždý, když prasátko zaprdí, uvede to Talířovou do jakýhosi zamyšlení. No zamyšlení, to je v jejím případku asi dost silný slovo, ale způsobí to, že ukončí všechny aktivity a čučí. Má s prasátkem takovej podivnej vztah. Něco mezi obavama, aby mu neublížila (ona???) a respektem (aby prasátko neublížilo snad jí???). Každopádně to vypadá, že Rumouš to ví a využívá toho. Hópne na ten pelech, třískne do prasete a... kachna je jeho.

Uprostřed těch všech jejich tahanic a strkanic a dobírání si jeden druhýho jsem byla svědkyní i jedný tichý komunikační chvilky. Kdy my lidi jsme totálně odstřižení od toho, co se mezi zvířaty děje (a mě to děsně mrzííí). Rumouš zrovna díky prasátku získal majetek, ale ten najednou nebyl podstatný. Jen tak si sednul na kraj pelíšku a nečinil ničehož. A Tali přišla k němu, měli hlavy u sebe a zapnuli jakousi nám navždy skrytou komunikační linku. To není o tom, že ti psi strnou, že se „zamyslí”, začučí, nebo prostě nic nedělají. Ne, tam ta komunikace opravdu běží, jenže prostě tak, že o ní „nevíme”. Tady si nepomůžeme pozorování toho, jak který pes stojí, co dělá, jak kouká atd. Ne. Tady se zdánlivě neděje vůbec nic a přesto spolu ti dva „mluví”.

Není to nějakej emotivní rozhovor, nebo že by se vzájemně uklidňovali, ujišťovali o vzájemnosti… to vůbec, je to velmi poklidný a hluboký, nebo jak to říct. Těžko odhadnout, jaký informace si zrovna sdělujou, ale rozhodně si je sdělujou a nepřijde mi ani, že by se to vztahovalo k tý hře, kdy by se třeba ten jeden omlouval za něco, co bylo za čárou, nebo ten druhý tu hru klidnil, to vůbec právě ne, to poznáte z jejich gest, ale ty jsou teď mimo hru, ty nepoužívají. A je to hrozně hezký se na to dívat. Netrvá to dlouho. A pak zase fungujou dál.

Ten rozhovor mě vtáhl do děje. Když „domluvili“, šla jsem za nima z tý koupelny a byli jsme tam tak všicí tři na hromadě. Tali se vycabila, že chce drbat pupik...

...a ten pometloň zrzavej, kterej nemá bitek nikdy dost, mě zase atakoval tou hnusobou slizatou. Tu jsem mu odebrala a podařilo se mi ho přesvědčit, že teď nastala chvilka pro klid a mazlení.

Bylo to moc hezký, tichý a… vzájemný a je mi děsně líto, že nemůžu být součástí toho jejich, nám navždy nerozluštitelnýho, rozhovoru.

Osobní stránky autorky: https://zrzavec.com.cz/

Foto: Petra K.