Austrálie je snad s Antarktidou poslední světadíl, kde jsou stále ohromné prostory země neobydlené a bez lidí. Netknutá příroda, tedy divočina v tom pravém slova smyslu. U klokanů to jsou nedozírné pouště, které mně už v letech sedmdesátých učarovaly. Tehdy jsem však byl intenzívně zapojen v pracovním procesu a tak na větší a nebo delší výlet a nebo expedici nebyl čas a peněz taky moc nebylo.

Patřím mezi ty šílence, kterým se nesmírně líbí v lůně netknuté přírody, tedy v divočině, kde je možno potkat jiného člověka ani ne jednou za měsíc, spíš jednou za rok. Povídám, šílenec. Doufám, že toto povídání a po případě v něm zmiňovaný film vám přiblíží prostředí, které mám nejraději, ve kterém se cítím doma.

Až po roce 2000, kdy jsem už v pracovním procesu značně zvolnil, se mně podařilo navštívit a provandrovat krajiny, které mně říkají nejvíce. Patagonské Andy, Ohňovou Zemi, Antarktidu a potom, hlavně a postupně všechny australské pouště a australský tropický sever. Přelidněnou Asii nemusím ani omylem a do Střední Asie na Altaj a od ní na sever jsem se už nedostal. Do pouští se stále rád vracím, cítím se tam v osamění v lůně přírody a daleko od lidí prostě doma.

Koncem let sedmdesátých v minulém století jsem objevil, že takto „héblé“ nejsem sám, ale že zde mám přes tuto úchylku spřízněnou duši a co navíc, je to ženská. Robyn Davidson, o které teď budu povídat.

Robyn studovala japonštinu a japonskou kulturu na univerzitě v Brisbane. V roce 1974, když jí bylo 25 let, se tohoto studia vzdala, přestěhovala se do Alice Springs a zde se začala připravovat na svůj sen, přejít pěšky pouštěmi ze středu Austrálie na její západní pobřeží k Indickému oceánu. 2835 km nehostinnou krajinou, kde nejsou cesty, žádné vymoženosti civilizace, vody velice poskrovnu, po dlouhé měsíce žádné spojení s lidmi, zato však přebytek rudého písku. Veškeré informace mám z jejího deníku, který si tehdy vedla.

Robyn začala tím, že se seznámila se starým poháněčem velbloudů, Afgáncem narozeným v Austrálii, Sallym Mahometem, který tehdy v Alice Springs stále trénoval velbloudy. Sally začal Robyn učit umění, kterak ovládat tato úskočná, prohnaná, sveřepá, mazaná a nevypočitatelná zvířata, jejichž pomoci chtěla Robyn využít při přechodu pouštěmi.

Po třech měsících tvrdé práce od vidím do nevidím se Robyn naučila, jak s velbloudy zacházet a jak je ovládat. Není to procházka růžovým sadem. Velbloud může člověka těžce zranit a nebo i zabít přesně umístěným kopnutím, proti kterému kopnutí koně je něžné pohlazení po tváři. Zrovna tak i jeho kousnutí je drsná záležitost, že kousnutí koně je proti tomu jako milenecký polibek. O přesném plivání neskutečně smrdutých a lepkavých slin se raději zmiňovat nebudu. Velbloud přežvykuje jako kráva. Každý velbloud má svoji vlastní náturu, kterou je třeba vystihnout a podle ní s ním potom zacházet či jednat. Obvykle se ovládá pomocí šňůry upevněné ke kolíku, který je prostrčen velbloudím nosem. Když se s velbloudem po delším čase jeden sžije, a řádně se o něj stará, a když má to zvíře dobrou náladu, dovede se i mazlit.

Po čtyřech měsících Robyn byla schopná sama velbloudy krmit, sedlat a ošetřovat jejich drobná zranění a nebo choroby. Tehdy, za finanční pomoci rodiny, kamarádů a časopisu National Geographic, si koupila potřebnou výzbroj a výstroj a 4 silné a zdravé velbloudy. Staršího vykastrovaného samce pojmenovala Dookie, mladší, také vykastrovaný samec, dostal jméno Bub, samice Zeleika a její mládě Goliath.

Potom si celá tato rodinka musela na sebe zvykat a vyjíždět na výlety do okolí, kde se testovaly nejen vzájemné vztahy, ale i vybavení a jeho vhodnost do prostředí pouště. Všechny tyto přípravy vzaly déle než rok. Vše muselo být v cajku, protože i za drobné chyby se v poušti tvrdě platí, většinou životem.

Rodina i přátelé od této sólové expedice Robyn zrazovali. Co kdyby si tam někde uprostřed ničeho zlomila nohu a nebo vážně ochořela? Na takové akce chodí lidé ve skupinách. A to bylo právě to, co Robyn nechtěla. Být na této cestě s jinými lidmi. Její 4 velbloudi a fenka Diggity byla celá společnost, po které toužila. Navíc, v době této expedice nebyly satelitní telefony a GPSky a tak jeden musel spoléhat jen na sebe a svoje umění se orientovat pomocí mapy a kompasu. Jen čas od času, zhruba jednou za měsíc, doletěl a s Robyn se setkal Rick Smolan, 24letý fotograf časopisu National Geographic, od kterého jsou všechny fotky.

Robyn Davidson, foto Rick Smolan

Komplexní pocity člověka po delší době o samotě v poušti se dají jen velice těžko definovat a popisovat. Není slov. Je to naprosté splynutí s okolím, přírodou a vesmírem. Čas, jak jej známe, přestane existovat. Jeden se stane součástí všeho kolem a má pocit neskutečného klidu a pokoje. Octne se v jakémsi stavu hluboké meditace, kdy si uvědomuje, že je součástí celého vesmíru, kde všecko souvisí se vším. Z hvězdného prachu povstal a jako hvězdný prach se zase vrátí. Ostatně pro věřící křesťany, Ježíš Kristus se také sám odebral na 40 dnů do pouště, kde hledal sám sebe, byl pokoušen ďáblem, kterého zavrhl, a rozmlouval s otcem, Pánem Bohem. Po návratu začal kázat. Křesťany je doposud tato 40 dnů dlouhá doba držena jako doba postní před Velikonocemi. Takže pouště a samota mají něco do sebe.

A tak 8. dubna 1977 celý Robyin cirkus odvezli, její afgánský učitel a nyní už kamarád Sally a tatínek, Robyn na náklaďáku z Alice Springs do 130 km vzdáleného Glen Helen, odkud, od Red Bank Gorge, začínala její cesta. Po náležitém rozloučení se Robyn, 4 velbloudi a pes Diggity vydali na cestu, necestu. Šli suchými koryty potoků a po starých domorodých stezkách. K večeru prvého dne ušli zhruba 32 km. Robyn se utábořila nedaleko koryta vyschlého potoka, svázala velbloudům přední nohy umožňující jim se pást, avšak zamezující jejich noční útěk, zvonec na krku oznamoval, kde který z nich právě je. Rozdělala oheň ze suchého dřeva, kterého zde byl dostatek, a uvařila si první večeři z konzervy. Noc strávila pod hvězdami obdivujíc diamanty hvězd rozhozené na černém sametu oblohy a přemýšlející o tom, co ji na další cestě čeká. Začíná podzim a noční teploty v poušti dovedou být dobře pod nulou. Po půlnoci Robyn nakonec usnula, aby se vzbudila do jinovatkou postříbřeného rána, Diggity přitlačené na spacák a olizující jí obličej. Všichni čtyři velbloudi leželi kolem ní tak blízko, jak jen mohli. Přišli z civilizace a klid a samota pouštní divočiny je asi vyděsila.

Po čtyřech dnech naprostého odloučení a obtížného putování kamenitou pouští došla Robyn k domorodé osadě Areyonga. Nohy měla plné puchýřů a všechny svaly ji z nezvyklého pohybu náležitě bolely. Diggity měla od ostrého kamení do krvava rozedrané polštářky na tlapách a tak musela ke své hanbě a potupě jet na hřbetě Dookieho. Zeleika na tom byla nejhůř. Zeslábly jí zadní nohy, měla infekci v nose a vekou bouli – otok na žíle vedoucí k vemeni. Bub byl ohledně cesty velice nejistý. Děsil se s hrůzou králíků a dokonce i větších kamenů. Zcela jistě by se nejraději vrátil do bezpečí domova a s radostí zapomenul na celou cestu. Dookie byl jediný spokojený člen výpravy, hrdě si vykračoval a s uspokojením se rozhlížel po okolní krajině. Rozený vandrák.

Již před osadou vítal Robyn chumel domorodých dětí, které chtěly svézt na velbloudu a pohladit Diggity. Příchod Robyn a jejího cirkusu byl do osady avizován radiem z Alice Springs. Přijetí bylo srdečné a místní měli plno otázek. Byla to pro ně velká událost, zvlášť když Robyn ovládala několik frází v jejich domorodém jazyku Pitjantjatjara. Celá expedice si dala na 3 dny odpočinek na nabrání sil a ozdravění. Pak se vydala dále.

Když Robyn s karavanou dorazila k domorodé osadě Docker River, tak trpěla značnou depresí, ze které ji domorodci a hlavně jejich děti rychle vyléčili. Rada starších rozhodla, že Robyn dále sama nesmí a že ji někdo musí doprovázet. Ten někdo byl Mr. Eddie, drobný, starší domorodec, který pak šel s Robyn dalších 200 mil – 325 km po tři týdny. Za tu dobu Robyn mnohému naučil o okolní krajině, floře a fauně a hlavně přístupu k životu. Odnaučil Robyn stále si hlídat čas a naučil ji žít podle přírodních rytmů okolí i svého těla. Navázali důvěrné přátelství a na rozloučenou Robyn darovala Mr. Eddiemu svoji pušku, která se mu tak velice líbila.

129. den dorazila karavana na Canning Stock Route, ke studni č. 9. Jsme v Západní Austrálii v poušti Gibsonově. Je to zde krajina dingů a tak Diggity dostala košík, aby snad nesežrala jedovatou návnadu, kterou se tak snižují počty dingů. Diggity však nebyla s košíkem spokojena a naříkala, až srdce usedalo. Robyn jí tedy druhý den košík sundala, to už byli u studny č. 6, kde zůstali 3 dny. Ve 133. den se přece jen Diggity podařilo sežrat jedovatou návnadu a Robyn nezbylo, než Diggity zastřelit. Jinak by ve velkých bolestech umírala několik dnů. Tehdy byla návnada otrávená strychninem, dnes to je humánnější 1080 (sodium monofluoroacetate).

Tolik z deníku Robyn o její cestě. Cestě trnité, obtížné a také smutné. Poslední den, den 195, došla celá expedice na pláž Indického oceánu. Moře písku vystřídalo moře vody. Velbloudi na tu vodu čuměli s vyvalenýma očima a jaksi nemohli to množství vody a příbojové vlny pochopit. Dookie dělal hrdinu, když s očima vyvalenýma hrůzou poprvé vstoupil do vody, a Bub, na kterém Roby jela, se z mořské pěny a vln tak zjančil, že začal vyhazovat a Robyn málem poslal do vln. Zeleika a Goliath oceán zpočátku pro jistotu ignorovali.

Celý ansámbl zůstal na pláži týden, velbloudi si na vodu zvykli, ale až do konce jaksi nepochopili, že když to je voda, tak se to pije, ne? Po prvním doušku ji vždy vyplivli a tvářili se velice rozhořčeně. Potom Robyn zanechala všechny 4 velbloudy u přátel na farmě a sama se vrátila domů na východní pobřeží do Brisbane.

Robyn Davidson sepsala svoje vzpomínky a zážitky do knihy „Tracks“, která vyšla v roce 1980.

Fotograf časopisu National Geographic, Rick Smolana, později vydal svoji knihu fotografií „Inside Tracks“. V roce 2013 byl o tomto všem natočen film jménem Tracks, tedy Stopy. Fotografa National Geographic, Ricka Smolana, který čas od času přiletěl a nafotil snímky pro časopis, hraje Adam Driver a Robyn Davidson představuje Mia Wasikowska. Ke skutečnosti má film dosti daleko, jak už u filmů bývá, i když Robyn se líbil a byla spokojena. Ukazuje však, jak vypadají zdejší pouště. Prostě exteriéry jsou vynikající.

Zájemci si film jistě vyhledají.

Obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.

Psáno 18/10/2017.