Podivné zvířátko, které je doma ve vodách východní Austrálie a Tasmánie, oplývá mnohými tajemstvími. Nejen jeho vzhled, ale i další vlastnosti ho řadí k jedněm z nejméně zkoumaným savcům, takže se o něm dovídáme jeho mnohá tajemství velice pomalu až dnes.

Ornithorhynchus anatinus, jak se ptakopysk latinsky nazývá, je veliký asi jako štuc, neboli rukávník, který jsme v dětství nosili na stužce kolem krku a v zimě si v něm ruce před mrazem chránili. Pro neznalé je vysvětlení zde na tomto odkazu. Ptakopysk má hustý, vodotěsný kožíšek, místo tlamušky má něco, co připomíná jakoby z gumy udělaný kačení zobák, který však zobákem není a navíc je vybaven velice citlivými elektroreceptory k vyhledávání potravy elektrolokací i v kalné vodě.

Na nohou mají mezi prsty plovací blány podobně jako vydry, a když kráčí po pevné zemi, tak došlapují na klouby prstů, aby si blány chránili. Samečci oplývají na zadních nohách jedovatou ostruhou, aby samičky jed v ostruze postrádaly, avšak pro změnu kladou vajíčka a všichni mají ocas placatý jako bobr, ve kterém si ukládají zásoby energie ve formě tuku. Živí se ve vodě žijícími zvířátky, kterých za den spořádají až 20 % vlastní váhy. Takže než se dosyta nažere, tak denně 12 hodin loví svoji masitou potravu.

Platypus (Ptakopysk), autor Heinrich Harder, cca. 1916

Ptakopysk společně s ježurou, také australskou kuriositou, jsou jediní monotremičtí savci, tedy ti, kteří kladou vejce. Bydlí v rozsáhlých, až 20 m dlouhých norách, které si vyhrabou v březích vodních toků a jezer. Páří se od června do října a nejsou zrovna monogamní. Samičky si potom v noře vytvoří jakési hnízdo, do kterého snese jedno, nejčastěji dvě a někdy i tři malinkatá vajíčka. Na rozdíl od ptáků tato vajíčka již prodělala 28 dnů interní inkubace „in utero“, tedy v těle maminy.

Kožnatá vajíčka, podobná hadím, jsou pouhých 11 mm velká. Samička je dále zahřívá svým sporým teplem, jejich tělo má pouze 32 °C, a za zhruba 10 dnů externí inkubace se vylíhnou malinkatá, holá a slepá ptakopysčata. Tato se živí mateřským mlékem maminy. Tato sice oplývá mléčnými žlázami, ale postrádá bradavky. Mléko vylučuje póry v kůži, které se shromažďuje v kožních záhybech na bříšku maminy, odkud je drobotina vylizuje. Takto jsou mláďata kojena 3 – 4 měsíce, kdy mamina jen nakrátko opouští noru, aby se nažrala. Vždy při odchodu „zazdí“ hnízdo s mláďaty okolní hlínou, aby při návratu zbavila svůj kožíšek veškeré vody a potom tuto překážku odstranila. Tak uchová hnízdo suché, čisté a před dravci bezpečné. Po zhruba pěti týdnech se venkovní výlety maminy začnou prodlužovat, aby po čtyřech měsících vylezla mláďata na světlo Boží. Ptakopysk se vylíhne se zoubky v „zobáku“, které však záhy ztratí, aby mu zůstaly jen rohovité pláty, kterými pak po zbytek celého svého života drtí potravu.

Dospělí jedinci mezi kluky dorůstají 50 cm, holčičky jsou trochu menší, pouhých 43 cm. Váží 0,7 – 2,4 kg. Dívenky jsou pohlavně dospělé ve dvou letech, ale jsou známy i devítileté maminy. Průměrně se dožívají 17 let.

Ptakopysci se páří v zimě, vajíčka snáší a mláďata se líhnou na jaře, přes léto mláďata mamina kojí a ošetřuje, aby na podzim domácí hnízdo drobotina opustila a vyrazila do světa.

To by nesměla být příroda, mocná čarodějka, aby nám nepřichystala nějaké to překvapení. Nejen svým zjevem a způsobem života nás ptakopysk okouzluje, ale i jed samečků nám přinesl překvapení. Tento se podařilo získat poměrně nedávno. Ptakopysk je velice plachý a smeček produkuje jed jen v době páření, kdy si hájí své teritorium. Jed se získává podobně jako hadí, podojením dárce, i když je u ptakopyska značně obtížné.

Bodnutí jedovou ostruhou a následným vstříknutím jedu člověk přežije, i když je to velice bolestivé. Když však je takto bodnut drzý sameček, co leze domácímu pánovi do zelí, tak veškerá chuť a agresivita vetřelce okamžitě přejde, téměř zcepení a stane se z něj poslušný, plachý beránek a vyklidí pole. Věděl bych o jistých lidských jedincích, kterým by bylo záhodno tento jed aplikovat. Komplexní složení tohoto jedu je stále tak trochu záhadou. Příšerné a dlouho trvající (déle než měsíc) bolesti po bodnutí a vstřiku jedu člověku nelze bolest ničím známým utišit, ani opiáty jako třeba morfiem. Prostě nezabírají. Ovšem je zde naděje, že výzkum tohoto jedu přispěje k zdokonalení léčby, kterak u lidí tišit bolesti.

Laboratorními rozbory a zkoumáním bylo zjištěno, že tento jedovatý koktejl obsahuje nejméně 19 různých peptidů, mimo jiných ne-proteinových komponentů. Unikátní je v tomto jedu přítomnost D-amino kyseliny. Je to jediný případ u savců. Hormon, který je přítomen v jedu ptakopyska i ježury, se u ostatních savců, včetně člověka, vyskytuje ve střevech, a může být využit k léčbě cukrovky 2. typu. Tento hormon, známý jako glucagon-like peptide-1 (GLP-1), produkují všechna zvířata k povzbuzení uvolnění insulinu a následnému snížení obsahu cukru v krvi. Normální GLP1 degraduje poměrně rychle a nemůže působit v organismu dlouhodobě. Avšak GLP1 vyrobený ptakopyskem a ježurou vydrží podstatně déle. Takže cukrovkáři ještě budou děkovat těmto zvířátkům za efektivní lék k regulaci cukru v krvi.

Na australských známkách, mincích i bankovkách se často mimo naší královny objevují i obrázky zdejší zvířeny. Mezi nimi neschází i ptakopysk. Poprvé se objevil na poštovní známce z roku 1932, aby se potom vracel v letech 1960 – 64, 1987, 1996 a 2006. Zdobí také zadní stranu dvaceticentové mince. Australané si prostě svých divokých spoluobyvatel váží a mají je rádi. Jsou i na různých emblémech, ba i ve státním znaku. Ano, není to dvouocasý lev jako v kotlince, ale na rozdíl od lvů v českých luzích a hájích klokani stále krajinou hopkají a pštrosi emu pobíhají. Ostatně nevím, kolik orlic létá nad moravskými úvaly a slezskými horami.

Podobně jako u žab, tak i ptakopysci mají svoji aplikaci na chytré telefony, která umožňuje zaznamenat místo a čas spatření ptakopyska a údaje zaslat do centrální databáze ptakopysků. Má-li někdo zájem, tak aplikaci najde zde: http://platypusspot.org/

Až do počátku dvacátého století byl ptakopysk v Klokánii intenzívně loven pro svoji vynikající kožešinu. Tato hustá, teplá a hlavně vodovzdorná kožešina byla ceněna k výrobě módních doplňků. Jinak se ptakopysk stává kořistí hadů, vodních krys, dravých ptáků a někdy i krokodýlů. Také lišky, dingové a zdivočelí psi je loví, když se ptakopysk zrovna toulá po souši. Od roku 1905 je však ptakopysk chráněn a i když jeho počty mírně sestupují, není ohroženým druhem.

Posledních 50 let jsou vynakládány nemalé částky ke studiu tohoto živočicha a jeho chování. Jsou zřízeny ptakopysčí ošetřovny a nemocnice, rezervace a jiná chráněná území. Testuje se kvalita vody tam, kde se ptakopysk vyskytuje, a studií, jaký má postup „civilizace“ vliv na život ptakopyska, jsou čtyři přehršle. Takže doufejme, že ptakopysk podivný přežije i století 21 a ta další.

Na těchto odkazech najdete mimo pěkných fotek i krátké video: https://www.britannica.com/animal/platypus/media/1/464303/226230

https://www.nationalgeographic.com.au/videos/platypus-worlds-strangest-creature/the-incredible-platypus-3735.aspx

https://www.australiangeographic.com.au/topics/wildlife/2015/01/rare-platypus-close-encounter/

http://poisonousnature.biodiversityexhibition.com/en/card/duck-billed-platypus

Všechny obrázky na Rajčeti jsou z Internetu a oskenované z časopisu Australian Geographic.

Album na Rajčeti: https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Ptakopysk.

Psáno 23/7/2019.