Vloni jsme shodou okolností neodchovávali doma žádná štěňata. Ginny skončila s pyometrou na kastraci a Derry nezabřezla. Přesto jsem si odchov užila.

Portrét

Tia (Contia Tercius) je Derči sestra. Její panička si ji zamluvila dříve, než byl celý vrh počat. Z velkého vrhu (11 štěňat) byly jen 3 fenky. Derča se vnutila nám, že prý do světa nepůjde. Tia jí byla velmi podobná a tak jela nakonec do Soběslavi ona. Holky rostly do krásy a jezdily na výstavy. Tia byla úspěšnější a tak Junioršampiona získala ona. Byla jsem ráda, protože nebylo jasné, zda se povedou s Tiou zkoušky, které jsou nutné na titul Šampion ČR. Povedly, Tia měla dva tituly a panička uvažovala o štěňatech. Dohodli jsme se, že si nechce zařizovat vlastní chovatelskou stanici, proto štěňata odchováme na nás.

Jako otce vrhu jsme vybrali našeho Edu. Doufali jsme, že Tia s háráním počká na Edovu „plnoletost“. Počkala. Už odjezd na krytí byl hektický. Podle vyšetření hormonů jsme museli vyrazit o pár dní dříve. Naštěstí to vyšlo na víkend.

Další problém byl, že oba psi byli nezkušení. Tušili, o co jde, měli zájem, ale nevěděli přesně jak na to. Takže jsme byli dobrá parta. Dva nezkušení psi, ostatní psi nervózní a zavření, aby nerušili, spolumajitelky, které mi sdělily, že bych s tím měla něco dělat, a já. Mé zkušenosti psího dohazovače byly na úrovni Kecala. Zatím při všech krytích byl zkušený pes nebo chovatel psa a já se starala jen o fenu. No, aby nebylo povídání ke čtení jen po 22. hodině, zůstanu u informace, že Eda nakonec pochopil, Tia spolupracovala a krytí bylo úspěšné.

Další krok bylo zjištění březosti. To naštěstí dělali profesionálové a řekli, že štěňat je víc než osm. Bylo. Ale to se dostáváme k porodu.

Když už měla být štěňata na naši chovku, chtěla jsem mít vše pod kontrolou. Tak jsme se s Tiušky paničkou dohodly, že mi zavolá, až to bude vypadat na začátek porodu. V kteroukoliv denní či noční hodinu. Spala jsem s telefonem na nočním stolku. Jednoho únorového rána tak nějak kolem čtvrté telefon zazvonil. Že prý už se asi chystá, jéé, už je tu první štěně.

Tia se štěňaty - flat coated retrívr

Normálně bych se probírala těžce. Tentokrát jsem během minuty na sebe naházela oblečení a během dalších pár minut seděla v autě. Celkem mi to trvalo asi 40 minut a Tia stačila právě porodit třetí štěně. Panička i Tia vše zvládaly, ale u zbytku porodu jsem už zůstala. Štěňata byla pěkná, čilá, jen jeden kluk nakonec nepřežil. Celkem jich bylo opravdu víc než 8. Narodilo se jich 11 a přežilo 10. Z toho šest kluků a čtyři holky.

Tia zvládala porod i péči o štěňata perfektně. Sice ke konci jsem jí už trochu pomáhala štěňata vybalit z plodových blan, ale spíš jen pro jistotu. Dokázala by to sama. První den štěňata zůstávala na porodní hmotnosti, teprve za dva dny se Tiuška pořádně rozkojila a celý houfec začal utěšeně přibývat a růst. Uživit takovou hordu nebylo jednoduché. Ale šlo to dobře.

První krmení

Když se začaly váhy a přírůstky štěňat výrazněji lišit, museli jsme přikrmovat. Nejprve pár dní z lahve mlékem pro štěňata, ale již před třetím týdnem věku jsme přešli na masovou kaši s trochou krupice a mléka k ovonění. Mrňousové sotva chodili, ale do masa se vrhali. Rostli krásně a byli čiperní. Já jsem jezdila podle potřeby jednou až třikrát týdně. Když se nic nedělo, Tia kojila a štěňata přibírala, byla bych tam zbytečná. Ale jak jsme začali krmit, jezdila jsem často. Samozřejmě bych se ke štěňatům nejradši přestěhovala, ale to bohužel nešlo.

Páníčci Tiušky měli večer místo televize pravidelný seriál „štěňata a jejich lumpárny“. Dali si ke štěňatům židle a dokázali se dívat celý večer na jejich hry. Říkali, že si to ohromně užívali, jen práce moc neudělali. To dobře znám.

Štěňata měla i socializaci ve větší smečce. Když už spolehlivě chodila ven, vzali jsme k nim naše holky. Jsou na sebe s Tiou zvyklé a nepředpokládali jsme problémy. Také nebyly, Tia vypadala, že je ráda, že jí někdo s těmi zubatými draky pomůže. Ája se hned ujala funkce vychovatelky, Derča si se štěňaty hrála a také vychovávala. Jen Ginny jim jasně ukázala, jak to vypadá, když si starší pes nepřeje být okusován a tahán za ocas. Dvakrát po některém výtržníkovi chňapla a štípla ho a měla pokoj. Štěňata bleskově pochopila, že tam nemohou.

Výtržníci

Jediný, kdo byl z celé situace zoufalý, byla Tii společnice, belgická ovčanda Mája. Byla zvyklá na Tiu a poklid na zahradě a najednou ji otravovalo 10 výtržníků a do její zahrady chodila spousta cizích lidí, někdy i psi. Chudák, buď byla zalezlá za plůtkem v druhé části zahrady, nebo před tou bandou utíkala. Jednou dokonce zkusila vyjet na Áju. Tehdy mě naše bába opravdu překvapila. S řevem, bez jediného kousnutí si belgičanku srolovala pod sebe, zalehla ji a něco velmi neslušného jí vrčela do obličeje.

I když je Mája stejně stará jako Ája, tedy také bába, nikdy bych nevěřila, že si flet dokáže srovnat tervuerena. To, že jako bojový prostředek naše Andulka používá zalehnutí, mě nepřekvapilo. Fleti většinou nekousnou a naše holky se pokoušejí se boji vyhnout, pokud to jde. Tohle byl jediný konflikt, jinak byly návštěvy téměř idylické. Přesto jsme neustále hlídali, aby se něco nestalo.

Chudák máma

Jak už to s odchovem bývá, najednou byl čas očkovat a čipovat. Protože to byla větší akce a mají stálého veterináře, pan doktor přijel. Papíry jsme měli připravené a tak šla akce hladce. Vzít čip a očkovací průkaz, chytit příslušné štěně. Veterinář štěně pečlivě vyšetřil, my (obě ze zdravotnictví) mu mezitím natáhly vakcínu, štěně dostalo jeden píchanec, pak se připravil čip a papíry, štěně dostalo druhý píchanec a identifikační záznam a mohlo jít ven za mámou. Často si dalo gáblík na uklidněnou, ale většinou proti zákroku neprotestovalo.

Čipování je o hodně šetrnější, než bylo tetování. Moc nás potěšilo, že všechna štěňata byla klinicky zdravá, žádná vada se neobjevila. A pochvala od veterináře také zahřála u srdce. Asi jsou chovy i péče o štěňata velmi různé a veterinář zřejmě vidí ve své praxi ledacos (o tom, že do množíren většinou ani nepřijde, nemluvím).

Po osmi týdnech byl čas na odchod mrňousů do nových domovů. Ještě po sedmi týdnech to vypadalo hrozivě, zadaná byla jen tři štěňata. Pak se najednou ledy hnuly a v osmi týdnech jich během pár dní odešlo šest. Ti čtyři během dalších tří týdnů našli nové domovy také. Byla to náročná doba, protože jsem všechny papíry musela vyřizovat a smlouvy jsem podepisovala jako chovatel také já. Tak mám cestu naježděnou velmi důkladně.

Je mu 7 týdnů, a má výstavní postoj

Se štěňaty se nám loučilo špatně. První holku, která odcestovala vlakem, panička a pán Tiušky obrečeli. Poslední, Toník, šel ke kamarádovi Edovy spolumajitelky, ale nebýt to kluk, tak ho asi páníček nedal. Toník poslední týden „pomáhal“ se všemi venkovními pracemi a od páníčka se skoro nehnul. Ale je s námi v nejčastějším kontaktu. Nejvíc si po odchodu štěňat oddechla Mája, které konečně ten blázinec zmizel ze zahrady.

Po roce máme zprávy téměř od všech. Od tří ne přímo z doby prvních narozenin, ale o pár týdnů dříve. Dva jsou v Rakousku a pojedeme se na ně podívat a předvést výcvik. Dvě holky na severní Moravě snad uvidíme v létě. K jednomu si panička pořídí kamaráda, už nechce jiného psa než fleta, i přes všechny lumpárny.

Poslední pejsek čeká na odjezd

Poslední, Toník, je domácí miláček, trénuje na asistenčního psa pro paničku. Má jedinou vadu, nebyl nikdy zvyklý být sám a odmítá to akceptovat. Sám doma je destruktivní jednotka. Přesto je milovaný. Zdá se, že všichni mají dobré domovy. Z dalšího vrhu zůstane jedna holka doma. Ale to až ještě za další rok.

Foto: archiv autorky. Podívejte se do bohaté fotogalerie - kliknutím do kteréhokoli obrázku!