Když mi bylo tři čtvrtě roku, mým páníčkům vyhořel dům a museli se nastěhovat do bytu, kde mě nemohli mít, protože tam byl zákaz pejsků. Páničkové teda zavolali nějakou Báru z OS Podbrdska, ta přijela i s tetou Marcelou a jeli jsme na výlet. Cestou Bára volala nějaké Zuzce a jen tak mezi řečí prohodila, že má v autě devítiměsíčního křížence jezevčíka a že ho teď nemá kam dát. Pak najednou pookřála a řekla, že jedeme do Butovic. Mně teda bylo úplně jedno, kam jedeme, já auta rád, tak jsem byl spokojenej.

Do těch Butovic jsme přijeli docela rychle, Bára ani nebloudila, asi tu cestu už znala, vyskočili jsme ven a mě to hned praštilo do nosu spousta spousta SPOUSTA nových vůní a všechny jsem hned potřeboval nutně prozkoumat! Jenže mi připnuli vodítko a musel jsem jít s nima, tak vůbec nebyl čas si všechno pořádně očuchat.

Došli jsme k takovému divnému vysokému baráku, ani střecha vidět nebyla, a tam ve dveřích stála ta Zuzka, která při pohledu na mě pronesla, že pod pojmem devítiměsíční štěně jezevčíka si představovala drobného pejska zhruba o velikosti čivavy, čemuž prý nasvědčovalo i něžné jméno Piškot.

No, drobný pejsek já teda opravdu nejsem, ve svých devíti měsících jsem měl už pěkných dvanáct kilo! Protože jsem ale viděl, jak se tváří, hned jsem se k ní vrhnul, abych jí dokázal, že jsem mnohem lepší než nějaká zakrslá čivava. Jasněže neodolala a začala mě drbat a hned ukázala, že má dobrý reflexy, protože stihla uhnout, když jsem jí chtěl olíznout obličej. No nic, příště budu rychlejší.

Pak jsme vlezli do takové velké krabice, která jezdila nahoru a dolů, já jsem to teda viděl poprvé v životě, ale jsem nebojsa, takže mě to vůbec nerozházelo. Když jsme vyjeli nahoru a Zuzka otevřela dveře, ocitl jsem se najednou ve psím ráji: všude byly kočky!! Jo, jasně, lepší ráj by byl, kdyby všude byly buřty, ale kočky jsou taky dobrý, ne? Holky se asi bály, abych si z nějaké kočky ten buřtík nevyrobil sám, takže mě do bytu vedly na voditku a dávaly pozor, jak se na ty čiči tvářím.

Což o to, já se tvářil jako vždycky, takže nadšeně a zvědavě, ale kočky byly divný, syčely, prskaly a utíkaly. Jen ta velká černá chlupatá, Samanta se jmenovala, se mě nebála a klidně zůstala ležet, a to se dokonce i její větší brácha Max nenápadně odklidil nahoru na skříň, cha! No, brzo jsem se naučil, že když se budu řítit ke kočkám a ony budou strachy syčet a prskat, Zuzka mě bude okřikovat a to mě nebavilo, takže jsem kolem nich radši chodil pěkně v klídku a předstíral jsem, že je nevidím.

Po Samantě si na mě ze všech nejdřív zvykla mourovatá Elvíra, strakatá Magali a ještě strakatější Daalava se mě na začátku docela bály, ale pak si taky zvykly, takže už nebyla žádná sranda. Ještě tam byla Matahari, ale tu jsem skoro neviděl, prý byla hrozně plachá. Když jsem byl hodný (takže pořád), dostával jsem na žužlání vepřový ouška, buvolí uzle a botičky a to bylo ještě mnohem lepší, než pozorovat kočky.

S tetou Zuzkou jsme pořád chodili ven, takže jsem konečně mohl prozkoumávat všechny ty vůně a vůbec se venku vždycky dělo tolik věcí, že jsem vůbec neměl čas se vyčůrat. To jsem si vždycky nechával na doma, tam už jsem všechno znal, tak jsem si mohl dovolit pár vteřin se soustředit na něco jiného. Teta Zuzka to ale vůbec takhle nechápala, vždycky když musela nějakou louži vytírat, tak vrčela skoro líp, než to umím já, a hlasitě mi něco vyprávěla. A že vytírala často! Každý večer třeba i tři velké louže.

Přišli jsme z procházky a za deset minut mohla jít vytírat. Hodinky by si podle mě mohla nařídit. Jenže i když jsme šli ven třeba na hodinu, stejně jsem neměl čas dělat loužičky venku, no přece to chápete, že jo, venku je prostě nutný dávat pozor co se kde šustne a není čas na takové triviality, jako je čůrání.

U Zuzky jsem byl asi dva týdny, ale pak už mě přes den nemohla brát do práce, tak si mě vzala další útulková teta, Alča. Teda Alča, ta byla taky super, za prvý měla domek se zahrádkou, takže jsem si pronikavě polepšil, a za druhý měla taky psa! Teda vlastně fenku, Annie. Ta byla moc fajn, a abych jí to dokázal, pořád jsem ji otravoval a provokoval, aby si se mnou hrála, jenže po chvíli mi řekla, že jí lezu na nervy, a schovala se přede mnou do boudy. No prosím, já se vnucovat nebudu.

Teta Alča měla taky kočky - Píďu, kterého si vzala z podbrdského útulku, a potom ještě útulkové kočky na hlídání, Ferrariho a Quida, ti se mě trochu báli, chichi. Jo a Alča měla i teťáka Radka a ten byl moc fajn, protože se mnou blbnul a pořád mě drbal. Teta Alča mě taky brala ve dne do práce, takže mě vlastně všude všichni drbali a hladili a já jsem byl úplně spokojenej.

Pak jsme jednou ráno jeli s Alčou do práce jako obvykle a najednou jsme zastavili, já vyskočil z auta a tam teta Zuzka! To jsem měl radost, až jsem jí poškrábal nohy, jak jsem na ni skákal. A protože Zuzka ví, že rád cestuju, tak mě naložila do auta a jeli jsme na výlet. Cestou mi vyprávěla, že jedeme k její babičce, která by si mě nechala už napořád, a že má domeček se zahrádkou a že se mi tam bude určitě líbit.

Šli jsme dovnitř a tam byla taková malá stará paní, hned jsem ji šel pozdravit a ona se smála: "Tohle že je Piškotek? Vždyť to je pořádnej Piškot!" a drbala mě za ušima, tak jsem jí za odměnu oblízal ruce. Chvíli jsem pak zkoumal baráček, jestli tam pro mě bude nějakej dostatečně velkej gauč a měkká postel, abych si nepohoršil, ale všechno bylo v pořádku, gauč, dvě křesla, dvě postele budu mít z čeho si vybírat. Pak jsme se šli podívat na zahrádku, všechno jsem obešel a zkontroloval, když to tu teď bude moje, tak abych věděl, co kde mám.

No, tak takhle jsem se na tu moji novou zahrádku dostal. Mám se tu báječně, už vůbec nejsem nečistotný, babička si se mnou pořád povídá, spím s ní v posteli (ona si teda ještě pořád myslí, že mám spát na pelíšku, ale já se umím pěkně nenápadně vetřít), a když dostatečně dlouho žebrám, tak dostanu nějakou mňamku. Babička mě jenom vždycky varuje, že když přiberu, Zuzka se bude zlobit, takže vždycky, než má Zuzka přijet, běhám maratón na zahradě, abych se dostal do kondičky. Už budu muset končit, babička mě volá na oběd, Zuzka přijede až za dva týdny, tak si řeknu o nášup, však to do tý doby vyběhám.

Jo, Zuzka povídala, že Bára má zase na starosti nějaký štěňata, tak jim budu držet palce, aby měli na nové páníčky takové štěstí jako já. Kdybyste chtěli fajn společníka, tak zavolejte nebo napište, ona vám toho o těch štěňatech řekne víc, já teď na to nemám moc času, po obědě musím zkontrolovat zahradu a pak si dát šlofíka, abych nabral síly na večeři.

Váš Piškot