Zrod nového dne do pozdě jarního času je nádherný a barvitě líčit jeho podrobnosti by bylo jistě nedokonalé. Poslední chvilky noci před rozpukem dne se dají přirovnat ke startovní čáře, na které je připraveno mnoho borců, jenž se již již nemohou dočkat výstřelu. Ten je v tomto případě nahrazen prvním slunečním paprskem, který dá impuls ke zrození dne a způsobí tak mnoho zázraků.

Jsou ale chvíle, kdy se všechna ta krása a jindy tak obdivovaná magie přírody může změnit v pravý opak. Potom se obdivuhodný a nekritický pohled na tento přírodní zázrak může stát trýzní v tom nejhorším slova smyslu.

Na budíku bylo něco před půl pátou ranní a byla ještě tma. Mladá žena se slastně zatetelila pod vyhřátou přikrývkou. Ještě chvíli, chviličku. Její manžel pracoval daleko a těch několik dní v týdnu, co bývala s malou sama, brala jako samozřejmou oběť.

Dlouho zanedbávaná chalupa po rodičích, se letos zjara proměnila v překrásný zámek se vzácným pokladem. Konečně se mladému páru narodilo tak dlouho očekávané miminko. Poklad, který se hned zpočátku stal středem pozornosti, a pro který se oba mladí rodiče rozhodli na čas odstěhovat z městského bytu, stál rozhodně zato. Dítě spokojeně spalo v postýlce na dosah své mámy. Byly to poslední vteřiny před zrodem nového dne.

Poklidnou atmosféru náhle narušilo několik výrazných ran. Žena se prudce posadila na posteli. Co to bylo? Zdálo se mi to? Pohledem zkontrolovala spící dítě. Vše bylo v pořádku. Ulehla tedy a zavřela oči. Poslouchala se zatajeným dechem, zda neuslyší nějaké zvuky. Ale krom prvních nesmělých ptačích projevů nic nezvyklého neslyšela.

Co by měla také slyšet? Nejbližší chalupa byla na dohled a soused dosud jistě spí. Kdo by…

Nepříjemný dojem se pomalu rozplýval do konejšivého ukolébání. První paprsky světla počaly ředit černočernou tmu. Svítalo.

Najednou se zvuky ozvaly znovu. Bylo to i přes první zkušenost nečekané a hrozivé. Hrozivé také z toho důvodu, že teď to bylo zřetelně a doopravdy. Všechny důvody, kterými si zprvu ulehčila, pominuly. Soused! Napadlo ji, soused něco potřebuje, ale proč tak nahlas mlátí do dveří, ještě vzbudí malou…

Kvapně si oblékla župan a překotně vyběhla na chodbu. Ložnice byla v prvním patře a tak ještě několik schodů do přízemí, hala a …za dveřmi nikdo. Mladá žena cítila nepříjemný pocit a rychle je zase zavřela. Ale proč?! Čeho se bojím? S kuráží, ale přesto opatrně otevřela dveře a vyšla na verandu. Rozhlédla se po okolí, ale nikoho nespatřila. Venkovní svět se zdál být čím dál přívětivější a kvapem se rozednívalo. Nedaleko byla již vidět silueta staré chalupy souseda a ptactvo rozehrálo naplno svůj ranní koncert. Strach se rozplynul, ale nepříjemný pocit z nevysvětlitelné příhody zůstal. Jak si to vysvětlit?

Přišlo to jako blesk. Ostré rány a dětský křik. Byl to ten pronikavý dětský výkřik, který dokáže každou matku přivést k jakémukoliv rozhodnutí. Bez zaváhání se rozeběhla proti schodišti a mrštným skokem se ocitla na podestě. Ještě několik schodů! Ostrá bolest pronikla kotníkem. Noha zklamala, ale křik z ložnice byl neúprosný. I přes krutou bolest se rozeběhla dále po schodech. První krok se jí ale stal osudným. Kotník nevydržel a žena se zřítila zpět na podestu.

Vzduchem se nesl pronikavý a drásající křik dítěte. Znovu a znovu se ozývaly teď již děsivé rány. Co se děje? Kdo je tam!? Křičela žena nahlas a v bolestech se téměř po čtyřech blížila ke dveřím ložnice. Bez váhání je rozrazila. Čekala cokoliv. V ložnici se ale nic nezměnilo. Pouze pláč dítěte připomínal děsivé myšlenky. Zděšená matka se dobelhala k dětské postýlce, ale kotník dal opět pronikavou bolestí pocítit svoji nemohoucnost.

Žena se přesto postavila a vzala plačící dítě do náruče. To se po krátké chvíli zklidnilo. Co se to děje? Žena se s dítětem v náručí posadila na postel a konejšila ho. Snažila se urovnat myšlenky. Bylo to nepochopitelné, ale zároveň skutečné. Ještě před několika minutami klidně spala a …Vzduchem se rozlétly opět pronikavé zvuky bušícího šílence. Žena přitiskla dítě ještě více k sevřené hrudi. Znovu se ozval dětský pláč. Co teď, co budu dělat? Zoufalá žena se přes silnou bolest postavila a došla i s dítětem na chodbu. Rány se ozvaly znovu! Teď jasně slyšela, že se ozývají ze sousedního pokoje. Ten je ale v prvním patře, tak jak…

Jednou rukou přitiskla plačící dítě k hrudi a druhou rukou prudce otevřela dveře. V místnosti bylo vše v pořádku, ale současně se ozval znovu ten pronikavý zvuk. Přicházel od okna, které bylo opatřeno těžkým závěsem, přes který nebylo vidět ven. Mezi ranami se z venku až zlověstně ozýval hlasitý zpěv ptactva. Co se děje?! Znovu a znovu se ptala sama sebe žena, která byla teď již odhodlaná ke všemu. Dobelhala se s dítětem k oknu a prudce rozevřela závěs.

Zahlédla již jen vzdalující se siluetu tmavého ptáka. Datel!

Ve vteřině se změnila situace a dala průchod řece uvolněných citů. Žena se hlasitě rozesmála, tiskla k sobě dítě a po tváři jí tekly potoky šťastných slz. Dítě se po chvíli utišilo a zubožená matka mu šeptala, že to nikdy, ale opravdu nikdy jeho tatínkovi neřekne. No, nakonec to bylo to první, co se po příjezdu z práce dověděl. Potlučené tělo a napravený kotník se po čase spravilo, ale poučení zůstalo.

PS: Toto se opravdu stalo, jen forma je upravená z důvodu vyprávění. Mimochodem, zažil jsem později ty rány a jsou opravdu dosti děsné...