28.3.2024 | Svátek má Soňa


FOTOČLÁNEK: V kraji víly Netřebky, aneb Rok na Poděbradské rovině

3.7.2018

Jak víla Netřebka motejlovi vyprávěla

Všechny louky rozkvetly, a protože v dnešní době je o motýly nouze, lítal motejl od jednoho květu ke druhému na dvě směny. Křídla měl celá unavená a víla Netřebka mu je každý večer natírala hojivým mazáním z rosy a nektaru, i když sama měla práce tolik, že na své obvyklé dovádění neměla ani pomyšlení.

Jednoho dne ale na motejla čekala marně. Už se šíralo, hotová polívečka na plotně skoro vystydla, a motejl nikde. Víla Netřebka celá trnula, cože se motejlovi stalo, protože to nebyl žádný přelétavec, kdepak, to on by se za nějakou květinkou jen tak nezatoulal, a že by on lítal po větrech se strýčkem Větříčkem? I toto!

Červen 2018, Netřebice, Poděbradsko

A pak najednou slyšela dupání a hlasy, a když vyběhla ven, spráskla ruce, protože chrobáci vezli nosítka a na nich ležel potlučený motejl. Komár Antonín chrobáky navigoval a byl z toho tak rozrušený, že pískal tolik, až mu víla Netřebka skoro nerozuměla. Pobrala jen tolik, že motejla na louce honily děti se síťkou a že ho málem ulovily. Že ho bacily a pak hledaly a on ležel schoulený pod žebříčkem a že ho až za dlouho našli kovaříci a ti teprve zavolali na pomoc chrobáky a že měl motejl z nebe štěstí.

Víla Netřebka motejla uložila do postele a donesla mu medovinku a náčinek na hlavu a mazání na křídla a pak u něj seděla celou noc a poslouchala, jak motejl vzdychá a naříká, a ten od bolesti a prožité úzkosti celý hořel. Až k ránu konečně usnul a víla Netřebka se schoulila opatrně vedle něj a na jedno oko usnula taky. Když se odpoledne motejl probudil, zazíval jako lev, až to vílu Netřebku taky probudilo, a prohlásil, že má trošičku hlad. Víla Netřebka radostně běžela vařit nektarovou kašičku a motejl jí snědl dvě misky a pak že vstane. Ale ouha, křídla ho neposlouchala, jak jimi chtěl pohnout, zabolela a zavrzala, a víla Netřebka přísně prohlásila, že to teda ne a že se bude ležet. Teda že motejl bude ležet a ona se bude o něho starat, dokud se křídla nezahojí.

Červen 2018, Netřebice, Poděbradsko

Na to motejl jako správný mužský dobře slyšel a ležel v té vílí péči den za dnem a bylo mu čím dál lépe. Jenže křídla měl pořád ještě rozvrzaná a tak musel zůstávat doma, i když se mu po venku začalo stýskat, protože červen je pro svou krásu nejen velkou motýlí radostí. A tak navečer prosíval vílu Netřebku, aby mu vyprávěla, jak je venku, a víla Netřebka vzala motejla něžně za ruku a začala mu tiše vyprávět,

že na polích zlátne obilí a vzduch voní horkým chlebem, voní jako ulice, kterou projelo staré pekařské auto, voní jako prodavačky, které v silných rukavicích berou horké pecny do rukou a skládají je do dřevěných laťových regálů, že celý ten kraj voní jako síťovka, kterou nesou v rukou malé holčičky, protože v ní je velký vejražkový chleba, a babička z něj na dřevěném stole krájí velké krajíce, maže je máslem a medem nebo jahodovou zavařeninou,

šeptala víla Netřebka motejlovi, ani nevěděla, kde tu vzpomínku vzala, jestli z vyprávění staré paní, která seděla na stráni s malou vnučkou, nebo to snad ona sama jedla ten chleba namazaný s láskou.

Červen 2018, Netřebice, Poděbradsko

Povídej dál, pohladil ruku Netřebce motejl, a ona pokračovala,

že je čas zralých luk a že jako kdysi na tu louku motejlovi nejmilejší přišel sekáč s kosou, a jak se rozmáchl, kosa ostře zasvištěla a tráva a květy si lehaly do řádku a vybídly slunce, aby je proměnila ve voňavé seno, tolik potřebné v zimě, je to zázrak, sluneční eucharistie. A ten sekáč! Ach, a copak sena, to když se kosí obilí a sekáči jdou v řadě šikmo za sebou, tiše a úsporně se rozmachují a stébla se pokládají na zem tiše jako žena k milování.

A muži kosí s hrdostí, s mužnou pýchou si berou to, co zaseli a o co pečovali po dlouhé měsíce, a pak se řada zastaví, muži si utírají pot z čela o předloktí a pak přibrušují své kosy, možná ani tak přibrousit nepotřebují, to jen muži zvonivě oznamují do kraje, že obilí lehlo, stejně jako by fanfárami oznámili, že skolili divočáka,

šeptala už do tmy víla Netřebka.

Takový muž s kosou, ach, může být něco většího, něco mužnějšího, z toho pohledu brní až do konečků prstů a ženám se zapaluje klín. A když jde pak celá řada, jak to bylo v tom filmu, co se nesměl dlouho promítat, ano, Všichni dobří rodáci, ten režisér to věděl, cítil to a uměl to natočit, když pak jde celá řada mužů s kosou polem, to všechny ženy zahoří,

řekla víla Netřebka hlasem náhle ochraptělým a motejlovi se tušeným blahem přivíraly i oka na křídlech.

Ráno pak, to už ale slunce dávno vstalo, motejl vyšel před domeček a zkusmo zamával křídly. Nezavrzala ani trošinku, a tak se motejl rozletěl, alespoň kousíček, alespoň na kraj zlatého pole, které ho skrze vílu Netřebku zázračně uzdravilo.

A víla Netřebka? Ta ještě spala v pomněnkových peřinkách a zdálo se jí o chlebu s máslem a jejím motejlovi, který je přece jen sekáč ze všech největší.

Rekapitulace června

První červnovou sobotu jsem strávila v zámeckém parku na uměleckém festivalu Polabský Montmartre. Nabízela jsem přáníčka s obrázky malovanými jehlou s černou nití na látce pomalované akrylovými barvami. A potom jsme se hlavně věnovali budování zahrádky. V první půlce měsíce jsme si s vnoučaty užili dětský den, který v místní školce uspořádala obec.

Červen 2018

I červen byl převážně horký a suchý, ale přece jen na rozdíl od května naštěstí občas trochu zapršelo. Většinou se ale dalo dělat na zahrádce až dlouho do večera, takže jsem focení doháněla všelijak. Snad je ale přesto poznat, jak moc se krajina proměnila, zelená postupně zlátla, každý den byl posun vidět. Jezdila jsem v druhé půli měsíce krmit kočičky kamarádům, kteří odjeli na dovolenou, ale celou cestu jsem nad tou krásou v autě áchala. Ale bohužel zastavit se všude nedá a zachytit tu něžnost a sílu objektivem, tu moc opravdu nemám.

Červen 2018, Netřebice, Poděbradsko

Pole práší a voní, půda je horká a louky bzučí hmyzem. Lesy se střídají s poli a loukami a v každém koutku se krčí alespoň malá vesnička. Cesty jsou lemované stromy a sem tam zasvítí kaplička či Boží muka. Požehnaný kraj, chutný až k zbláznění. Takový je červen. Plný hojnosti a plný příslibů hojnosti ještě větší.

V červnu se slunce na okamžik zastavilo a zprvu drobnými krůčky se od nás začalo vzdalovat. Letní Slunovrat mě vždycky zasáhne, je tak nelogicky hned zkraje léta. Snad aby připomněl, že všeho do času.

Na začátku měsíce slunce vycházelo ve 4:59 a zapadalo ve 21:02. Na konci měsíce vycházelo ve 4:56 a zapadalo až ve 21:17 hodin. Úplněk ve znamení Kozoroha nastal 28. června.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/

Foto: Vave. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.

Vave Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !