Ne, to není hrubka v titulku, ale hlavní název knihy z roku 1903. Knihu jsem si koupila před pár lety na základě zmínky v nějaké internetové diskuzi a připadá mi hodně zajímavá tím, že jsou v ní věci nejen poplatné době, ale i věci, které by dnešní člověk v době rakouské monarchie před více než 100 lety nečekal. A samozřejmě spousta zajímavostí o psech a kynologii a chovatelství vůbec.

Veškeré citace (uvedené uvozovkami), fotografie a obrázky v tomto článku jsou z knihy:

Všecky druhy psů slovem i obrazem.

Popisy a vyobrazení veškerých druhů psů k užitku, lovu, okrase, hlídce i obraně, jakož i zevrubný návod pro výchovu, plemenitbu, ošetřování i výcvik všech rodů psích, i pro léčení všech nemocí a chorob psů.

Nezbytný rádce pro každého majitele a milovníka psů se 242 ilustracemi.

Napsal Václav Fuchs.

V Praze 1903. Nákladem časopisu Svět zvířat - tiskem knihtiskárny Binko a Zika v Praze.

Na úvod je krásná báseň, zřejmě dílo autorovy dcery nebo ženy:

„Je to jen pes! říká se s pohrdáním

o tvoru tom, který jesť věrnosť sama,

i splácí se mu za ni ranami a láním,

ač nejlepší to přítel mezi náma!

Pes to je přec, který nám domov chrání,

jest dětí našich strážným andělem!

On teskní, když se nemoc na nás sklání,

a zmírá zármutkem, když smrť nám údělem!

Nuž splaťme mu vše láskou! A když zříte

do očí mu jasných, potom pochopíte,

že v něm duše moudré záblesk svítí,

jež s duší lidskou stejně plá a cítí!

Z veršů Mařenky Fuchsové”

Jak sám autor píše, v jeho době neexistovalo žádné oficiální rozdělení plemen, takže si pro účely knihy roztřídil psy sám do čtyř kategorií:

1. Psi divocí
2. Domácí přepychoví
3. Domácí k loveckým přechod tvořící
4. Psi lovečtí

Psi divocí

Kromě obvyklých psů divokých autor mezi ně řadí i 2 nám známá plemena, nazývá je čínský jedlý pes a mastiff tibetský.

„Ještě dravějšími (pozn. než předtím zmiňovaní sibiřští psi divocí) jsou středoasijští divocí psi Chow-Chow, o nichž Číňané tvrdí, že vzešli křížením vlků a zdivočilých mandžurských psů. Ti řádí hůř, než všecky ostatní psovité šelmy v stepích Číny a Tibetu a působí mezi stády dobytka strašných spoust hrozným chrupem svým.“

A „mastiff tibetský, strašlivý velikán, ze všech psů nejmohutnější, který sídlí v tajuplných, nebetyčných skalách Tibetu v střední Asii a je postrachem lidí i dravé zvěře nelekaje se ani tigrů a hroznýšů. Je to nebezpečná šelma psovitá nadaná hroznou silou a nevídanou odvahou.“

A také zajímavost o tomto plemeni:

„Hrabě Szechenyi, známý uherský cestovatel, přivezl si pár takových, zpola ochočených, tibetských mastiffů z poslední své výzkumné výpravy po střední Asii a učinil pokus zavésti si chov jejich ve svém zámku u Neziderského jezera v Uhrách. Pokus ten minul se však úspěchem.“

Domácí psi přepychoví

„Třída přepychových psů domácích zahrnuje v sobě všecky psy, jichž člověk k hlídce, průvodu i obraně používá a jsou tu zastoupena všecka slavná plemena, od rekovných mastiffů, dogg, bernardinů, bulldogů a novofundláků, až po bystré špice, ostražité vlčáky a ovčáky skotské, ty pravé skvosty v říší psí.“

Popisy jednotlivých plemen jsou poměrně obsáhlé a zahrnují i podrobný popis tělesné stavby, to vše doplněné fotografiemi. Můžeme jen litovat, že fotografie samozřejmě nejsou barevné. Tak vyberu jen pár věcí, které mě zaujaly.

Třeba u dog kupírování:

„Doggy jsou mimo boxerů a bullterriérů jediným z velkých druhů psů, kterým se slechy kupírují. V poslední době vydali však angličtí pěstitelé heslo, že doggy nesmějí býti více kupírovány, a to vyvolalo nesmírnou bouři odporu v říši německé. Němečtí kynologové, kteří se za vrchní patrony chovu dogg, „národních psů německých“, pokládají, zle se rozhořčili na anglické konkurrenty, kteří se opovažují zákazem kupírování sahati na jejich práva a „hyzditi“ to, co na doggách je nejtypičtějšího a nejkrásnějšího, dobře do špičky střižené dlouhé uši! Avšak odporu Němců si Angličané nijak nevšímají a provádějí „naturalisování dogg“ v zájmu ochrany zvířat nerušeně dále. – Proti snahám, čelícím k odstranění kupírování psů nedalo by se ničeho namítati, ježto stříhání uší je opravdu modou krutou, již cituplný člověk jako trýznění zvířat schvalovati nemůže.“

Dále autor velice vychvaluje kolie neboli škotské ovčáky, evidentně byli v té době v módě.

„Škotský ovčák (Collie) jsou nyní psy vůbec nejmodernějšími! Krásný „Collie“ se těší teď největší oblibě ze všech přepychových druhů a zvlášť u nás v Čechách domáhá se znenáhla téměř práva domácího a významu nad jiné vynikajícího. Collie však to také zaslouží nejen pro ušlechtilé půvabné své vzezření a krásný vzhled, ale i pro své milé, líbezné vlastnosti, které činí ze škotského ovčáka jak ozdobu salonů, tak výtečného strážce dvoru i domu a věrného, ostražitého průvodce. Jedinou chybou, kterou špatně vychovaný a zejména bitím dressovaný a – zkažený Collie trpívá, jest neobyčejná bázlivost a plachost, k vůli kterým pak nelze psa takového užíti ku průvodu zejména ve velkých městech, kde jezdí mnoho povozů, tramwayí a automobilů.“

Jak je vidět, kolie mívaly svoji měkkou, mírnou povahu už tenkrát a ani tehdy nesnesly špatné zacházení.

Psi domácí, k loveckým přechod tvořící

„Jsou to hlavně skupiny pudlů, pinčů a chrtů, které lze do této přechodní třídy psů počítati… vesměs psi, kteří jednak sami pro salon i do pole se hodí, jednak křížením dali celé řadě čistě loveckých psů vznik!“

„Chrti representují prastaré nádherné, v pravdě královské psí plémě, které chováno bývalo jen v hradech dvorské šlechty, králů a císařů!“

„Král Václav, syn Karla Čtvrtého vodil s sebou po Praze stále hroznou osobní stráž…, smečku statných chrtů, za niž dal dva krásné zámky a jichž psovodem a dressérem byl králův hrozný průvodce, sám pražský „kmotr kat“… Pan Vok z Rožmberka koupil deset skvostných chrtů za největší tehdy rybník český „Svět“ a staré rčení hlásalo významně:

„Dobrému chrtovi, ať psovi nebo feně

ani sto krásných žen se nevyrovná v ceně!“

Opravdu zajímavý poznatek je u naháčů:

„Nazí chrtkové exotičtí čili „naháči“ jsou psíci na mnoze zcela lysého těla beze srsti, a línání se u nich podobá době svlékání kůže u hadů, ježto se jim při línání celá vrchní tenká kůže s těla v kusech odlupuje, mezi tím, co pod ní nová pokožka narůstá, tak jako u hadů neb ještěrek.“

Zajímavé je, že zmiňuje i nahé chrtky egyptské s tím, že se v Egyptě používají k honbě na šakaly, dnes myslím žádný egyptský naháč neexistuje.

A mít jorkšíra nebylo asi vůbec jednoduché. Ostříhat ho zřejmě nikoho ani nenapadlo. Celkem by mě zajímalo, jak měli vyřešené venčení.

„Terrieři Yorkshirští jsou psíčky pro salon v pravém smyslu slova, ježto nelze je na ulici vůbec bráti, aby se jejich skvostný vlas neznečistil, proto zůstávají úplně na pobyt v saloně odkázáni, který je jim pak doživotním vězením. I na výstavách objevují se tito psíčkové velmi zřídka, a to jen v křišťálových, průduchy opatřených skříňkách na podušce hedvábné jako drahocenný skvost. Dobré exempláry Yorkshirských terrierů váží nejvýše 2 kilogramy, i platí se za ně báječné ceny.“

Lovečtí psi

„Lovečtí psi, výhradně k lovu a honbě používaní jsou idealně dokonalými psy pro potřebu a nejvzácnějším materiálem v rukou dresséra! Čich jest jejich kouzlem, pomocí něhož konají divy! Bez psů loveckých by celé psí plemeno ztratilo jednu ze svých nejrázovitějších a nejobdivuhodnějších ozdob!“

Jako nejdůležitější lovecké psy uvádí autor samozřejmě ohaře, neboť:

„Ohaři čili psi stavěcí jsou našimi nejdůležitějšími, ba skorem výhradními psy loveckými, mimo které v našich honitbách a revírech jen zřídka kdy uzříme mysliveckého psa jiného druhu.“

„Mluví-li se u nás o psech loveckých, míní se tím vždy jen ohaři a to po právu. V lovištích našich jsou oni sami vladaři a pány jedinými, kteří obstarávají jak vyhledávání zvěře před lovcem, a když ji najdou, tak zv. „vystavení“ její, pak vyhledávání a přinášení zvěře zastřelené nebo postřelené a nevšímání si zajíců z lože vyhnaných, pokud na zajíce vystřeleno nebylo a dokud stavěč za ním výslovně poslán nebyl.“

Dále je zajímavá zmínka o kupírování ocasů u retrívrů.

„Jméno retriever samo již značí „přinášeče“, apportéra. Celá dressura jeho záleží v bezpodmínečné poslušnosti a appelu, jakož i v přesném, bezvadném přinášení zastřelené zvěře, kterou dokonale vycvičený retriever musí zcela jemně uchopiti, aniž by stisknutí zubů použil a apportovati ji bez nejmenšího poškození. Retriever, který požadavkům těm nevyhovuje, je zcela bezcenným. Někdy bývá mu prut kupírován kvůli „lepšímu vzezření“. U nás je retriever téměř úplně neznám a na výstavách se málo kdy vyskytne ojedinělý exemplář.“

K dalším kapitolám týkajícím se krmení, výcviku, chovu a výstav někdy příště.

Kniha se stále prodává, a i když není zrovna levná, nedočkavý zájemce ji někde v antikvariátu najde.

Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.