Na další prázdniny přicestoval vnouček s Donišem v krabici. Bylo již rozhodnuto, že se domů nevrátí, protože už byl trochu na obtíž. Asi to vycítil a na jedné procházce po zahradě se dovedně ztratil. Ani náš necvičený psík krysařík Alf jeho stopu nezachytil. Bylo trochu smutno, ale po týdnu se trochu rozjasnilo. 

Donesla se zpráva z druhého konce města, že se tam našla želva. Bylo to dosti daleko na želví končetiny, ale naděje tu byla. Takže proběhla konfrontace. Doniš to nebyl. Byla to jiná želvička. Po úhradě malého nálezného byla přijata jako náhrada za udatného bojovníka a dostala jméno Julinka.

Zvykla si u nás, dvakrát již ve sklepě přespala a stala se členem rodinného společenství. Moje žena ji vezme na dlaň, zaškrábe jí nehtem na krunýř, želva vystrčí hlavu, žena s ní rozmlouvá, želva jí naslouchá, zvědavě natahuje hlavičku a kulí oči. Když je na vycházce tak na zavolání míří za hlasem.

Julinka je velký jedlík, ale v poslední době nějak polevila. Salátek ani strouhaná mrkvička jí nešla po nos.

Proto byla jednu neděli vypuštěna do zahrady (za pozorného dozoru a dohledu) a ponecháno bylo na jejím rozhodnutí, co kde najde ke snědku. Po několika rozhlédnutí z želví perspektivy to bylo hned jasné. Byla to pampeliška, přesněji květ pampelišky. Julinka jich spořádala celkem pět. 

Postup byl při této hostině vždy stejný. Julinka si vyhlédla pampelišku s květem. Potom mohutnou prackou srazila stonek s květem k zemi a začala si pochutnávat na žlutém kvítku.

Ostatně nejlépe to je vidět na fotografiích, které jsem na těchto hodech pořídil. Julča se chovala jako profík. Na poslední snímek dokonce přestala na chvilku přežvykovat.