Mami? Mami!

Říkala jsi něco?

Potřebuju se tě na něco zeptat.

Matčiny oči se zavěsily na moji tvář.

Co si pamatuješ z 15. 3. 1939? (maminka je ročník 1931)

Oči se zahleděly do časů maminčina dětství. Objevily se v nich slzy. Ne, nemohla tomu tehdy rozumět. Ale probudily se dávné vzpomínky na něco, co bylo zavřené v šuplíku s neviditelným nápisem: Neotevírat.

Proč to chceš vědět?

Všude se píše o tom, co se dělo, v týdenících jsou vidět různě natočené dokumenty. Bude to přece 80 let. Lidé vzpomínají, ale mě by zajímalo, jak bylo tobě, jak se to podepsalo na dětství malé holky… O tom nikde nic není.

Chytám třesoucí se ruce a tečou mi slzy, protože ty maminčiny slzy mne bolí… proč já se ptala, proč?

V září 1938 jsme se museli vystěhovat z pohraničí, tatínek, bývalý legionář, tam měl práci na dráze. Maminka byla v domácnosti, ale většinu času trávila na zahradě, kde pěstovala všechno možné. Chovali jsme králíky, slepice, husy a měli jsme krásného velkého černého psa – vlčáka. Toho od nás moc chtěla koupit zákupská hraběnka. Byl vycvičenej. Cizí nesnášel, nás děti miloval. Tatínek pro ni cvičil jiného, ale jak tu začaly ty potyčky, někdo nám je oba zabil. Hraběnka ani nechtěla peníze za výcvik zpět. Prý, až se to uklidní, vycvičí jí jiného. Už nevycvičil. Museli jsme pryč. Všichni jsme tam chodili do školy, Mánička, Božka,Jenda i já a malej Mírek… Napřed se odstěhovala zvířata a naše věci, kompoty, zavařeniny, nábytek atd… a to, co šlo sklidit do září 1938, jsme sklidili a maminka ještě před odjezdem prodala na trhu. Nakonec jsme se stěhovali my, to už se tam i střílelo i u nás… Stěhovali jsme se k maminčiným rodičům. To bylo koncem září 1938. Otec požádal dráhu o práci a dostal ji nedaleko Pardubic. Přidělili mu strážní domek v Jesničánkách.

Rodiče mojí maminky bydlili v Medlešicích u Chrudimi. Děda dělal v cihelně a babi šila povlečení, ručníky, prostěradla, utěrky… a prala pro lepší lidi.

(Zákupy – podle wikipedie :

V období 1. republiky se naplno projevila v několikerých volbách naprostá převaha obyvatelstva německé národnosti, které po odsunu české menšiny přivítalo příchod nacistů. Ve volbách 19. května 1935 do parlamentu a senátu ČSR zdejší Henleinova strana SdP získala přes 73 % hlasů oprávněných voličů. V obecních volbách o tři roky později již 90 %. Téhož roku, přesněji 9. října 1938, byly Zákupy obsazeny po předchozí Mnichovské dohodě německým vojskem. A 4. prosince 1938 v dalších volbách hlasovalo pro NSDAP plných 100 % voličů.)

Tatínek, stejně jako ostatní legionáři, nebyl nadšený vývojem a oklešťováním naší republiky. Ale před námi o tom s maminkou moc nemluvili. Navíc, maminka po přestěhování otěhotněla. A na tatínka se zlobila, že se ze žalu, bezmoci a vzteku občas napil. Jelikož si ona i babička dobře pamatovaly, jaký byl z první války hlad, začaly dělat zásoby. Zavářely maso, dělaly marmelády, sušily ovoce, kupovaly mouku a cukr. Nakládalo se zelí. Tyhle zásoby se dávaly do sklepa, který byl přístupný pouze z domku. Po stěhování ze Sudet měla maminka (moje přeslicová babička) své zkušenosti.

Všichni se báli války, ale spousta lidí, co si zažila tu I. světovou, si myslela, že po tom všem už další válka nebude. Babička mojí maminky se zlobila, že se její dcera znova čeká. Do takový nejistoty, ale co už. Bylo hodně zařizování, přihlásit děti do školy, starší do učení, aby pokračovaly v započatém. Do toho všeho začal tatínek pokašlávat, ale tvrdil, že chytil průvan, při tom stěhování.

Vánoce 1938 v novém domku byly takové divné, u zpívání koled rodiče i prarodiče brečeli. Děti dostaly sušené ovoce a holky zástěrky a zatím jedinej kluk kapesní nůž a košili a pletené ponožky. Maminka veliký šátek a tatínek tabák a flaštičku. Babi s dědou jim dali hrnec vepřového sádla. Události, které nikdo nemohl zastavit ani změnit, začaly míchat osudem všech…

Když nás začali 15. 3. 1939 obsazovat Němci, chumelilo a byla zima. Kolem 11 hodiny dorazila okupační vojska od Pardubic i do Chrudimi. Učitel poslal děti ze školy v poledne domů s nařízením – nikde se nezdržovat, rovnou domů! Maminka vařila couračku a plakala. Babička žehlila a snažila se dceru utěšit, že to nějak zvládnou.

(Dobové fotografie z Pardubicka najdete zde)

To už babička věděla, že se k nim nastěhuje dočasně starší dcera s manželem a s rodinou, protože zeť jako důstojník musel ze služby a vraceli se ze Slovenska, které se vyhlásilo samostatným státem. Tatínek říkal, že je vyhnali jak psy. Strýce následně internovali a teta s dětmi zůstala u maminky. Když byl strýc po nějakém čase propuštěn, začal pracovat také v cihelně a později v lomu. Jen se musel každý týden hlásit. Do té doby byla teta plně závislá na svých rodičích a na nás, protože neměla žádný příjem.

Příchodem okupačního vojska se kromě pravidel silničního provozu zatím nic neměnilo. Děti si neuměly představit, že jim byla vzata suverenita i „zem“. Rozhlas od rána hlásil, že varuje před odporem, vyvoláváním potyček atd… měl být zachován klid a lidé se měli řídit pokyny z rozhlasu.

A tak 15. 3. 1939 přišla moje maminka domů s mokrým sněhem za krkem, protože po ní kluci ze školy házeli ledové koule, a bratr s rozbitým nosem, protože ho jedna z ledovek trefila do obličeje… Museli se převléct a jít naštípat třísky na topení a srovnat je ke sporáku do hraničky. Když se ptali své maminky, proč pláče, odpověděla jim smutně, že bude válka, že se všechno zdražuje, že tímhle příchodem „švábů“ to jen začíná. Jestli si něco nepřála, tak aby její děti prožily válku, jako tu první prožila ona i tatínek. A protože plakala maminka, plakaly i děti. Jindy dobrá couračka jim nešla do krku, jak ho měly strachem stažený. V malých hlavičkách byl zmatek, který jim nikdo nesrovnal. Hračky zůstaly doma, spousta věcí tam zůstala. Bude další stěhování? A kam? Co nám zůstane? Babička řekla, že jsou na to moc malí, aby tomu rozuměli. Že tomu nerozumí ani někteří dospělí. A že jim peníze za praní a úklid budou chybět (někteří její židovští kunčofti zmizeli)… Útěk před nejistotou, útěk před zradou, útěk do bezpečí, nevyšel. Bezmoc rostla každým okamžikem. A co bude dál, nikdo nevěděl…

(Z wikipedie – zdroj zde: Okupaci Čech oficiálně prováděla 3. skupina armád generála Johannese Blaskowitze (XIV. sbor generála Gustava Antona von Wietersheim, XIII. sbor generála Maxmiliána von Weichs a IV. sbor generála Viktora von Schwedler), Moravu obsazovaly jednotky 5. skupiny armád generála Lista (XVII. sbor generála Wernera Kienitze, XVIII. sbor generála Eugena Beyera a VIII. sbor generála Ernsta Busche), celkem tedy 22 divizí o síle 350 tisíc mužů. Kromě armádních jednotek dorazily na území Čech a Moravy i německé bezpečnostní složky gestapo a sicherheitsdienstu. Oddílům gestapa velel dr. Werner Best, oddílům SD Heinz Jost. Jejich operační oddíly, které se zformovaly jíž 13. března dorazily do Prahy a Brna společně s vojenskými jednotkami a začaly plnit přidělené úkoly. Z pražského velitelství operační oddíly vyrazily do Českých Budějovic, Pardubic, Plzně a Kolína, z brněnského velitelství do Ostravy, Zlína a Olomouce. Zabavovaly písemnosti českých orgánů a policejních ředitelství, které většinou nebyly zničeny. Z těchto dokumentů poté získávaly informace o potenciálních protivnících. Kromě toho tyto oddíly prováděly zatýkání německých exulantů. Tyto akce v dalších dnech vyvrcholily při Aktion Gitter.)

Mohl to být takový normální březnový sychravý den… ty slzy a smutek v očích mojí 87leté maminky nebyly jen kvůli němu… byly kvůli tomu, co s tímhle dnem přišlo a co se teprve mělo stát…

(Ve čtvrtek 16. března vydal Hitler na Pražském hradě Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Čeští Němci se tímto stali občany Německa. Češi se stali občany nového Protektorátu. Česko-slovenská vláda byla přejmenována v nezměněném složení na vládu protektorátní, která byla navenek zbavena odpovědnosti za obranu, mezinárodní záležitosti, komunikační a celní služby. Češi byli podřízeni svým vlastním zákonům, pokud tyto zákony nebyly v rozporu s německými. Říšský protektor se sídlem v Praze zajišťoval, že česká vláda jedná v souladu s německými zájmy. Mohl vetovat české zákony a propouštět české ministry. Pravomoci vyhrazené říšskému protektorovi zaručovaly, že veškeré rozhodnutí českých představitelů bude podřízeno libovůli nacistických pánů v Berlíně.

Na krátkou dobu byl zaveden okupační režim. Generál pěchoty Johannes Blaskowitz byl jmenován velitelem Čech, mezi generály Rundstedta, Lista a Bürckela bylo rozděleno velení na Moravě. Vojenskou správu brzy nahradila správa civilní a došlo k odsunu značné části německých jednotek.)

Na začátku května 1939 porodila moje přeslicová babička chlapečka. Žil jen 3 dny.

Tatínkovo pokašlávání byla tubera, když v lednu v roce 1940 zemřel, musela se maminka s dětmi ze strážního domku vystěhovat. Kam by jinam šli, než k babičce a dědovi.

V roce 1941 odešla na tuberu i maminka (moje přeslicová babička), která se nakazila od tatínka, o něhož se celou dobu jeho nemoci starala.

Děti měla u sebe babička, dokud to šlo. Když zemřela v roce 1943 i ona, musely do sirotčince. Děda péči o ně nezvládal. Tam je rozdělili. A do konce války o sobě sourozenci prakticky nic nevěděli… ani jim neřekli, že v roce 1944 zemřel i děda.

Sourozence po válce dala dohromady nejstarší sestra Mánička.

Moje maminka strávila po válce skoro rok v ozdravovně pro tuberkulózní pacienty, z toho poslední 3 měsíce v Tatrách. Potom se vyučila kuchařkou a následně bydlela u sestry Máničky a jejího muže.

-----

Tak nějak teď chápu, že si tu dobu nechce připomínat, že se nekouká na válečné filmy ani týdeníky a dokumenty. Proč taky. Tu dobu zažila. Připravila ji o dětství, o rodiče, na chvíli i o sourozence. V roce 1947 se jela podívat do pohraničí, do místa, kde bydleli, kde bývala doma. Jely tam s Máničkou, mamince bylo 16 let. Domek, ve kterém bydleli v nájmu, byl vybydlený, střecha – štít stržený, v zahradě uschlé podřezané jabloně ve vysoké trávě… plot rozvalený. Sedla si k brance na pískovcovej schod a brečela a brečela. Potom odešly. Už nikdy se tam nevrátila.