28.3.2024 | Svátek má Soňa


ZANINY CESTY: V krajině vody

18.4.2019

Do Litovle nás přivedla náhoda – někde jsem narazila na článek o tvarůžkové cukrárně (čti: cukrárně, která pracuje s olomouckými tvarůžky) a usoudila, že to musím vidět. Ubytování v Lošticích, kde tahle pozoruhodnost sídlí, nebylo k mání, tak jsme se rozhodli pro nedalekou Litovel. Udělali jsme dobře – je to opravdu hezké a zajímavé město. Ještě v neděli po příjezdu jsme prošli centrum – mají tu úžasnou radnici s věží vyšší než je v Praze na Petříně rozhledna, středověký most a sochu Gustava Frištenského, který tu prožil většinu života.

Žijí tu bobři!

Hned za nádražím je naučná stezka Hvězda, kde jsme pozorovali podvečerní krajinu zatopenou vodou četných ramen řeky Moravy a děkovali náhodě, že jsme sem přijeli brzo na jaře (zrovna probíhalo nějaké hubení komářích larev ve vodě).

Pondělí nás uvítalo zimou a ledovým větrem. Nedalo se nic dělat, vyrazili jsme i tak, ale příjemná cesta to nebyla. Šli jsme na Mírov a dohadovali se, jestli to byl původně hrad, nebo rovnou vězení (prý A) je správně). Díky větru byla skvělá viditelnost, obdivovali jsme zasněžené Jeseníky a poslouchali skřivany, kteří zpívali bez ohledu na počasí.

V úterý vítr milosrdně nefoukal a bylo hezky. Ovšem my jsme byli nějak momentálně potrefení, protože já nechala doma mobil, který používám jako mapu, a Franta foťák. Jeli jsme do těch zmíněných Loštic a důkladně zkontrolovali Tvarůžkovou cukrárnu (není to špatné). Dál jsme šli krásnou přírodou původně zámecké zahrady, překvapivě zvlněnou krajinou, až jsme došli podle křížové cesty do Stříteže, kde je hájovna, která prý byla inspirací pro napsání Lišky Bystroušky.

Hrad Bouzov

Tam jsme se otočili a zamířili k Bouzovu. Byl ještě docela daleko, báli jsme se, že nám ujede autobus zpátky. Ale stihli jsme všechno a Bouzov je úžasný!

Ve středu už zase slibovali, že se vítr rozfouká. Usoudili jsme, že nám bude nejlépe v lese, a jeli nejdřív do Úsova, kde mají na malém kopečku zámek, který nás dost zklamal – je v něm lovecko-lesnické muzeum a na nádvoří domek se zahrádkou, kde se popelily slepice. Ale zpáteční cesta lužním lesem (CHKO Litovelské Pomoraví) nám to vynahradila. Šli jsme asi čtyři hodiny lesem, kde byl téměř souvislý sasankový koberec. Úžasné. Vítr asi nebyl moc silný, mezi stromy jsme o něm ani nevěděli.

Poblíž Litovle měli panství Lichtenštejnové, dodnes stojí docela pěkně zrekonstruovaný (nepřístupný) zámek a turistická značka vede bývalou zámeckou zahradou. Těsně před Litovlí jsem pak s úžasem koukala, že na řece Moravě vidím lodě – většinou kajaky. Za chvíli jsme došli k půjčovně.

Čtvrtek byl napínavý. Měli jsme naplánované Javoříčko, nejdřív památník, potom jeskyně. Památníky jsou vlastně dva – jeden z 50. let, taková malá Fronta na maso, ještě navíc se to původně jmenovalo Památník vítězství. To si těch 38 místních mužů a chlapců zabitých Němci na samém konci války fakt nezasloužilo. Pak je tam ještě nový - jednoduchý, s jmény, ten je takový, jak by člověk čekal.

Javoříčské jeskyně

Javoříčské jeskyně nás nadchly. Jednak proto, že jsme na prohlídce byli s paní průvodkyní sami, ale hlavně proto, že jsou úžasné – krásně zachovalá krápníková výzdoba, vrápenci na stěnách, fotogenická scenérie.

Vyšli jsme ven a tam fičel opravdu silný vítr a my měli před sebou cestu lesem… Přiznám se, že jsem se bála, kvílení větru a vrzání stromů tvořily docela strašidelnou kulisu. Když jsme svižným krokem vyšli mezi pole, zabloudili jsme, takže další volně přístupné jeskyně jsme minuli (ale zase na nás nic nespadlo, že).

Jeskyně Průchodnice

Tu poslední jsem prostě vidět musela, na tu jsem se těšila. Jeskyně Průchodnice je opět schovaná v lese a je to… zkrátka tunel, kterým dokonce vede značená cesta. Úžasné!

Domů jsme dorazili hladoví (cestou nebylo, kde se najíst), což mělo za následek nemírnou konzumaci v místní restauraci a v případě Franty zažívací potíže, které nám zkomplikovaly páteční výlet. Vymyslela jsem ho docela náročně – že pojedeme do Náměšti na Hané, tam se projdeme a půjdeme přes rozhlednu na Kosíři do Čech pod Kosířem a pak do lázní Slatinic na vlak.

Realita vypadala tak, že jsme brzo ráno dojeli do Náměšti, kde bylo všude zavřeno, zámek taky a infocentrum rovněž. Franta prozelenalý, toužící po fernetu. Tak jsem poněkud pokrátila trasu a šli jsme zvolna ke Kosíři. Cestou mu dokonce v oficiálně zavřené hospodě ten fernet nalili.

Kosíř je docela kopec, na něm opravdu kouzelná rozhledna, z které je určitě vidět až kam… tedy když je otevřená. Tak nic, vydali jsme se do městečka. Čechy pod Kosířem se jmenují podle prvního majitele, jakéhosi Lúčka z Čech. Dnes je tam pěkný zámek a krásná zahrada s rozkvetlými vrbami. 

Zámecká zahrada v Čechách pod Kosířem

Do Slatinic to bylo zase zpátky přes kopec, což tedy marod kvitoval dost nelibě, ale uspokojil ho pomníček na místě, kde se nějak v 90. letech zřítila armádní helikoptéra. Jo, vojenská historie…

Lázně Slatinice vypadají velice příjemně, ale moc jsme z nich neviděli, protože bylo nutno stihnout vlak.

Mimochodem původní předpověď slibovala, že pršet bude skoro celý týden. Prvních pár kapek spadlo v pátek večer, potom pršelo v sobotu do oběda – byli jsme skoro rádi, protože člověk si říká, že na jaře přece pršet má.

Takže v tu sobotu jsme vyrazili později, svezli se do Mladče a šli do tamních jeskyní. Tam (asi že byla sobota) nás na prohlídku bylo deset a jeskyně byly sice zajímavé (tady žili kromaňonci, prý dokonce dříve než v té slavné francouzské lokalitě, podle níž se jmenují), ale jiné – trochu jsem si připadala, jako když procházím hromadou obřích balvanů. Fotit to prakticky nešlo.

Odtud jsme potřebovali dojít do arboreta v Bílé Lhotě a ta cesta byla jedním z nejlepších zážitků naší dovolené. Zase jsme šli krajinou Lichtenštejnů, potkali úžasný Čertův most a pod námi byla niva zaplavená řekou Moravou.

Čertův most

Arboretum by bývalo bylo hezčí aspoň tak o čtrnáct dní později, zatím tam toho k vidění moc nebylo, ale procházka stála za to.

V neděli jsme odjížděli až po obědě a mně to nedalo a vytáhla jsem Frantu do té části Litovelského Pomoraví, která je východně od města. Ehm, cesta byla trochu delší, než jsem myslela, ale vlak nám neujel.

Foto: Zana, další fotky tady na Rajčeti.

Zana Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !