Neviditelný pes

KONĚ: Jak jsem chtěla darovat koně

27.10.2005 16:35

Určitě by se našel někdo, komu by udělala radost, nebo by mu posloužila jako společník k jeho koni, protože ani kůň není rád sám.

Na internetu jsem objevila inzerát, v němž paní chtěla levně koupit, případně darovat koníka jen tak pro radost a na vyjížďky v kroku, jedinou podmínkou bylo, aby byl bílý. Řekla jsem si, že to by byla šance pro mojí kobylku, splňovala obě podmínky, chodit v kroku spolehlivě může a je bílá jako sníh.

Milou paní jsem telefonicky kontaktovala, prokecala jsem s ní několik stovek mého kreditu na mobilu. Chtěla jsem se k ní zajet podívat, protože mi není jedno, v jakém prostředí by člen naší rodiny trávil zbytek svého života. Paní nejdříve souhlasila, později zase protestovala, nicméně nakonec jsme se domluvily na návštěvě. Čekala mě cesta přes celou republiku, ale já jsem byla rozhodnuta ji absolvovat, člověk nikdy neví a o překupníky s koňmi není v naší republice nouze.

A dobře jsem udělala a ještě teď se nemůžu z toho šoku vzpamatovat. S ohledem na vlakové a autobusové spoje jsem měla jet v sobotu tam a v neděli zpět, paní mě velkoryse pozvala, abych u nich přenocovala. V případě, že by se mi u nich líbilo, domluvily jsme se, že jí kobylku o dalším víkendu přivezu. Nevím, jak se to stalo, asi mě má někdo tam "nahoře" rád, ale manžel mi navrhl, že mě tam doveze autem, i když celý týden korzuje po republice a chtěla jsem ho té dlouhé cesty o víkendu ušetřit.

Celou cestu jsem pak z rádia poslouchala svůj horoskop na víkend. Neustále mi bylo moderátorem vysílání vnucováno, že "všechno bude mnohem horší, než očekávám" a manžel se mi smál. Dorazili jsme na místo. O tom, co jsem pak během další hodiny zhlédla, jsem si myslela, že snad v dnešní době už ani neexistuje.

Polorozpadlé stavení, rodina s několika dětmi obývající jedinou místnost s kamny, místo záchodu kadibudka, no vlastně ani se nedá říci, že kadibudka, protože to "něco", kam jsem byla poslána, nemělo ani střechu, ani dveře, jen z každé strany metrovou zídku a uprostřed latrínu plnou až po okraj. A to ještě před tím byly všechny děti zahnány do domu, aby neokukovaly.

Rozhodla jsem se nechat si raději protrhnout močový měchýř. Ale koně, co u nich žili, tak ti byli dobře živení, měli slušnou pastvu, snesitelné ustájení a momentálně jim zřejmě nic nechybělo, všechna čest. Nakonec jsem byla ráda, když jsem odtamtud vypadla a nedovedu si představit, že bych v těchto podmínkách musela přenocovat, jak jsme byly s paní domluvené. Celou cestu domů jsem přemýšlela o tom, co ty lidi vede k tomu, že vrážejí všechny peníze do koní, sami bydlí v nevyhovujících podmínkách a vlastně žijí na hranici bídy, a to nejen dospělí, ale i děti.

Nakonec jsem se rozhodla kobylku zatím nechat doma, byť jsem narazila na hodně ochoty se o ni starat. Nabyla jsem dojmu, že stačí málo, nemoc nebo úraz, zvyšující se biologické nároky rostoucích dětí, nemalé výdaje se školní docházkou a celý, v dnešní době již tak napjatý finanční rozpočet, se zhroutí a problémy budou mít v první řadě lidé, nemluvě už o několika koních. Je mi z toho smutno, protože paní se na bílou kobylku moc těšila, věřila totiž, že bílý kůň nosí štěstí...

Marcela Fiřtová


zpět na článek