Měla jsem dědu a babičku ve Slatiňanech, takže koňů jsem v dětství a mládí viděla opravdu hodně. Cesta do lesa vedla mezi koňskými ohradami a pohled na koně, kteří se důstojně pásli nebo se řítili tryskem z jednoho konce ohrady na druhý, mi bral dech. Leč! Ač odkojena kovbojkami a mayovkami, kterých měla babička v knihovně víc než dost, a napůl vyrostlá ve Slatiňanech, na koni jsem nikdy neseděla.

Patřilo to ale mezi má četná, drobná nesplněná přání. Ne, že by to nešlo. Ale člověk si většinou myslí, že nemá čas, protože musí buď sekat trávu, vyplít jahody nebo dopisovat nějakou publikaci, na kterou si po letech už stejně nemůže zaboha vzpomenout. A čas plyne, příležitost mine a vy rozpačitě vzpomínáte, cože jste to dělali tak důležitého. Jak zmíněno v Elině příspěvku, byli jsme s manželem tak dlouho přemlouváni a vábeni, abychom jeli s Elou a Standou na koníky, až došlo k onomu památnému výletu. Elin popis v zásadě odpovídá pravdě, jen etapa znervózňování koně před útěkem, je trochu ošizená a má pevnost v sedle naprosto přeceňovaná.

Vraceli jsme se tenkrát s manželem z procházky, když nás došel volným krokem Standa, vedoucí koníka Beníka. Že má kůň místo uzdy ohlávku se stájovým úvazem, kterým se nedá řídit, řadit ani brzdit, to jsem samozřejmě nevěděla, ani bych to nepoznala. Jako účastník silničního provozu mám papíry jen na osobní auto a malou motorku. Chvíli jsme se dohadovali, který z nás pojede dřív a já jsem vyhrála. Manžel je gentleman, dal mi přednost a já jsem se do toho taky víc hrnula.

Možná, že už tím dohadováním Ben znervózněl, divně se po nás svým koňským okem koukal a vypadalo to, že by šel nejraději někam jinam. Tak trošku, jako bokem přešlapoval, po centimetrech, dál od nás. Dohadování skončilo a Standa zavelel "Tak nalez!" Začala jsem zdolávat tu obrovskou obludu, která rozhodně v tu chvíli nebyla z mé činnosti nadšená. Už to vypadalo, že se téměř elegantně vyhoupnu na kůň. Levou nohu jsem měla ve třmenu, držela se hrušky sedla a přehazovala pravou nohu přes Benův hřbet. Ale nepřehodila!

V momentě, kdy jsem dělala jakousi "holubičku" a stála v levém třmenu, s pravou nohou vzorně napjatou nad koňským hřbetem, rozhodl se Ben definitivně, že ho to nebaví. Jeho cupání stranou přešlo ve zmatené podupávání, hřbet se vlnil na všechny strany, pravý třmen byl sice volný, ale naprosto mimo můj dosah, takže moje pravá noha nemohla nikde zakotvit. Standa koně uklidňoval zpočátku opravdu mírným hlasem, ale když to nezabíralo a jeho rodná matička na koni lítala jak jojo, začal být přísnější, až nakonec na Bena zoufale řval.

Visel na stájovém úvazu a Benovi bez uzdy, to bylo úplně jedno. Řekl si, že půjde pryč a šel. Podupával, poklusával, běžel a nakonec se řítil. Standa chvíli vlál na stájovém úvazu, ale když se mu začaly ubrušovat podrážky, pustil se a odpadl. Z místa startu nás pronásledoval manžel a zoufale volal "Věruškóóó". Asi cítil, že mě ztratí. A taky že jo! Za chvíli jsem byla na cestě tvrdé jako mlat sama. Z cesty vykukovaly šutry nejrůznějších tvarů a já jsem věděla, že nesmím spadnout.

Že bych se "pevně usadila", jak popisuje Ela, o tom bohužel nebylo ani řeči. Jela jsem na koni, jako Apač střílející na nepřítele pod břichem koně, na kterém visel za jednu nohu, aby byl trupem koně kryt. To jsem z knížek znala. I já jsem visela za jednu nohu a byla jsem skryta za Benem. Tady ale veškerá podobnost končila. Rukama jsem se zoufale držela sedlové hrušky a pravou nohu krčila k Benově břichu, abych nebrzdila, jak na ploché dráze. Věděla jsem, že se takhle dlouho neudržím, ale řešení se nějak nenabízelo.

Terén jsem trochu z procházky znala a věděla, že tvrdá, udupaná cesta, po které se Ben řítí, ústí do asfaltky, která při dopadu taky tělo nepohladí. Na křižovatce ale byla do obloučku doleva vyšlapaná trávou zkratka s břízou a křovím, kde byl měkčí podklad. Takhle jsem samozřejmě nepřemýšlela, protože, jak už jsem podotkla, Ben nešel řídit a kam poletí, bylo naprosto v jeho režii. Já jsem se upínala hlavně na to, abych se nesesula předčasně. Asi mám ale nějakého andělíčka strážníčka, protože Beník to na křižovatce vzal doleva zkratkou, moji jedinou měkkou záchranou.

Když mě nacpal do větví břízy, řekla jsem si - "Teď nebo nikdy !" Pustila jsem se a levá noha naštěstí hladce vyklouzla ze třmenu. Pád byl tedy svým způsobem opravdu "řízený", jak píše Ela, ale její domněnka, že mě pichlavé křoví kolébalo v náruči a nedalo mi spadnout na zem, je bohužel mylná. Řítila jsem se tím trním kosmickou rychlostí zadkem napřed, jako když dělám v letu sklapovačku. Dopad byl hrozný, kostrč mě třískla až do hlavy. Vstala jsem opatrně a setrvala chvíli v předklonu, protože jsem se bála narovnat.

Dořítil se ke mně Standa, houkl na mne "Dobrý?" a když jsem opatrně kývla, uháněl dál za Benem. Když dorazil manžel, už jsem stála skoro v normální poloze a nevěřícně se protahovala. Bederní páteř, která mě zlobí skoro nepřetržitě a tehdy mě právě nutila chodit trochu natočenou dopředu a doleva, mě sice bolela, protože mě bolelo úplně všechno, ale přestala mě kroutit! Co tě nezabije, to tě posílí!

Ještě ten den, jsem podruhé vylezla na koníka, abych, podle přítomných odborníků, neměla do smrti hrůzu z koní. Koník to byl mírný a když chodil, chodil v kruhu. Když jsem ho pohladila po hlavě, radostně se zastavil a ohlížel se po mně. Tak jsem si na něm poseděla, on moc chodit nechtěl, zase jsem slezla a vzpomínala na Bena. Jak to bylo zároveň hrozné, protože jsem nevěděla jak skončím, ale i krásné, protože takhle letět na koni v plném trysku bych normálně neměla šanci zažít.

Díky Bene,díky Elo a díky Stando! Občas mě pěkně štvete, ale mám vás ráda. A na koně se zase někdy vydáme.