Tenhle článek jsem psal skoro půl roku. V podstatě denně. Přehazoval odstavce, připisoval, mazal, dumal nad každým slovem. Postupně jsem ho psal pod vlivem všeho možnýho. A do toho jsem zas a znovu poslouchal tu skvělou muziku.

Let me please to introduce myself...

Bylo 25. února 2018. Byla by to neděle jako každá jiná, kdyby se na Facebooku jedný začínající kapely z Londýna neobjevil prostý příspěvek s heslem: „No Stopping!!!“. Bylo jasný, že dochází k prodloužení podzimního turné po Evropě a mně hlavou běžela jediná myšlenka: „Prosím, ať se stavěj i v Praze“. V pondělí zveřejnili harmonogram turné a moje srdce zaplesalo. Byla tam!!! Přímo mezi Stuttgartem a Waršavou. Předposlední koncert šňůry, připadající na 4. červenec. V ten okamžik jsem vyslal zprávu všem, kdo by potenciálně šli se mnou, že já půjdu, a jestli chtěj na koncertě stát vedle mě, tak budou pro jednou poslouchat moje pokyny ohledně toho, v kolik se půjdem postavit na plochu. Nakonec se chytla Bloncka z Harému. Máma se ségrou řekly, že půjdou spolu a v klidu, tátovi jsme dali lístek k padesátinám. Bloncka sice trochu brblala, že lístky jsou drahý, že se jí tam nechce čekat od dvou a tak dále, ale já jí pořád opakoval, že tohle je koncert jejího života a že uvidí, že to za to stojí. Když se na ty 4 měsíce čekání na tenhle koncert podívám zpětně, musím uznat, že jsem asi ostatní svým nadšením mohl trochu štvát.

Dost lidí říká, že Rolling Stones je jedna z největších kapel rockový historie... tak to ani smykem. Stouni jsou největší kapela na světě, ve vesmíru, napříč dimenzema. A to zcela objektivně. Omlouvám se všem entomologům, ale je to tak. Ukažte mi kapelu, která vyprodá prostor, jakkoliv velkej a to kdy se jí zrovna zamane (v Mnichově hráli ve středu, v Praze taky, v Brazílii hráli na Copacabaně pro milion a půl lidí). Ukažte mi kapelu, který už padesát let ukazujou na koncertech prsa zrovna současný dvacítky (maj to i v klipu k Doom And Gloom). Nemine den, abych nepotkal člověka ve vyplazeným triku. A u hesla: „Satisfaction“ by měl Oxfordský slovník uvádět: „Property of The Rolling Stones“. Jsou to fotři, který rock pokřtili, naučili ho holit se, vysvětlili mu, co a jak se dělá s holkama, a dali mu rychlý auto.

Pokud jde o mě, jsou čtyři typy kapel. První jsou ty, který si nikdy neposlechnete. Pak ty, který si občas pustíte z YouTube, celkem ujdou, ale koncert přenecháte fanouškům. Třetí jsou kapely, na který za rozumný peníze půjdete a zazpíváte si refrény. A pak jsou kapely, u kterých cena lístku absolutně nehraje roli. Půjdete na ně za pětikilo, tisícovku, desítku, prodáte ledvinu a půl jater, jen abyste je viděli. Pojedete na ně přes půl světa, odzpíváte si s nima komplet koncert, vytetujete si část textu na tělo. A přesně to jsou pro mě The Rolling Stones.

Pleased to meet you...

Na den koncertu jsem se omluvil v práci. Přispal jsem si, dal si monstrózní rockerskou snídani (omeletu, slaninu a hambáč) a oblíknul svoje Stouní triko, který jsem týden před koncertem měl pečlivě složený a umístěný na speciálně vyhrazeným místě ve skříni. V půl druhý jsem měl sraz s Blonckou v Letňanech, takže jsem lehce po dvanáctý vyrazil. Jak jsem v metru potkával lidi ve vyplazených tričkách a s náramkem na ruce, uvědomil jsem si, že se na ně dívám jako na členy stejný sekty.

Potutelnej úsměv a pokynutí rukou s náramkem nebylo nic výjimečnýho. Bylo vidět, že jsme na to všichni natěšený úplně stejně. Když jsme se potkali s Blonckou a vylezli v Letňanech na povrch, bylo to jako v jiným světě. Jazyky, kam se člověk podíval, stánky s tričkama, obří areál. Koupil jsem si dvě parádní trika, prošli jsme kontrolou a šli si stoupnout do fronty čekající na otevření plochy. Když se konečně otevřela, stalo se něco, co jsem ještě neviděl. Lidi běželi. Sprintovali přes plochu, aby byli první u zábran a tudíž co nejblíž. A my běželi taky. Vybojovali jsme místo metr od zábrany a zakempili.

Byl krásnej den, na nebi ani mráček. Sluníčko, 25 stupňů. Na poli (čti: bez stínu). Střídali jsme se, jeden hájil vybojovaný místo, druhej si chodil ulevit od úpalu do stínu železný zábrany o pár metrů vedle, případně chodil pro pití. I tak jsme toho ale po pár hodinách měli víc než dost.

V šest začali hrát švýcarský Gotthard. Celkem fajn muzika. V sedm začal hrát Pražský Výběr. Pro mě je jejich muzika k neposlechu (až na Zubatou a Pražáky), ale chápu, že na Výběr se na muziku nechodilo. Ale to, co tam během vyhrazený hodiny předvedli, bych nazval tím nejbombastičtějším odchodem do důchodu, jakej jsem kdy viděl. Bylo vidět, že si to neskutečně užívaj. Pavlíček (kterýho mám jinak celkem rád) vyluzoval na kytaru jedno znásilnění za druhým. Kryšpín mlátil do bicích, jako by mu šlo o život. Vilém Čok předváděl, že ještě pořád vykopne nohu až nad hlavu (respekt). No a Kocáb byl prostě Kocáb. Nicméně jsem byl rád, když tahle punková vložka dozněla.

Slunce se klonilo k západu a pole konečně začal halit mírnej stín. Po dlouhým dni na sluníčku už jsme toho s Blonckou měli tak akorát na diagnózu. Pak se ale ve 20:57 stalo něco, co veškerou únavu a bolení hlavy rozmetalo na kusy. Na obrazovkách se objevila úvodní grafika, která jako štětcem přemalovávala jazyk, kterej tam celej den byl, za zvuku připomínajícím srážku supernov. A pak se ozval hlas řvoucí: „Ladies and gentlemen, The Rolling Stones!!!“. Pole explodovalo. Na stage vběhnul Keith a vypálil do podvečerní Prahy první riff. Ten proletěl nad hlavama davu a namířil si to rovnou do stratosféry.

Start me up...

Street Fighting Man

,,Myslím, že je čas na palácový převrat, protože tam, kde žiju, se hraje na kompromisy. Říkají mi výtržník, zabiju krále a sjedu jeho poskoky.“ Asi všichni tušíme.

It´s Only Rock´n Roll

Ve sloce útrapy nad náročným životem rockera. V refrénu parádní vyřvávačka.

Tumbling Dice

Muzika na roadtrip. Takovej ten roadtrip, kde celý osazenstvo Volkswagen Van zpívá.

Ride’em On Down

Bluesová klasika o drogách. Melodie i zvuk vybízej sednout do Camara ze 60. let a těžkopádně se courat po Route 66.

Under My Thumb

Píseň na přání.

Like a Rolling Stone

Důkaz, že písně Boba Dylana zněj úžasně, pokud je hraje kdokoliv, kromě držitele Nobelovy ceny. Jagger ji uvedl slovy, že ji musej zahrát slušně, jinak s ním Bob už nebude mluvit.

You Can´t Always Get What You Want

Skladba, která musela vzejít z nějákýho nekonečnýho, dost možná sjetýho jamování. Skladba sice má jakous takous strukturu, ale po druhý sloce se všichni na pódiu (včetně doprovodných muzikantů) začnou předhánět v sólech. A trumfujou se, dokud Jagger rukou neutne Wooda do ticha, jakože už stačilo. A na rozdíl od jiných koncertů, tady lidi začali zpívat refrén, ještě než je k tomu Jagger vyzval. Sotva nás přeřval, aby nás narovnal do hudby. Dav řval tak, že mi vlály vlasy. Vstávaly z toho chlupy po těle, mrazilo z toho. Neskutečně nádhernej moment.

Paint It Black

Ponurá cesta do potemnělý duše člověka, kterej už nechce v životě barvy a na nebi slunce, napsaná v roce 1966.

Honky Tonk Woman

Ten riff. Ten neskutečně hříšnej riff.

You Got the Silver (zpěv Keith)

Tohle by vám Richards zahrál za pozvání na pivo na erární hospodskou španělku.

Before They Make Me Run (zpěv Keith)

Taneční juchajda.

Sympathy For the Devil

Oblaka dýmu u pekelný brány, ze kterých sem tam vyšlehne blesk Luciferův. Perkuse udávaj rytmus. Klávesy tomu dodávaj vznešenost Satanova úřadu. A celý pole houká „woo, woo“. Vítejte v pekle, přátelé.

Miss You

Tuhle skladbu doporučuju po tom, co si člověk dá jointa jak poleno a dvojitou skotskou. Protože když to psali, tak na tom nebyli jinak.

Midnight Rambler

Tempo, hopsání a riffy. Co víc.

Start Me Up

Touhle skladbou by měla začínat každá párty. V každým klubu na světě, každej večer, až na věčnost.

Jumping Jack Flash

Skladba možná o těžkým dětství, možná o feťáckejch dobách. Richards tvrdí, že Jumping Jack byl jeho zahradník. Kdo ví. Ten riff je ale ikonickej.

Brown Sugar

Sex a násilí v textu, řízná kytara. Dneska už by to prej nenapsali. Ještěže to aspoň hrajou.

Nejdelší krátká chvíle v životě je čekání na první pivo po příchodu do hospody. Druhá nejdelší je čekání na přídavek na koncertu Rolling Stones.

Gimme Shelter

Je to první přídavek, takže celá stage je potemnělá a prázdná. Potom přijde pan Keith Richards a začne pomalinku, potichounku vybrnkávat riff. Je ho sotva slyšet, vlastně to působí dojmem, že si někde v komůrce brnká sám pro sebe, ale mně v tu chvíli brnká přímo na míchu. Celý intro se nese v tomhle lehoulinkým duchu, když tu náhle se začátkem první sloky do toho začnou všichni naprosto nekompromisně řezat. Jagger vypráví o tom, jak jeho ulici hrozí nejdřív bouře, pak požár a nakonec šílenej býk beze směru. Po krátkým sólu nadchází chvíle pro Sashu Allen. Ta sice nedisponuje sílou hlasu jako kdysi Lisa Fischer, ovšem když pustí ze řetězu svůj hrdelní řev, tak mužská část publika stěží odolává touze vylézt na pódium a páchat s ní první přikázání rockovýho zákona (čili ne drogy, ne rock´n´roll, ale...). Ve svým sólu má jednu jedinou větu pořád dokola. První „Rape, murder, it´s just a shot away“ je trochu zklamání, protože chraplák se někde pozapomněl. Napodruhý už to tam pošle trochu líp. Ovšem to, co se jí vydere z hrdla potřetí, to je taková síla, že oproti běhání mrazu po zádech je to lití kapalnýho dusíku přímo do míchy.

Satisfaction

Ten riff zná každej na planetě. KAŽDEJ! Keith to svojí naprdnutou kytarou pošle do davu tak, že to líp snad nejde. Všichni řvou, tleskaj, skákaj, tančej, holky se svlíkaj, hází se hárem. Několik minut čirý extáze. Ve studiový verzi má tahle pecka něco pod čtyři minuty. Tady ji chlapci hráli deset minut, nebo možná i věčnost. A až si jí, milá Ygo, zase pustíš v kanclu do uší, nezapomeň pořádně okouřit volume. Tohle je muzika, která má hrát na plný koule.

Miss you...

A pak koncert skončil doopravdy. Dlouho jsem přemýšlel o tom, že po koncertě Rolling Stones člověk prostě nemůže jen tak jít domů. V Mnichově jsem neměl na vybranou, byl jsem tam sám a musel jsem chytit autobus. Ale ve vlastním městě jsem si říkal, že pak musí člověk něco podniknout. Revoluci, hippie pochod městem, orgie, něco zásadního. Ale jak jsme tak s Blonckou pomalu šli davem na metro, znova se dostavila únava a dehydratace po dni na slunku. Chtěli jsme aspoň v Dejvicích zajít na jedno, ale všude bylo zavřeno (protože středa). Tak jsme si dali dohromady obludně velkej kebab, Bloncka udělala stojku a šli jsme spát. I takhle končí životní zážitky.

P.S. – Název článku pochází z úst Micka Jaggera, jenž je pronesl půvabně komolenou češtinou. Česky se taky ptal, kdo je v publiku z Brna, z Ostravy a jako třešničku na dortu zapěl Pec nám spadla.

P.P.S. – Na začátku jsem psal o Bloncčiných pochybách a jak jsem jí říkal, že to za to všechno stojí. A jak jsme tak seděli na tý zemi na kulaťáku, uřvaný, unavený, dehydrovaný, zpocený jak dvě myši, ve dvě ráno a podávali si kebab, tak řekla, že za tohle by stálo všechno.

P.P.P.S. – Normálně jsem hodně tichej a nad věcí, což platí i pro koncerty. Ale když tenhle koncert začal, začal jsem já spolu s Jaggerem na plný dardy zpívat, skákat a tleskat. Bloncka, která mě zná šest let, se na mě podívala jak na zjevení.

P.P.P.P.S. - Minulej článek o Stounech končil slovy, že příště, až budou v Evropě, půjdu zase. Jedno kam, ať se bude dít cokoliv. A tenhle článek končí úplně stejně.

Foto: Hřívnatec