Neviditelný pes

KOČKY: Z kroniky smečky - Dívčí válka

1.3.2007

Je šikovný, umí používat kočičí záchod, ujistila nás paní, když nám předávala černý chomáček kotěcích chlupů, ze kterého se ozývalo překvapivě hlučné předení. Ale je to takový nesmělý kocourek, snad se s tím vaším shodnou… Terra - Šárka

Nesmělý kocourek sebevědomě vstoupil na verandu a na uvítanou dočista vymetl misku již usedlého kocoura Filipa. Ukázali jsme mu pelíšek, záchod a misku s vodou, a pro první dva nebo tři týdny jsme ho ubytovali v kuchyni. Filip mu kupodivu uloupenou večeři nevyčítal a jejich první setkání bylo opravdu přátelské - očichali se, došlo i na vzájemné olíznutí čenichů a uší a kontakt byl navázán. Docela se nám ulevilo. Přemlouvání starších členů smečky, aby přijali bez násilí ty nové, bývá občas docela dlouhá a trpělivost zkoušející záležitost. Možná byl Filip tak shovívavý i proto, že už delší čas tvořil tu smečku kromě dvounožců jen on sám.

První noc se kotě rozhodlo, že pelíšek není dostatečně chráněný před cizími pohledy a vystěhovalo spodní polici s utěrkami a mycími prostředky. Ponechalo jen několik nejměkčích bavlněných kousků, a na nich pak za závěsem spokojeně usnulo. Když jsme ráno nově nabyté černé klubíčko pohřešili, vedly nás po stopě rozházené mycí houbičky, drátěnky a sáčky s Jarem. Netrvalo proto ani minutu, než jsme objevili zívající tlamičku v utěrkovém pelechu… a rezignovali jsme.

Uznali jsme, že kocour potřebuje pelech alespoň zčásti zakrytý, a utěrky jsme vyměnili za přijatelně opotřebované části staré deky - nevyhovující kousky nesmělý kocourek několikrát vyházel, přičemž nám nesdělil, co považuje za hlavní kriterium "přijatelnosti". Kocourek byl pochválen, že správně použil kočičí záchod. Zároveň jsme však odhalili důvod nezvykle přátelského Filipova přivítání. Naše malé temperamentní koťátko byla totiž skoro určitě kočička. Ne, byla to určitě kočička.

Kdyby se kočka, která měla být nesmělým kocourkem, a které bylo nakonec souzeno vyrůst do krásy a průraznosti miniaturního pantera, narodila později, nejspíš by dostala jméno Xena. Xena bojovnice. Jenže naši rodiče měli přece jen blíž k české klasice než k fantasy seriálům, i kdyby je znali. Navíc svou roli sehrálo i to, že čas od času se pokojový panter měnil v dělovou kouli, tedy spíš kuličku… a rusky se kulička řekne "šarik" (v těch východních končinách je to dost oblíbené zvířecí jméno - ovšem pro psa). Kočička byla nazvána Šárkou a náš dům se občas stával bojovně naladěným Děvínem.

Neobešlo se to bez potíží. Šarinka milovala výšky, ale neznala základní horolezeckou poučku o tom, že dostat se nahoru je vždycky snazší než sestoupit dolů. Poměrně brzy jsem proto zvládl šplhání po starém ořechu, přemlouvání malého kočičího prevíta, aby přece jen popošel trochu blíž k mé ruce a nechal se chytit, protože na tu tenkou větev za ním prostě nepolezu, a znal jsem i střechy několika sousedních domů až po komín. To všechno na základě pochybného argumentu, že přece jsem z celé rodiny nejlehčí - tehdy to ještě byla pravda. Své šplhací zkušenosti zúročila číča v okamžiku, kdy se na opuštěné ulici setkala s německým ovčákem, který očividně měl kočky rád pouze jako chutný zákusek. Terra - Taz a puzzle

Šarinu zachránil sloup telefonního vedení, který byl z těch starších - a tedy dřevěných, napuštěných dehtem. Protože ovčákův pán byl v nedohlednu, držela se co nejvýš všemi drápky, ježila hřbet a vydávala zvuky jako ucházející ventilek z hodně velké pneumatiky. Neslezla ještě dlouho poté, co ovčák i s pánem zmizeli za obzorem, a kdesi tam na vrcholku toho telegrafního sloupu se ve chvílích kočičí hrůzy zrodila její živelná nenávist ke všemu, co připomíná psa.

Od okamžiku, kdy jsem ji přemlouváním, ujišťováním, že ten ošklivý pes je už pryč, a nakonec kolečkem uheráku, kterému nedokázala odolat, přiměl opustit sloup, byla ochotná zaútočit na každého psa, který se ocitl v jejím zorném poli. Nerozlišovala rasu, pohlaví ani velikost, pro ni bylo rozhodující, že jde o příslušníka toho nenáviděného druhu, který ji tak potupně zahnal na útěk. Zasyčela, zježila své, už tak dost dlouhé chlupy, takže vypadala dvojnásob velká, a hlava nehlava se hnala přes plot. Obvykle to znamenalo, že jsme ji museli násilím odchytit a odnést, za což jsme pravidelně byli trestáni škrábanci a hlučným vrčením a nadáváním.

Někdy své možnosti odhadla reálněji a zůstala za plotem, syčící a vibrující jako přetížený parní kotel těsně před výbuchem. Ale zaznamenala i několik nezpochybnitelných vítězství. Zvláště jedna starší paní, která kolem našeho domu chodívala poměrně pravidelně na procházku se dvěma černými trpasličími knírači, brávala své psíky už na rohu ulice na vodítko se slovy: Pojďte sem, tady je ta zlá kočička, mohla by vám něco udělat…

Bojovnost naší Šárinky ovšem měla i zcela praktické výhody. K její kořisti běžně patřili potkani a když u sousedů v kurníku ulovila lasičku, prohlásila paní domu, že u ní má naše kočenka dveře dokořán, i kdyby ji přistihla, jak krade biftek z kuchyňské linky. To ovšem Šarinu nikdy nenapadlo a mám dojem, že k tomu měla jediný důvod - biftek se nehýbal. A ona byl rozený lovec.

Dělala čest své válečnické předchůdkyni ze Starých pověstí českých každou minutou svého života, i svým koncem. Bylo jí skoro čtrnáct let, když narazila na potkana, který byl silnější než ona. Snaha veterináře byla marná. Potrhanou a silně krvácející Šarinku už zachránit nemohl. Padla v boji.

Byl to takový malý, nesmělý kocourek…

 

Terra


zpět na článek