Bylo nebylo, za jednoho sychravého prosincového dne r. 2005. Z nebe padalo cosi odporně lepkavě mokrého a Centrální distribuce se vtělila do dvou pidisněhuláků za oknem. U nosu měli nudli a v tlapkách černej chlupatej bobek. "My sme našli kotě a nevíme co s nim," chrastili.

Převzala jsem černou kuličku a tipla to na cca 2 měsíce starou kočičku. Vypadala zdravě a vesele, jen to "napapané" bříško se mi nelíbilo. Vážila 1,20 kg a po prvním odčervení zhubla na 1kg. Po druhém odčervení na na 80 dkg. Po třetím už snad ani zhubnout nešlo. Kostřička potažená kůží a na tom sem tam chlup. Baštila dobře, ale vždycky, když už jsem si myslela, že je vyhráno, začalo se bříško znova nafukovat.

A vet mě upozornil, že další odčervení by už asi nepřežila. A tak jsme spolu takhle jednou v lednu večer seděly, Evelínku napínala bolest na skřipec a já se neodvažovala jít spát, protože jsem byla přesvědčená, že rána nedožije. Modlila jsem se, aby z ní aspoň nějaká škrkavka vyšla, ale nic se nedělo.

V nouzi nejvyšší jsem vzpomněla na Bezopet a vpravila jsem do ní lžičku. Byla už úplně zesláblá a nijak se nebránila. Trvalo to ještě půl hodiny a pak v půl jedenácté Evelínka zasténala, bříško se zakroutilo a na podlahu vypadly tři kroutící se potvory. Ale ještě nebyl konec. Za další půlhodinu Evelínka znova zaplakala, začala dávit a vyšly z ní další dvě.

Doufala jsem, že už je to všechno. Evelínka přestala mít takový ten ztracený, do sebe obrácený pohled a tak jsme šly konečně spát. Trvalo to dlouho, než se vzpamatovala, nikdy už vlastně pořádně nevyrostla, ale stala se z ní drobná, hezká kočička s pěkným kožíškem.

Přišlo jaro, kocouři začali obcházet kolem, pěli milostné písně a rvali se po střechách a tak jsem usoudila, že je nejvyšší čas Evelínku nechat vykastrovat. Předala jsem ji vetovi, držela jí za tlapku, než usnula a odešla jsem s tím, že si mám pro ni za hodinu přijít. Vet přešlapoval ve dveřích jaksi rozpačitě a nesouvisle blábolil cosi o tom, že se mu rozsypaly nástroje a musel znova sterilizovat. Bylo jasné, že cosi je v nepořádku, ale nezbývalo než čekat.

Za další hodinu byla kočka zaštupovaná a vet přiznal barvu: "To není kočka, ale kocour!" Trochu mě to překvapilo, protože po nějaké mužné ozdobě u Evelínky nebylo ani stopy. "Kryptorchismus", volal drvet vítězně a byl náramně veselej. Aby ne - když ta nesestouplá varlátka hledal hodinu mezi střevy v celém bříšku, notně se při tom zapotil a velice se mu ulevilo, když je konečně našel.

Takže jsem odešla s kočkou a zpátky domů si přinesla kocoura Evelína. Uzdravoval se rychle, baštil a dokonce i ještě vyrostl. Na kamarádění si vybral Bleska, i když musel občas dávat pozor, aby nebyl zašlápnut.

Očkování však od těch dob snáší Evelín dost špatně a hlasitě protestuje. Injekci vydrží, ale následně se snaží usilovně prchat. Je nutné ho uchopit oběma rukama kolem hrudníčku, Evelín střídavě trčí všechny čtyři nožky do vzduchu a hlasitě kvílí: "Pííííchli Evelíííínka, pííííchli! Oni mě píííchli! Jau jau, to to bolí jaujaujau...."

Byla to doba hektická, neb se renovoval celý dům a v rámci toho i celé elektrické vedení. Děs - běs, ale jelikož se to vyskytovalo souběžně s jinými hrůzami, nevěnovala jsem tomu tolik pozornosti. A jednoho dne přišel elektrickej pán za manželem a navrhl mu báječnou inovaci, něco přímo revolučního - čidla na chodbu.

"To takhle půjdete", lákal ho, "vkročíte - rozsvítí se samo, projdete a zhasne taky samo" volal nadšeně. Manžel se k nadšení připojil a chlapečkové plácali ručičkama, jakou budou mít náramnou hračku. Byli tak nadšení, že se o tu skvostnou novinku zapomněli se mnou podělit.

A tak jednoho dne přišel elektrickej pán za mnou a dožadoval se, abych mu určila na stropě místo k osazení čidel. "Jaký čidla", pídila jsem se. "No to je jako v Tescu, vysvětloval mi názorně. "Tam to votvírá a tady to bude svítit. A vůbec nemusíte zhasínat! Zhasne to samo! Svítí - nesvítí," radoval se.

Ztuhly mi poněkud rysy: "Kdo měl proboha tenhle blbej nápad", pátrala jsem. Elektrickej pán se urazil: " No my jsme se na tom s vaším manželem domluvili," ohrazoval se dotčeně. "A co se vám na tom nelíbí?"

"No, já jen", cedila jsem skrz zaťaté zuby, "že máme něco mezi třema až osmi kočkama a dva psy, který tu pořád běhaj. Takže svítit to bude 24 hodin denně." Koukal na mně modře a kulatě: "Ježíš, to mě nenapadlo! A co budeme dělaaaat?"

Nezabila jsem ho, neboť rekonstrukci vedení bylo nutno dokončit. "Dáte ty čidla na zeď", konstatovala jsem suše. Když pominu, že jsem "dělala Blesana" a běhala po schodech po čtyřech, aby se vyzkoušelo kde je optimální místo pro jejich umístění, proběhl už zbytek instalace v klidu.

Zapnutí nočního proudu, k mé nelibosti, ohlašuje rána, jak bouchne sepnutý spínač.

Řadu týdnů bylo vše v pořádku. Jednoho dne však ozvalo se bum a následovalo nejen zapnutí kamen, ale také rozsvícení světla nahoře v patře. Nestávalo se to vždycky, ale asi tak po pátém záhadném rozsvícení, povolala jsem onoho odborníka, který měl elektroinstalaci na svědomí.

Po předestření problému potlačil mladý muž touhu sdělit mi, že jsem elektrotechnický blb a pouze suše konstatoval, že to není možné. Trvala jsem na svém a dožadovala se kontroly. Skřípaje zuby odborník kontroloval a ničeho nenacházel. Už nebylo co zkontrolovat a on, již na pokraji sil a se slzou výčitky v oku mi znovu objasňoval, že se skutečně to světlo rozsvítit nemůže.

V tom ozvala se rána a nahoře to bliklo. S výrazem štvance, hotov k vraždě, řítil se mistr nahoru. A pak ozvalo se tichounké: "Do prdele!" Nahoře u zábradlí stojí vysoký stolek. A na něm si zvykl spávat Evelín. Ta rána ho vždycky strašně vyděsila. A leknutím nadskočil toho potřebného půl metru... A čidlo ho zachytilo...

Čas plynul, Evelín přece jen trochu zmohutněl a byl z něj spokojený černý kocourek. Oprsklý myš, který se k nám znenadání nastěhoval a dělal si ze všech legraci, ho z míry nevyváděl a se zájmem sledoval jeho myší skotačení na televizi. Dožrala jsem se: "Evelíne", pravil jsem vážně: "jestli toho myše nechytíš, nedostaneš večeři," vyhrožovala jsem. Vzal to vážně a myše ulovil během půlhodinky.

Od těch dob, stal se z Evelína vášnivý lovec, noci prožívá venku při nejbáječnějších kočičích dobrodružstvích a ráno kvílí za oknem tenounkým hláskem. Letos v létě nějak moc pršelo. Pršelo tolik, že to vyhnalo potkany z kanálů a Evelín dostal další příležitost projevit své udatenství. Ulovil čtyři. Z upytlačené veverky jsem našla jen ocásek a jeho poslední kořistí byla lasička.

Mezi kořistí ovšem Evelín příliš nerozlišuje a je mu celkem jedno, zda-li se jedná o potkana nebo můj řízek či kus salámu. Včera večer rozlehlo se zpod mého psacího stolu strašlivé vrčení. Protože už se mi do domu, krom oprsklého myše, dostal záhadným způsobem i úplně cizí kocour, ba dokonce i tchoř, jala jsem se hbitě kontrolovat prostor pod stolem.

A tam, za příšerných zvuků, kterými dával najevo, že se své kořisti nemíní vzdát, seděl Evelín a usilovně se prožužlával pytlíkem k balíčku salámu. Bylo nutno jednou rukou uchopit kocoura za flígr , druhou salám a silou odtrhnout...