KOČKY: Dopis pro Zrzínka, kocourečka statečného

Můj milý, zlatý Zrzínku, chlapečku můj rezatý,

že budu psát tento dopis na rozloučenou tak rychle po odchodu tvého kamaráda Ríšánka, jsem opravdu netušila, a to, co se stalo, byla pro mne krutá rána. Vézt kocourka na vyšetření, a odvézt mrtvého kamaráda? To jsem vážně nečekala.

1 Zrzínek

Věřím, že tě Ríšánek přiběhl přivítat na druhý konec Duhového mostu, a už spolu svorně ťapete, třeba si i hrajete. Nejsi tam sám a opuštěný, to jen my jsme tu zůstali dole sami se slzami, bolestí a smutkem.

Melíšek tě stále moc hledá. Chodí po bytě, kňourá, nahlíží do poličky, ty své obrovské oranžové oči upírá na mě s otazníky „KDE JE??? Odnesla jsi ho, tak proč jsi ho zase nevrátila zpátky k nám?“ Nechápe, proč zmizel Ríšánek a teď i Ty. Kytička je opuštěná a místo v poličce, ze které jsi na mne před poslední cestou tak smutně hleděl, je prázdné také a já stále pro slzy nevidím, moc to bolí Zrzínku, moc.

Tvůj odchod byl tak rychlý a následoval moc rychle po odchodu Ríšánka, o to je to pro mě horší a bolestnější.

Když jsme se prvně setkali, byl jsi v karanténní kleci v útulku Dr. Janišové v Kyjích-Jahodnici a prošel jsi velkým bojem o život – přeražená páteř, uhnilý ocásek, prosvrabený do hloubky kůže, byl jsi pár hodin před smrtí, když tě našli a odvezli do útulku, kde ti pomohli a vyléčili tě.

2 Zrzínek

Ale hlavně jsi neměl zasažené jen tělíčko, především dušičku – nevěřil jsi nikomu. A vůbec už ne lidem, kteří ti tolik ublížili.

Pamatuješ? Jak jsem tě chtěla pohladit a všichni mě varovali, že koušeš? Tak jsem to riskla a tu karanténní klec otevřela a hladila toho krásného smutného kocourka, který mi půjčil i pupíček na podrbání, a nikdo nevěřil, že se to stalo. Že ses vůbec nechal pohladit. No, pak jsi mě stejně kousl, ale to bylo okamžitě odpuštěno, a věděla jsem, že ty jsi ten pravý kocourek pro mě i pro Melíška, aby mu nebylo samotnému doma smutno. Byl jsi prostě překrásný rezatý kocoureček a očima jsi mi z té klece dával najevo, jak toužíš mít svůj domov. A také mi bylo jasné, že kocourka s takovým handicapem si nikdo nevezme. A i kdyby, tak by tě vrátili zpátky, protože jsi byl vystrašený, plachý a plný strachu ze všeho nového, nekontaktní. Co jsi prožil za utrpení, si raději ani nechci představovat, ale bylo mi jasné, že život se s tebou nemazlil.

Neustále jsem otravovala paní Janišovou a vyptávala se na všechno, co s tebou souviselo, abych se ujistila, že Melíškovi pořídím toho správného kamaráda na celý život. Musela jsem s tím být asi dost otravná.

Pak tě pustili z karantény a následoval pobyt pod výlevkou ve špíně a prachu. Nemusel jsi tam být, ale nechtěl jsi mezi ostatní kočičky. Dala jsem ti tam takovou chlupatou kukaň a v té jsi pak spinkal, nežli jsme jeli k nám domů. Honil tě „Bílý ocásek“, který tě neměl rád a ubližoval ti. Nechtěl ses s žádnými kočkami přátelit, zalézal jsi a bál ses, že ti zase někdo ublíží. Z toho jsem měla trochu obavy, ale věděla jsem, že ten zlatý hodný Melíšek tě pronásledovat nebude, že bude jen rád, že mu do rodiny přibyl kamarád, aby nebyl přes den tak sám.

4 Zrzínek

Pak přišel ten den „D“ a my jsme si tě s „tetou“ Bedou odvezly domů. A Melíšek by tě tehdy hned přijal do „party“, jenže ty jsi zatím nechtěl. Pár měsíců jsi prožil v šatně v rohu, pár měsíců pod postelí. Ale pak jsi začal věřit, že lidé nejsou tak zlí a jsou tu i pro kocourky, kteří už nevěří nikomu. A Melíšek tě nijak neotravoval, nechal tě být a čekal.

Nikdy jste si spolu nehráli. Ale někdy jsi sám dováděl jako kotě, proháněl jsi míček nebo myšku a já jsem byla šťastná, že tě vidím tak spokojeného. Miloval jsi pytlíčky se šantou, a když jsem je ještě navíc ovoněla kozlíkem, tak jsem jen sledovala, jak si je packami držíš, olizuješ a blaženě se po nich válíš. Kozlíkovo-šantové pytlíčky byly pro tebe největší odměna.

Byl jsi vděčný za dobré jídlo a mlsánky. Sýrové kuličky, sýrová pasta, malt pasta, tyčinky a hlavně – RŮŽOVÉ NÁPLASTI, což jsme převzali od panprésora Piškotka – vždycky jsi byl první, když se „vydávalo“. Baštil jsi vše a moc rád.

Jak já jsem byla šťastná, že tě můžu pohladit u misky, když jsi konečně opustil své úkryty, ze kterých jsi vylézal k jídlu, pití a na záchůdek jen v noci – byl jsi celý napnutý, ztuhlý, pohlazení jsi sice přijal, ale cítila jsem to napětí, ten stres v tobě.

Nechala jsem tě žít doma podle tvého a chtěla jsem, abys sám pochopil, že tady ti žádné nebezpečí už nehrozí, že už budeš mít svůj domov a lásku. Nerušila jsem tě, netahala, nenutila k ničemu, nechala jsem tě žít tak, jak jsi potřeboval. Abys dokázal nasát skutečnost, že tohle je DOMOV, opravdový a konečný tvůj domov. Když někdo přišel na návštěvu, tak jsi nebyl, zalezl sis do svého úkrytu pod postelí.

6 Zrzínek

Uvěřil jsi tomu všemu až s odstupem času a já jsem za tu trpělivost a péči získala lásku kocourka, který začal zase věřit lidem.

Nezapomenu na tvoje první setkávání s láskou, kterou jsem ti nabízela. Když jsi mi prvně skočil na klín, natáhl se mi na rameno a potřeboval jsi hladit celého kocourka, tak jsem byla jako u vytržení a nesmírně šťastná. Klidně jsem nechala rozdělanou práci a užívala si té tvé pozornosti a důvěry. Rozdrbal jsi mi několik triček na dírky, protože když se něco šustlo, už jsi hledal zázemí pod postelí a drápky zkrátka udělaly své. Ale pak jsi zase vylezl a tulil se.

Tvé spaní na kytičce, kterou sis tak oblíbil, vždy bylo provázeno úprkem, když ve dvoře odváželi kontejnery nebo odpadky nebo tam startovalo nějaké hlučné auto... případně někdo chodil po chodbě před bytem a dělal hluk. Když mi upadl telefon, když jsem si vysoušela vlasy… vždycky jsi prchal v panice do bezpečí podpostelového úkrytu.

Ale pak jsme prožívali krásné chvilky na klíně, kam jsi chodil pro pomazlení, bříšánko jsi vyšpulil a drbkání sis užíval plnými doušky. Vrněl jsi a cintal blažeností.

7 Zrzínek

Kytička na posteli u polštáře je prázdná, smutná. Už tam není ten kocourek, který si vyskočil na noc, a kdykoliv jsem natáhla ruku na pohlazení, tak tam byl připravený, vyšpulil pupík a drbééééééééj.

I v hluboké noci, kdy jsem se obracela ve spánku a lehce tě pohladila, okamžitě jsi začal vrnět a chtěl jsi podrbat bříško. Nebo jsi přelezl na polštář a něžně mi tlapkou šimral tvář, zatímco já jsem tě v polospánku hladila.

Z hubeného kocourka s nově narostlou srstí po léčbě kožního svrabu se postupně stal mohutný PAN KOCOUR. Byl jsi huňatý, hedvábná srst se ti leskla, tví předci byli zřejmě z řady britských koček, takže velká hlava, malá ouška, krásný čeníšek – to vše dohromady tvořilo toho nejkrásnějšího kocourka, jakého jsem si mohla vysnít. A ta barvička rezatá, proužkovaná... Občas jsem ti žertem říkala „stegosaurus“, protože na zádech jsi měl takový pruh tvrdších chlupů, který tam jakoby nepatřil, ale rozhodně tě dělal zajímavějším.

I ten pahýlek ocásku ti slušel, i když tě to zranění kdysi muselo moc bolet.

Ocásek

Nenáviděl jsi cesty autem, ale v Krkonoších se ti moc líbilo. Měl jsi tam své místo na parapetu v malém zadním pokojíku, ještě teď tam je zachlupacený kobereček, který nechám tak, jak je.

Když jsem přišla domů a otevírala dveře od bytu, tak jsi byl v čele uvítacího výboru a nadšeně jsi pískal, že jsme zase všichni spolu. Neuměl jsi mňoukat, nevím proč, ale pískal jsi jako svišť. Vždycky jsem se tomu tvému pískání smála, teď mi chybí.

Zrzínku můj milovaný, dala jsem ti vše, co jsem mohla, udělala jsem vše pro uzdravení nemocné kocouří dušičky a ty jsi mi to vracel svojí neskonalou láskou.

Když jsi mi vyskočil na klín a nevěděl, jak by ses ještě natočil, abych dosáhla rukama všude, kde jsi potřeboval drbkat, tak jsme si tu lásku dávali navzájem.

Nikdy na tebe nezapomenu, jako nezapomenu na Ríšánka. Byli jste každý jiný povahově, ale to už jsme i my lidé. Každý je originál a něčím výjimečný.

Pětice

Ríšánek tě dovede k mamince a tatínkovi. Teď bude mít každý svého kocourka. Nebudou se muset dělit o jednoho, každý si bude hladit toho, který mu na klín vyskočí a bude mu vyprávět svým vrněním, co prožil. A možná tam budeš mít i kytičku, na kterou se stulíš, a bude se ti něco zdát, třeba o tom, jak jsi žil poslední 4 roky v kočičí domácnosti, kde tě milovali a byli s tebou šťastní.

Miláčku Zrzínku, slzy odplaví ten největší smutek, ale v mém srdci zůstaneš zapsán stejně jako Ríšánek.

Jen teď je to strašné, protože se otevřela i ta čerstvá rána po odchodu tvého kamaráda Ríši a o to víc všechno bolí.

Tak se už mazlil 3

Zůstal Melíšek, Bělinka a Cecilka. Bělinka s tebou prožila rok, Cecilka pár měsíců, takže tě tolik nepostrádají. Hrají si spolu a vystačí si. Ale Melíšek výrazně posmutněl, chybíte mu oba, ty i Ríšánek. Kotě Cecilka ho otravuje, takže si vyhraje spíš s Bělinkou a vlastně je zase sám.

Každý den zapálím svíčku pro tebe i pro Ríšu a nikdy na tebe nezapomenu, moje sluníčko rezaté mouraté.

Více fotografií tohoto krásného zrzavého kocoura najdete zde.

Foto: archiv autorka