Rozhodli jsme se navštívit Kačku v Liberci, než tam dostuduje, a tak jsme vyrazili na čtyřdenní výlet (využili jsme jeden květnový státní svátek). Nechala jsem si poradit od Xerxové, kam na výlety se psy, a navíc jsem žádala přiměřenou délku – Světluška je sice v kondici, ale přece jen je kardiak.

Do Jizerek jel Mušketýr s jakousi virózou, takže jsem kus cesty řídila. Ovšem do druhého dne choroba zmizela a byl klid. Po příjezdu jsme si psice vzali s sebou na večeři do hotelové jídelny. Přece jen pokoj neznaly a nacpat se pod stůl dají snadno. Byly úplně potichu, a když se zájmem vykoukly na obsluhu, byly ještě obdivovány :-) Další den už odpočívaly během jídla v pokoji samy.

Rašeliniště na Jizerce

V neděli jsme tedy vyrazili na Jizerku. Už jsme tam kdysi byli, ale v parném létě. Sluníčko svítilo, naštěstí studeně foukalo, takže bylo příjemně. Pochodili jsme po Jizerce a přilehlém rašeliništi snad tři hodiny. Rašeliniště mělo jednu výhodu – nebyli tam cyklisti. Ti jsou jinak všude. Pokud je jich míň, stačí si psy zavolat k noze, pokud je jich moc, bereme na vodítka.

Kavalírky nadšeně šmejdí

No a po poledni byla Jizerka tak nacpaná lidmi, že jsme odtud zmizeli a vyšli si do Liberce na hlavní třídu plnou vil a rozkvetlých rododendronů. Sice byl trochu problém zaparkovat, protože blízko je ZOO, tak jsme nakonec nechali auto u školy a seběhli dolů. V cukrárně jsme si dali moc dobrou zmrzlinu (i když doteď nevím, co je dračí ovoce) a byli jsme rádi, že je hezky, protože dovnitř cukrárny psi nesmí.

Druhý den jsme vyrazili těsně za hranice na Oybin. Je to zřícenina kláštera a hradu na vrcholu vysokého kopce – no, skaliska. Jde se tam po mnoha kamenných schodech. Funěla jsem a měla obavy o záda psic – zbytečně. V pokladně nakoukli na psy, posoudili, že turniketem by mohli projít, a dali nám vstupenky. Všechno v pohodě. Psice byly celou dobu na vodítku, jednak je to podmínka a druhak po pádu ze skaliska by z nich toho moc nezbylo. Prolézaly s námi nadšeně všechny škvíry a skalní skuliny, jediný okamžik lehkého napětí nastal u schodů z železných roštů. Světluch zkušená normálně šla, Karamelka to neznala a skoro se plazila po břiše, ale za mohutného povzbuzování to vylezla taky. Nahoře jsem odměnami nešetřila :-) a cesta dolů byla už úplně v pohodě.

Oybin

Oybin se mi moc líbil, byly to takové Bradavice v horším stavu – navíc jsme měli štěstí na počasí, takže byl nádherný. Při prohlídce za námi neustále utíkala asi tříletá holčička, kterou fascinovalo, že si Světluška huhlá pod fousy – rodiče ji věčně stíhali a myslím, že hledali dítě podle zvuků. Ke psicím se chovala moc hezky, pak z ní vypadlo, že pejska měli. Jiná rodina nás vyslýchala, jestli je kavalír opravdu turista – to jsem mohla potvrdit. A rasu poznávali i němečtí turisté vyššího věku, kterých tam bylo dost – Oybin jsou lázně.

Nadšená hočička

V úterý jsme už měli odjet, ale ještě jsme chtěli vidět vodopády Jedlová v Josefově dole. Recepční nám poradila, kam dát auto co nejblíž, aby psice nemusely jít dlouho po asfaltu, a protože jsme vyšli hned ráno, měli jsme stezku jen pro sebe. Až na cestě zpátky jsme potkávali další výletníky a volali si psice k sobě, protože se jim na rozbahněných cestičkách povedlo na sebe nabrat černé bahno a většina lidí měla na sobě světlé kalhoty. Vzor psích tlapek je sice hezký, ale nemusí ho mít všichni na všem (stačí na nás).

Narcisová louka

Výlety byly tak do 10 km, což bylo pro Světlušku příjemné, Karamelka by klidně dala víc. Psice byly přezážitkované, takže jakmile si na pokoji lehly, tak hned po krmení usnuly. V autě začaly být mnohem klidnější a nefuněly tolik. Fakt dobrý výlet :-)

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.