Ahoj, kamarádi Zvířetníci,

musím vám napsat, co se mi stalo minulý týden. Tedy ono to všechno začalo už mnohem dřív, to jsem byl ještě malé štěně, jak se mi snažila vysvětlit moje člověčí máma. O tom, kde jsem se u ní vzal a vůbec všechno kolem mého narození, jak za mnou jezdila k paní chovatelce a jak jsem pak přijel k ní, do mého nového domova, kde mne čekali ještě kočičí kamarádi, o tom už jsem vám psal dřív.

Čas utíkal a mně bylo najednou kolem tří měsíců, a tehdy si máma všimla, že sice hezky rostu, je ze mě pořádný westí kluk, ale něco přece jen nebylo, jak by mělo. Máma říkala, že mi nesestoupila jedna kulinka a že zůstala v tříslech. Tedy já to nijak neřešil, nezdálo se mi, že by to mělo nějak vadit. Zato máma o tom mluvila, s paní chovatelkou, s panem doktorem i s paní doktorkou na veterině.

Šance, že se to ještě spraví, byla. Ale nespravilo. Máma se dlouho rozmýšlela, až nakonec tedy dohodla termín operace. I když mi říkala, proč na ni musím jít a co se bude dít, moc jsem tomu stejně nerozuměl. Tedy hlavní důvod prý je, abych nebyl v budoucnu nemocný, protože to by ta kulinka mohla způsobit. A pak prý taky nebudu tak nešťastně zaláskovaný do všech háravých holek, co jich kolem u nás je.

S panem doktorem.

Tedy tak to říká ona, já v tom problém nevidím. Komu to vadí, že venku na procházce mám věčně čumáček zarytý v trávě a ňuchám? Nebo to, že se snažím vytrvale protáhnout všude, kde mně to voní, a tak se škrtím na vodítku, až chrochtám a frkám do ochraptění? A že si občas pobrečím, když ležím doma na posteli a najednou ucítím, že nějaká ta psí holka právě proběhla pod okny ložnice?

Jenže, máma asi má pravdu s tím zdravím, tak jsme v dohodnutý den prostě vyrazili na veterinu. I když bylo ráno, krátce po deváté hodině, v čekárně už sedělo několik psíků s páníčky, byla tu doga, setr, čivava a všichni čekali na ošetření. Máma mě zavedla k váze, vyskočil jsem na ni a zvážil se, 9,70 kg. A potom už nás sestřička zavolala do ordinace. Službu měl pan doktor, se kterým se znám od mala.

Máma mě zdvihla a postavila na vyšetřovací stůl, pan doktor si mě vyšetřil; optal se, jestli nemám nějaké problémy – třeba průjem, a sestřička mezitím přinesla vše potřebné pro zavedení kanyly. Pak pan doktor oholil vršek tlapky, sestřička ji zaškrtila gumou, máma mě přitom držela a dodávala mi odvahu. Na pravé tlapce se to nějak nedařilo, a tak pan doktor zkusil jehlu vpíchnout na tlapku levou. Celou dobu mne všichni tři chválili, jak jsem statečný, já jsem totiž při tom píchání vůbec nemuknul.

A pak jsem najednou tak nějak nevěděl ani jak, ale strašně rychle se mi chtělo spát; sice mi to máma říkala, že o operaci nebudu vědět, ale neuměl jsem si to představit. Usínal jsem, vlastně už jsem ji ani neslyšel říkat, že se pro mně vrátí a že mě má moc ráda. A opravdu, vzbudil jsem se a netrvalo to dlouho, pan doktor mě donesl k mámě zpátky do ordinace – všechno prý proběhlo v pořádku, jen pít smím až odpoledne a jíst večer, ale jít domů mohu po svých. I tak jsme jeli autem.

Jedu domů

Musím tedy napsat, že mne sice trošku bolelo mezi zadníma nohama, ale nebylo to zase tak strašné. Víte, co mi ale vadilo opravdu hodně? Prý abych se nesnažil zbavit náplastí a nevykousal si stehy, dali mi kolem krku takový plastový límec... tedy hlavu v tom mám jak v nějakém trychtýři; dalo mi pořádně zabrat, než jsem se s tím naučil vejít do dveří, vyskočit na postel, nebo do sprchového koutu. Pořád jsem se koukal na mámu a dělal na ní psí oči, jestli jako by se mě jí nezželelo a tu věc z krku mi nesundala. Ale nestalo se nic, prostě to nezabralo.

Ach jo, a co teprv se s tímhle kokrhelem kolem hlavy napít, nebo najíst z misky? No druhý den už jsem to trochu vychytal a smířil se s tím. No, nejspíš bych se opravdu snažil si ty náplasti sundat, to je asi fakt. Máma mi límec trochu přistřihla, takže už mi jde i čmuchání venku. A kdo neví, že jsem byl v nemocnici, vůbec by to z mého chování nepoznal. Venku běhám, zahrabávám bobky o sto šest, i po holkách se koukám. Tak si myslím, že se toho až tolik nezmění... Váš Quicks

Zkusím psí oči, třeba si to panička rozmyslí a límec sundá.

P. S. ještě vám prý chce něco napsat máma:

Tak tedy, rozmýšlela jsem se hodně dlouho, tak dlouho, že Quicksovi mezitím byl rok, dva, tři... nakonec pět let. Do kastrace se mi moc nechtělo. Tenhle problém jsem neměla u svých čičin, ale u psíka tak nějak ano. I když jsem neplánovala štěňátka, prostě jsem tak nějak měla pocit, že potom už to nebude ten „pes“ co předtím. Na první pohled není nic poznat, vyoperovaná má obě varlátka, nicméně vše ostatní vypadá jako dřív.

Rozhodly určitě informace o možných zdravotních problémech v pozdějším věku. Odborně se tento problém nazývá kryptorchismus – název vznikl ze slov kryptos (skrytý) a orchis (varle) - jde o vadu, při níž jedno nebo obě varlata plně nesestoupla do šourku. U štěňat by se tak mělo stát do 14 dnů po narození.

Jestliže varle není uloženo správně v šourku, vystavuje se vyšší teplotě a nemá tak podmínky pro normální funkci. Hlavním rizikem v tomto případě je vznik nádoru. Nesestouplá varlata jsou pro psa vždy zdrojem zdravotních potíží. U psů kryptorchidů je výskyt nádorů varlat 10x častější než u psů s varlaty sestouplými. Další problém může nastat, pokud dojde k tzv. testikulární torzi, kdy se varle otočí kolem své osy, dojde k zaškrcení, a nastane velmi bolestivý stav ohrožující život psa.

Foto: Jitur. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!