Znamenalo někdy v dějinách člověka některé zvíře pro něho víc než kůň? Sotva... Jeden anglický král prý v bitvě, když mu šlo o život, byl ochoten dát své království za koně. Nedostal ho a po staletích byly jeho ostatky nalezeny s dvěma děrami v lebce – jednou velkou po halapartně a druhou menší asi prorazilo kopí. Kůň by ho byl zachránil. Co všechno prožili a vytrpěli koně s člověkem jako jeho nepostradatelní a nekonečně využívaní služebníci! 

Ani nenásilná smrt jim – kromě výjimek, o nichž ještě pojednám – nebyla po všech službách dopřávána. Mají maso, jež lze konzumovat, a tak po krušném životě i to bývá zpeněženo na jatkách. Po letech služby, až kůň vyčerpá své síly, se jeho majitelé s ním loučívají, často se slzami v očích, kterými kropí společnou cestu na jatky. Náklonnost však snad nikdy nepřevážila nabídku malého honoráře za zchátralé tělo a kůň si musel v osamění vytrpět stresující bolestivý konec.

Také já mám vůči tomuto druhu veliký, neodpustitelný dluh. Byl to paradox, který mi byl životem připraven a který jsem neodmítla, prostě proto, že jsem zaklíněna svým příslušenstvím k druhu lidskému v mašinérii lidského jednání a nedokázala jsem se vzepřít tomu, co bylo přijímáno jako nutné, ba samozřejmé.

Když už je člověk na sklonku života a tělo ho víc obtěžuje, než dává potěšení ze života, jako by se ve vzpomínkách načas mohl oprostit od málo radostné přítomnosti a vracet se k prožívání radostných zážitků z dětství a mladých let a těšit se ve fantazii. Jako by tu ještě byly naděje a budoucnost, které tak povzbuzovaly dětství a mládí.

Když mně byl snad rok, přistěhoval se k nám ve své osmdesátce tatínkův otec, můj jediný tehdy ještě žijící prarodič. Požehnaný dědeček, který rozuměl životu a lidem, bral život s optimismem a hrdostí člověka, pro nějž jsou materiální statky na jednom z posledních míst co do hodnoty. Cenil si radostí, které život skýtá, nesmírně miloval svého jediného syna, smířil se i s jeho vyvolenou ženou, až ji osobně poznal, byť předběžné objektivní reference o ní byly v mnohém opačné, než by si byl pro budoucí snachu představoval. Nakonec si ji moc oblíbil, protože povahově k ní měl blíž než k vážnému, zádumčivému synovi. 

Dědeček byl vzdělaný, společenský, kavárenské prostředí a přátelé patřili k jeho životnímu stylu. Bůhví jak se stalo, že vlastnil v Uherském Brodě statek o třech dvorech. Hospodaření přenechával správcům povznesen nad účetní a jinou hospodářskou kontrolu jejich činnosti. Miloval krásné koně. Kupoval si je pro radost. Než syn ve Vídni dostudoval medicínu, dostal se na mizinu, statek skončil v dražbě, správcové si postavili domy a dědeček se pak živil u známého uherskobrodského advokáta, sídlícího v pěkném domě na náměstí, jako jeho koncipient. Později, na samém konci pracovního života, ještě jako úředník v továrně na slivovici u Jelínků ve Vizovicích, kam tatínek tajně pro něho posílal měsíční výplatu, protože jako pracovní síla nemohl podnikateli podat požadovaný pracovní výkon. Hrdost dědečkovi však bránila, aby vědomě přijal od syna jakoukoliv pomoc.

Dovedete si představit, co pro něho v té jeho osmdesátce znamenalo jediné vnouče! Kluk to sice nebyl, ale co, to nevadí. Kolik lásky a empatie musel ke mně mít, když mně k prvním Vánocům daroval krásného dřevěného grošáka na houpadle, na kterého jsem ve svých necelých dvou letech bez pomoci ani nedovedla nasednout, jak byl ještě pro mne velký! Brzy dostal pohádkové jméno Miroň a unášel mne po celé dny do říše nádherných pohádek, na dvory plné milých přítulných zvířat, o něž jsem se starala, povídala si s nimi a létala dál a dál do kouzelných světů. Mironě jsem krmila, čistila, rozprávěla s ním a on se mnou. V různých místech naší velké zahrady jsme spolu tábořili a přibírali do naší společnosti i naše kocoury Macka a Mourka a oba naše psy, později i moji slepičku a husičku Štefku. 

Na moji žádost dostal Miroň později místo červeného houpadla modrá dřevěná kola, ohlávku a provaz a lehce se nám potom cestovalo pěšinami po zahradě, jako by byl opravdový. Moje největší přání bylo, aby mně tatínek, jak jen ještě trochu vyrostu, pořídil poníka. Slíbil, že ho dostanu, až mně bude, no nevím jestli osm nebo dokonce deset let. Ale slíbil a já jsem věděla, že moji rodiče sliby drží, a vyprávěla jsem Miroňovi, jak bude mít živého kamaráda. Táta slib dodržet nemohl. Nepřežil vpád Hitlerových vojsk.

Brzy po jeho smrti jsme se rychle musely s maminkou vystěhovat do dvou malých místností, ale Miroň tam šel se mnou. To mně bylo devět let. Při překotném stěhování pozbyl hlavu, která se pak už nenašla, ale pořád zůstal mojí nejmilejší hračkou a spojnicí s dřívějším krásným dětstvím. Následovalo skoro tři a půl roku v odloučení, strachu a samotě bez lidských i zvířecích kamarádů. Jen málokdy, pouze v noci jsem viděla vyčerpanou maminku, jejíž stav byl na pokraji šílenství. Nebezpečí, výslechy na gestapu, nejistota návratu, tak zvané totální nasazení. 

Dítě má jen úzkost a strach o mámu a o svůj život, který je s jejím životem v mimořádných podmínkách nerozlučně spojený. A ty mimořádné podmínky byly proto, že mne tatínek, byť bylo manželství smíšené, dal při narození zapsat do židovské matriky po sobě a svých předcích. To znamenalo v době německého nacismu každodenní ohrožení života. Ale dost, jak jsem už řekla, děcko z toho nemá rozum, jen se bojí a věří, že máma je na smrt za žádných okolností nevydá, nezabijí-li ovšem ji… Dospělý se však z toho může zbláznit…

Přežily jsme, většina tátových příbuzných ne. Dočkaly jsme se příchodu Rudé armády v dubnu roku 1945. Děla hřměla od jihu několik dní a pak náhle nastalo podivné ticho, potom bušení na dveře úkrytu. Byli tady naši osvoboditelé! Máma otevřela dveře a já jsem viděla, jak se ženou sovětští vojáci na koních, i děvuška - vojačka v sukni mezi nimi byla. Tryskem vedla pravou rukou toho koně, na kterém seděla, a levou ještě jednoho. Z okraje silnice se na ně vynořila hlaveň kulometu. Volný kůň pod jejím vedením srazil německého kulometčíka, než mohl vystřelit

Malinovského armáda se přehnala a za ní přicházeli další vojáci na koních i ti motorizovaní. Ti už měli víc času. Všude bylo plno koní. Brali si je do vozů od zemědělců, důstojníci jezdectva měli koně speciálně cvičené, některé pocházely z německých a jiných hřebčínů a hřebčinců. Když válka končila, mnohé koně se chaoticky jako výměnné předměty ocitaly opět u zemědělců. Ti je chtěli používat jako tažné do svých vozů. Ale jezdečtí koně jsou cvičeni pro jezdce pod sedlo, většinou tahat neumí. 

Byla jsem svědkem velikého mučení koní, kteří nechtěli, protože neuměli, pracovat v zápřahu. |Byli strašně biti. Viděla jsem i zapřaženou jezdeckou klisnu, které zapálili pod břichem oheň, když nechtěla v lese tahat klády. Také jejich uživatelé, vojáci a zvlášť venkovští výrostci, se ke koním někdy chovali až sadisticky.

Sovětská armáda používala hluboká, tak zvaná kozácká sedla. Nikoliv plochá sportovní, tzv. anglická. Z kozáckého sedla tak hned nespadneš. Když jsem od sedláka dostala za všechny své úspory klisnu, kterou získal od vojáků, no, vlastně jsem si ji s máminým dovolením vyprosila, aby nemusela na jatky, vlekla za sebou zadek jako sedící pes, protože sedlák ji předtím strašně zmlátil. Měla obraženou páteř a zadní nohy po drastickém marném rychlovýcviku do tahu. Byla to plemenná chovná klisna plemene východopruského, jak se dalo zjistit podle tetování. 

To jsem však dovedla rozpoznat až o řadu let později, když jsem studovala na zootechnické fakultě. Mladá, velmi krásná hnědka, jistě s výborným rodokmenem, podle vzhledu vysoko v krvi, to znamená s velkým podílem anglického plnokrevníka. Perfektně přiježděná. Neměla udidlo, jen stájovou ohlávku, přesto byla naprosto ovladatelná na jemné povely. Celé hodiny jsem s ní stávala v chladivé vodě v řece na pastvisku mezi jiným dobytkem a válečným odpadem. 

Páteř se rychle hojila, otoky zadních noh se zmenšovaly a já jsem se učila jezdit. Nejdřív bez sedla, potom na kozáckém sedle, které jsem našla odhozené v příkopě a pod něž mi maminka věnovala deku, aby se Jiskra neotlačila. V plátěných šatkách a jakýchsi starých polobotkách jsem vždycky vlezla na patník, Jiskra obvykle postála, než jsem se jí přesunula na hřbet. Až bylo sedlo, byly sice také třmeny, ale i pak to šlo z patníků snadněji. Samozřejmě jsem stále padala a pořádně si odírala kůži. Ale prožívala jsem pocit štěstí. 

V noci byla Jiskra neuvázaná, chodila po zpustošené zahradě pod okno naší ložnice a vítala nás k probuzení do nového jitra řehtáním. Maminka, která se vždycky koní bála, najednou měla zuboženého koně tak ráda, že vždy hned vstala, pomazlila se s klisničkou a dala jí chladivé obklady na stále ještě oteklé nohy. Vzniklo veliké porozumění a myslím, že ten krátký čas, co jsme všechny tři mohly být spolu, byl jako oáza dobra v prožitém moři zlého.

Nastaly prázdniny roku 1945. Do mých odřenin se dostala infekce z vody na pastvisku, ve které jsem Jiskře chladila otoky po bití. Všechno se proměnilo v hnisavé boláky. Místní lékařka mně z nich bez anestézie strhávala pinzetou strupy a rány dezinfikovala. Jezdit na Jiskře už jsem nemohla. Blížilo se září a můj nástup do gymnázia podmíněný složením přijímací zkoušky. Narychlo dřina, ale dohnat se nedala zejména matematika, kterou mne podle osnov měšťanské školy nikdo v úkrytu neučil. Sotva jsem uměla násobilku. 

Jiskru maminka dala mladé paní hospodské, která také toužila jezdit na koni. Co se s ní stalo potom, nevím. Nikdy jsem ji už neviděla. Dodnes se obávám, že ji zabili nebo na zabití dali. V následujícím roce jsem objevila v Brně nově založený jezdecký oddíl Sokola – tam by byla mohla Jiskra být, ale už jsem ji nenašla. V oddíle mě také seznámili se základy jezdeckého sportu. Chodila jsem jezdit, jak často jsem jen mohla, ale ukázalo se, že talentovaná nejsem. To však moji náklonnost ke koním vůbec neumenšovalo.

Ještě než jsem objevila sokolský jezdecký oddíl, někdy začátkem podzimu 1945, hostoval v Brně cirkus s překrásnými lipicány. Mohla jsem na nich oči nechat, když jsem je viděla v manéži předvádět drezúru. Však také patřili známému cvičiteli cirkusových koní panu Šmahelovi. Lepší koně než ty jeho se v té době v cirkusech sotva vyskytovali. Pamatuji se, že když jsem byla přítomna jeho číslu, zírala jsem na nádherné koně jako uhranutá. Nic jiného pro mě neexistovalo. Hned po potlesku jsem za ním běžela, jestli by mne neučil jezdit. Svolil a já jsem mu platila vajíčky, sádlem, no živobytím, které mi maminka za tím účelem sháněla. Po válce byl lístkový přídělový systém a potraviny nedostatkové. 

Ale jak dlouho zůstává cirkus na jednom místě? Po třech hodinách byl učení konec. Za mnoho let, to už zdaleka nebyla cirkusová sláva taková, jako za tohoto cvičitele, jsem znovu navštívila tentýž cirkus, když se objevil v Brně. A to už jsem byla ve funkci obchodnice s koňmi u socialistického podniku. Ale jako by ta sláva koní a cvičitelů už byla za svým vrcholem. To nebylo jako za pana Šmahela bezprostředně po válce. 

Opatřovala jsem pro cirkus koně, samozřejmě hlavně lipicány, ti byli na prvním místě. Bývali cvičeni pro tu nádhernou skupinovou drezúru v manéžích cirkusů. A také pro drezúru jednotlivých jezdců, až se dech tajil, když se vzpínali pod jezdcem – umělcem. V Bassově Cirkusu Humberto pravděpodobně na lipicánovi předváděla žena českého cirkusáka Vašků, Helenka, své drezurní umění „španělské vysoké školy,“ až jednou vzepjatý kůň neudržel rovnováhu a při pádu svou křehkou jezdkyni smrtelně zranil.

Jiná plemena pro cirkusy, to bývají lehčí, pohybliví chladnokrevníci, kteří mají široká záda a loupnutou záď a pěkně rovnoměrně cválají kolem manéže. Také je bylo potřeba občas pro cirkus opatřit. Na těch se předvádí voltyž, až se dech divákům tají, co jen ti cirkusáci dovedou! Stát na rukou na pohybujícím se koni, na jehož zádech jsou upevněna madla, nebo udělat několik přemetů a zase se spustit za pohybu koně hlavou až k pilinám a sbírat třebas do zubů kapesníčky! Dokonce na koňských zádech se dá vytvořit živá pyramida z lidí! Jezdkyně – to jsou baletky na koních. Nádherná dívčí těla ve špičkových střevíčkách a sukénkách balerín na jedné nožce, na rukou, přemety, no kdo by nebyl fascinován tou krásou, tím uměním souladu mezi koněm a člověkem!

Vždycky, když jsem viděla cválat koně ve volné přírodě, ať s jezdcem nebo bez něho, zdálo se mi, že to je oživlá poezie, která nepotřebuje slova. Syn maminčiny spolužačky a celoživotní kamarádky dr. Vašek Kuchyňka, byť asi nikdy na koni necválal, to viděl asi podobně. Vyslovil ten dojem básní. Škoda, že už nemohu najít jeho verše z pozdních čtyřicátých let. „Viděl jsem jezdkyni v růžovém slunci plát… s obzorem ve cvalu splývala ona i kůň…“ Tak nějak to tam bylo.

Mívala jsem z pekla štěstí, že se mi nikdy nic vážného nestalo. Asi málo schopným štěstí přeje. Jezdívalo se o prázdninách na koni na pobytové jezdecké tábory organizované jezdeckým oddílem Sokola Brno. Tam se každý staral o přiděleného koně, ale na místní jízdárně jezdil na koních, které vlastnila místní organizace. Boskovická šlechta zanechala po sobě jízdárničku úzkou, malou. Mně byl přidělen mohutný dlouhý ryzák Pal. Při cválání nevytočil dobře roh jízdárny, byla mu zkrátka malá a směrem do středu prostoru se třikrát přese mne převrátil. Dá se říci, že jsme předvedli kotrmelcové dueto. Dodnes se pamatuji na výkřiky diváků. 

Ale kde, mně se nic, kromě hluboké vtlačené díry nad kolenem po rozsoše sedla, nestalo. Ani Palovi ne. A prožívali jsme krásné zážitky ze vzdálených táborů o prázdninách, kam jsme jezdili na koních, kteří bývali po čtyřicetikilometrové túře se zátěží víc utahaní než my! Následující dny jsme je také plavili a oni rychle pookřáli a dělali si se svými horšími jezdci, co chtěli. Plaví se totiž bez sedla. Připadala jsem si jako za dob své Jiskry – stále na zemi. Když měl můj kůň plavení dost a chtěl už být v poklidu stáje, shodil mne. Koně perfektně poznají, co mohou a nemohou od svého jezdce a ošetřovatele očekávat, a podle toho s ním jednají.

Přilnout k vám může jen kůň, který cítí, že je váš, že ho máte rádi. Až s dojemnou upřímností vám to oplácí. Tak to bylo v několika dnech s Jiskrou. Nevím, kdo dovede svého člověka milovat víc, zda pes nebo kůň. Koně v půjčovnách, kterými bývaly jezdecké oddíly, přilnout k nikomu nemohou, někdy se však pokusí nepohodlných jezdců, nad nimiž získají vrch, zbavit. Rádi od nich mají pokoj a s neobyčejným orientačním smyslem pádí do své stáje třebas několik kilometrů vzdálené. 

Takovou příhodu jsem zažila, když už jsem neobchodovala s koňmi. Myslím, že jsem už měla i své druhé dítě a byla na mateřské dovolené. Ani jezdecký oddíl už jsem nemohla navštěvovat. Ježdění na koni jsem musela při dvou dětech pro rodinné poměry vzdát. Přesto mne koncem podzimu vedení mého oddílu, kde jsem léta jezdila a také zprostředkovávala nákupy a odbyt jezdeckých koní, pozvalo na závěrečnou terénní jízdu roku, jež je jezdeckou slavností: hon na symbolickou lišku terénem. Je to tak zvaný Hubertus. Bývá na konci podzimu. První jezdec s odstupem cválá a nese liščí ohon, ostatní jej honí. Bývá to divoká jízda. Ale odmítnout poctu?

Ne, to jsem udělat nemohla. Snad mně přidělí klidného, dobře přiježděného koně. Stal se opak. Dostala jsem temperamentního valáška, ze kterého jsem už několikrát v minulosti spadla. A co navíc, tři dny ho nikdo nejezdil, tři dny stál ve stáji a byl nesmírně chtivý pohybu. Krokem a krátkým klusem jsme dorazili pod Palackého vrch, pak si udělal vedoucí jezdec odstup a zavelel k honičce. 

Můj kůň vyrazil, zbytečně se nejmenoval Blesk. Za pár desítek metrů už jsem ten nadržený motor nezvládla. Hned to vystihl, několikrát vyhodil a byla jsem dole. Ocitla jsem se kdesi u zadního kopyta, jež mně rozrazilo čelo přes obočí. Podzimní země byla blátivá a moje parádní jezdecké oblečení bylo zablácené až po čepici. Blesk dohnal liščí chvost, pak se otočil a horempádem zpět směrem stáj. Několik kilometrů přes ulice, přes park, kde maminky jezdily s kočárky se svými děťátky. 

Bylo mně jasné, kam asi zamíří, a běžela jsem za ním. Lidé na mne zlobně mávali a pokřikovali, v tom parku seděla na lavičce se svým batoletem v náručí šokovaná maminka, kočárek ještě převrácený na cestě, a lidé ji chlácholili. Kůň totiž v trysku přeskočil lavičku. Po ní kočárek s dítětem, ale skok mu nevyšel, kočárek převrátil a hnal se směrem do své stáje. 

No, připadala jsem si, když jsem tak běžela tím parkem, jako voják v trestné uličce. Vypadalo to, že mne snad budou lynčovat Koně jsem zastihla upoceného v jeho stání. Vytřela jsem mu slámou pot a přivázala jej na stájovou ohlávku. Teprve potom jsem zjistila, že mám obličej i zablácený oděv zalitý přischlou krví. Inu, ten poslední Hubertus měla být pro mne pocta, ale stal se mou velkou ostudou. Tím v brněnském oddíle skončilo mé ježdění na koni.

Věnovala jsem oddílu ještě před touto událostí postupně dva své jezdecké koně, které jsem za babku koupila od soukromníků na jižní Moravě. Nestarali se o ně, oba koně velmi trpěli. Na těch jsem ještě v oddíle jezdila, ale oddíl neměl dost prostředků a darovaní, zanedbaní koně se ani zde dosyta nenažrali. Těžko se vzpamatovávali z následků svého utrpení. Oba uměli tahat, a tak jsem je postupně přenechala zemědělcům na záhumenková hospodářství. 

Gefina, klisnička s vynikajícím rodokmenem, ke mně přilnula, brala si cukr i chléb z mých zubů. Dávala mi pac tak, že mi dávala přední nohu na rameno a mazlila se. Chodila jsem za ní skoro denně do stáje jezdeckého oddílu, přikrmovala, čistila – u svého dřívějšího majitele měla dokonce ve hřívě a ocase vši. Ale oddíl neměl krmivo, Gefina se nemohla dostat do dobré kondice. 

Jednoho deštivého dne jsem ji odvedla do Tišnova. Vyšla jsem z oddílu hodně brzy ráno a sedla si na ni. Někde v České už začala kulhat slabostí a tak jsme v hustém dešti obě sotva došly. Po cestě jsem ji krmila rohlíky a odpočívaly jsme vydatně. V Tišnově se u mého známého, který se mnou před časem jako dobrovolný odhadce spolupracoval při odhadování koní a měl koně rád, trochu vzpamatovala. Ten ji prodal zemědělci do Bystřice. V zimě si zlomila nohu a skončila na jatkách. Dodnes na ni myslím.

Osudy koní jsou vlastně skoro vždy smutné. Bezmezně slouží člověku a ten se jim většinou špatně odmění. Přesto jsem nedávno poblíž Brna viděla ohradu nějakého soukromníka, kde bylo několik jeho koní. Pozorovala jsem je chvíli a zjistila, že jedna klisnička je zřejmě slepá. Ale podle chování i vzhledu mezi ostatními nijak nestrádala. Majitel toho stádečka ji tam nechával s ostatními žít už léta, i když z ní neměl žádný užitek.

Když jsem u Krajského výkupního a zásobovacího podniku organizovala obchodování koňmi, bylo to koncem padesátých let, žili ještě u soukromníků, většinou na záhumenkářském hospodářství, koně po Sovětské armádě. I když se naučili sloužit jako tahouni a pracovní zvířata na polích, nezapomínali na své jezdce ve válce a tehdejší dovednosti a zvyky jim zůstaly. 

Tak za mnou do kanceláře přišel jednou člověk z vesnice poblíž Brna, docela rozčilený a stěžoval si, že můj předchůdce mu prodal nespolehlivého koně, ačkoliv ten kůň má ve své „koňské knížce“ (to bylo něco jako občanská legitimace koně, každá změna majitele, ocenění, vlastnosti, popis zevnějšku, se tam zaznamenávaly) napsáno, že je bez skryté vady. Byl to jezdecký kůň po sovětském důstojníkovi, který se svým pánem přežil válku.

Jeho nynější majitel jej chválil, jak se pěkně u dřívějších zemědělských vlastníků naučil tahat, jak je lehce ovladatelný, ale že když s ním pracuje na poli, najednou jako by bláznil. Popsal mi, co dělá: „Představte si, oral jsem s ním, jdu za pluhem, on pěkně klidně táhne pluh. Najednou letělo několik letadel. Skočil ke mně i s pluhem, zapřažený, porazil mne do brázdy a lehl si na mne. Ne že by mě nějak zmáčknul, jako kdyby byl vycvičený na člověku ležet, aby neublížil. Až letadla odletěla, zase klidně vstal. A když jsem s ním byl za pár dní ve stejné situaci v poli a on uslyšel letadlo, zase se mne snažil zalehnout. A ležel tak dlouho, až už letadlo nebylo slyšet.“ 

No, nedalo moc práce tohle jednání důstojnického koně vysvětlit. Byl zvyklý vlastním tělem chránit svého pána před nepřátelskými letadly. Měl k tomu speciální výcvik. Když se ozvalo letadlo, jezdec si rychle lehl do nejbližší prohlubně a kůň na něho. Uměl to tak, aby svému pánovi neublížil. Když se to vysvětlilo, snad už ho jeho pozdější majitel ušetřil bití. Stačilo uvolnit koníčkovi rychle zápřah a dovolit, aby si lehl, a spíš jej uklidňovat pohlazením než trestat. Majitel to snad pochopil. Víckrát nepřišel.