28.3.2024 | Svátek má Soňa


ČLÁNKY S HŘÍVOU: Když hokejisti tancujou

25.6.2018

Bitky. Věčný hokejový téma. Zakázat? Přísnějc trestat? Proč se vůbec perou, dyť je to surový, násilný a pro mladý kluky špatnej příklad. Trochu vám to dneska vysvětlím.

Pro začátek je potřeba si připomenout, jak hokej vznikl. Podle dochovanech zdrojů ho začali hrát ve chvílích nudy nejspíš francouzský námořníci, nebo jejich kanadský potomci. Hráli ho na bruslích holandskýho typu a holema na pozemní hokej. Jako puk se používaly kotoučky dřeva, plechovky, dokonce slisovaný a zmrzlý bobky. No a námořníci, jak známo, se s ničím moc neserou. Proto už tehdy byl hokej tvrdej sport. Pravidla má snad jenom proto, že na začátku ho skoro stejnou měrou hrály i holky.

Tehdy byl hokej sice hra gentlemanů, ale přece jenom, i gentlemani v klubu u sklenky ginu si občas řeknou: „Hele, jdeme ven.“ Hokejisti se prostě prali odjakživa. To z nich ale automaticky nedělá násilnický rambohochy (Karličko, haf). Takže proč se perem?

Okamžitá spravedlnost

Představte si situaci. Máte v týmu kluka, kterej je prostě dobrej, rozhoduje zápasy a soupeř to ví. Proto ho někdo záměrně trefí trochu víc, takže se hodně těžce zvedá. Ano, většinou za to soupeř dostane nějakej trest, ale to nestačí. Musí dostat i bolest. Proto na něj vyrukuje hráč typu Šlégr a trochu ho pocuchá, aby si pamatoval, že takhle teda ne. Hvězdy jako Gretzky, Lemieux nebo Sakic měli vždycky osobní strážce, byli takzvaně nedotknutelný. Jsou i hráči, co to zvládnou sami. Když je někdo zprasí, nejdřív si to s ním jdou vyřídit a až pak jdou umřít na střídačku.

Dva kohouti

Dva hráči si potřebujou něco vyříkat a poměřit si ega. Je to úplně jednoduchý. Taková bitka bývá buď domluvená předem, nebo na sebe prostě křiknou: „We’re gonna go?“ a jde se. Je to fér souboj, oba vědí, do čeho jdou, rukavice dolů, nikdo jinej se do toho nemíchá, rozhodčí je nechaj. Prohrává ten, co skončí zalehnutej na ledě, dostane víc ran nebo víc krvácí. Pokud se soupeři podaří přetáhnout mu dres přes hlavu, je to braný jako nejvyšší potupa, symbol absolutního pokoření. Oběma se zatleská a jdou si posedět, v Evropě jdou rovnou do sprch.

Ochrana spoluhráčů

Podobně jako v prvním případě jde o udržování rovnováhy a respektu. Soupeř vám třeba zajede do brankáře, když už drží puk. Pro každej tým je brankář jako manželka. A tohle je asi jako by chlapově manželce někdo na ulici šáhnul pod sukni. Pokud nepřijde tvrdá reakce, dovolí si to znova. Je to ochrana výsostnýho území. V jiných případech chráníte nováčka v týmu, obránce chrání útočníka, centr kohokoliv a v mládeži všichni chráněj holku, co hraje s nima.

Dvojičky

Občas se stane, že se melou celý pětice, výjimečně celý týmy. Většinou to začnou tři čtyři blbečci, co neudržej frustraci. A pak už se na ně nabalujou ostatní. Povinností každýho na ledě je se spárovat, aby všechny souboje byly jeden na jednoho. Většinou to vypadá tak, že si chytíte nejbližšího soupeře a pokusíte se s ním domluvit, že vy dva ne a prostě vedle sebe stojíte a koukáte na bitku, což třeba rozhodčí oceňujou, protože maj o starost míň. Občas si s ním i pěkně pokecáte. Ovšem když se ocitnete v oku hurikánu, musíte si chytit soupeře doopravdy a ideálně tak, aby nemohl bít, a odtáhnout si ho někam dál. Od toho je hlavně centr, křídla se většinou perou jak hovada a beci jsou něco jako boží odplata.

Rvačka hokejistů

Na hokej serem, jdem se masit

No a pak jsou zápasy, který se prostě zvrtnou. V určitej okamžik se stane něco, co povolí šrouby a testosteron vytryskne všude kolem. Všichni kašlou na hru a hledaj příležitost se poprat. Trestný minuty rostou do stovek, střídačky se vyprazdňujou, jak hráči dostávaj tresty, a rozhodčí se můžou zbláznit. Buď to rozhodčí předčasně ukončí, nebo to nějak doklepete do konce, ruce si podáte jen tak pro formu a jdete do šaten. Tam se svlíknete, osprchujete, mezitím vychladnete a říkáte si, co se to doprdele dělo. Se studem opustíte zimák a na dalším tréninku se všichni radši tvářej, že se nic nestalo.

Většina rvaček není zdaleka tak divoká, jako sestřihy bitek na YouTube. V absolutní většině případů je to spíš přetlačování, pošťuchování, popotahování a ostrý řeči. Takový ty splašený kladiva, to se každýmu stane tak jednou za sezónu. Většinou to ani není chvíle, kdy by člověku mozek zatemnila myšlenka na krev a chtěl soupeře zatlouct skrz led až do chlazení. Moc dobře si v těch rvačkách uvědomujeme, co děláme, proč to děláme, kdy přestat a co bude následovat. Máme to pod kontrolou. Je to spíš taktická partie, způsob komunikace, než touha tomu druhýmu ublížit.

Dá se dokonce říct, že díky rvačkám je hokej o něco bezpečnější, protože hokejisti si jima mezi sebou udržujou jakousi spravedlnost, kterou pravidla ani rozhodčí nikdy nemůžou zabezpečit. Nebo snad chcete, aby to vypadalo (ano, s urážkou) jako fotbal? Po každým drcnutí by se všichni sjeli fňukat k rozhodčímu. Ne, my se radši občas poperem, nemějte starost.

Foto: Earl Andrew, zdroj wikimedia

Hřívnatec Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !