Svědčí jejich chování a přítomnost vůbec o něčem?

Podobně jako v tropech a v mořích, nežijí rosničky ani na britských ostrovech. Přesto jim právě angličtina přidělila nejvýstižnější jméno - "stromová žába" (tree-frog).
Nejsou jedovaté ani veliké. Proto se brání dokonalým ochranným zbarvením, proměnlivým podle podkladu, a šplháním na hůře dostupná místa. Nepatří k plachým zvířatům a klidně se nechají vyfotit třeba jen z půlmetrové vzdálenosti. Pozorovatelé zvířat si dlouho nedokázali vysvětlit, proč žáby neutečou ani před takovými požírači, jakými jsou hadi.

Dokonce někdy samy zaútočí. Teorie "uhranutí" nevydržela napořád. Až rozbor zpomalených filmů dokázal mnohé vysvětlit. Rosničky a jiné žáby dokáží svým dlouhým lepkavým jazykem chytit letící hmyz a během patnáctiny sekundy ho slupnout. Přitom se ani nedotknou ležící zabité mouchy. Jejich zrakové ústrojí vnímá hlavně pohybující se předměty. Z pomalu plížícího se hada proto vnímají jen mrštný jazyk, kterým had analyzuje vzduch. Zdánlivě nelogický útok proti hadovi je tedy vlastně útokem na jeho jazýček.

V Ázerbajdžánu byl pozorován zvláštní úkaz, tak trochu podobný pohádkám o Pitrískovi, večerníčkovém skřítku-cestovateli. Tamní rosničky zelené (Hyla arborea, stejný druh jako v ČR) dorůstají menších rozměrů (cca 30 mm - to však ještě není úkaz). Údajně se stává, že se přichycují k nohám tažných vodních ptáků a dokáží s nimi cestovat na velké vzdálenosti.

K předpovědi počasí se prý tyto žabky příliš nehodí. Určitě nedosahují ani přesnosti předpovědí podle letu vlaštovek a komárů nebo podle televize. Jejich "zpěv" ani vylézání na strom nesignalizují evidentní příchod deště ani žádnou jinou změnu počasí. Ztratí-li však žabka mnoho tělních tekutin (až 25%), opouští za dlouhodobě horkého počasí stromy a snaží se najít vodu (prognóza pokračujícího horka?). Totéž dělá i v období páření (duben). Podle odborníků však vzácné rosničky signalizují s určitou jistotou alespoň něco - zdravé a neporušené životní prostředí.

Ale vraťme se přímo k životu našich žabiček. Na stromy, křoví, traviny nebo i po omítce a skle šplhají díky lepkavým přísavkám na konečcích všech prstů. Výše položená místa jsou dobrým lovištěm hmyzu i vhodnou "tribunou" pro hlasové projevy. Svým charakteristickým křikem ("kre kre kre kre…") vyznačuje samec vlastní teritorium a láká samičky. Skřehotání pohádkových vodníků ("bre ke ke keks") a tvar jejich prstů našly zřejmě předlohu právě tady.

Mohutnější samička, která nepřesahuje délku 50 mm (měří se bez zadních končetin), klade postupně do vody kolem 1000 vajíček. Vajíčka mají ve vodě průměr 3-4 mm, samotný zárodek jen 1-1,5 mm. Jsou seskupena v kulovitých shlucích o velikosti 2-4 cm. Pulci bývají zlatožlutí a mají vysoký ploutevní lem. Na levém boku mají nepárový dýchací otvor (spiraculum).

Po dvouměsíční metamorfóze (přeměně) se z vajíček postupně stanou žabky, které se od rodičů liší jen velikostí a chybějícím černým proužkem oddělujícím světlejší bříško od zeleného hřbetu. Proužek později vytváří zlatě lemovanou kresbu táhnoucí se od nozdry, přes štěrbinovitou zornici oka a bok těla, až na stehno. Žabky, které se dožijí zimy, přečkají chladné období ve skrýších na souši nebo i na dně stojatých vod.

Pro mě je sympatický hlavně fakt, že tito překrásní a vzácní obojživelníci mohou žít v nemalém množství i na pozemku elektrárny. Tak jako v minulosti, tak jako v budoucnu…Snad alespoň uvedená skutečnost něco naznačuje.

Literatura:
J. Dmitrijev: Obojživelníci a plazi, známí i neznámí, pronásledovaní, chránění (Lidové nakladatelství 1988)
S. Hrabě, O. Oliva, E. Opatrný: Klíč našich ryb, obojživelníků a plazů (SPN 1993)