16.4.2024 | Svátek má Irena


ROZCESTNÍK: Island - pokračování

28.7.2016

Předchozí díl si můžete přečíst zde.

Protože se mi do minulého článku zdaleka nevešly všechny dojmy a rozhodně ne fotky, ráda bych to doplnila a také zde odpověděla na některé dotazy.

Jsme na Zvířetníku, tak snad abych začala zvířátky, která jsme viděli:

Nejvíce zastoupenou skupinou jsou trochu překvapivě ovce, dokonce v poměru k obyvatelstvu ovce vedou 4:1. My jsme tam byli v květnu, t. j. prakticky začátek jejich letní sezony, a tak jsme jich moc neviděli a ani ovce s námi moc nespolupracovaly při focení. Vždy měly jednu na stráži a ta se nenápadně od nás začala stěhovat a ostatní ji následovaly. Tak máme dost fotek ovčích pozadí...

Ovce na Islandu

Nevíme, proč je nenechávají i přes zimu venku (jako jsou koníci), jediné laické vysvětlení nás napadlo, že by během zimy měly kožich tak těžký od sněhu, deště a ledu, že by to jejich relativně tenké nožky neunesly. Nevíte prosím někdo skutečný důvod – asi to bude krmení, ale nám se první důvod líbil více.

Koně – rozhodně půvabnější zvířata! Jsou skoro všude a to během celého roku. Musí být hodně odolní, protože v naprosté většině nemají žádný přístřešek ani proti větru, natožpak dešti. Ale dlouhým vývojem dospěli k naprosté dokonalosti (skutečně je jejich chov od 10. století). A hlavně nesmím zapomenout na jejich pohyb, který je na pohled pro mne velmi legrační, ale pro jezdce prý neskutečně pohodlný – prakticky žádné vlnění a pohupování, servírovat by se na jejich zádech dalo (ověřeno, dcera využila možnosti a jezdila na nich).

Koníci

Papuchalkové – nádherní ptáci. Přilétají na Island zjara a hnízdí na ostrých útesech nad mořem, vydáni napospas všem ostrým větrům. Naše snaha je vyfotit nevyšla, přeci jen byli od nás daleko, a tak jsem si dovolila fotečku od „konkurence“. Jediné, co nás mrzelo, byla informace, že se dostávají na stůl jako známá uzená pochoutka.

Papuchalk, převzato z mariaromeroguerra.files.wordpress.com

A tím nenápadně přecházím k jiné laskomině – „hákarl“. Jsou to nařezané kousky žraloka, 6 měsíců uložené v hlíně, aby se rozložil amoniak a neurotoxin, a pak je prodávají jako lahůdku. Podlehli jsme mámení a také je zakoupili domů jako suvenýr – to jsme neměli dělat. Při otevření uzavřené krabičky se vyvalí aroma, při kterém se vám zamží oči. Tato vůně se line přes mnoho obalů, a tak jsme balili a balili, abychom se žralokem mohli cestovat. Nakonec to ani v Čechách nikdo moc neocenil. Ale snaha byla!

Ještě trochu k zeměpisu. Cestou z letiště do hlavního města je předěl mezi euroasijskou a americkou kontinentální deskou, v některých místech jen pár metrů od sebe a tak si můžete po můstku přecházet z Evropy do Ameriky. Pohyb těchto desek podporuje na Islandu sopečnou činnost a stále ji udržuje aktivní – jen si vzpomeňte na „proslavenou“ sopku s nádherným názvem Eyjafjallajökull, na kterém si před časem lámali jazyky všichni zpravodajové, když uzavřela letecký prostor nad Evropou. A tak nevinně vyhlíží...

Sám Reykjavík nás moc neuchvátil. Je to menší město s nízkými domky, jen centrum se zachovalými starými udržovanými domy je moc hezké. Městu vévodí katedrála Hallgrímskirkja, která je na naše poměry poměrně strohá a působí studeným dojmem.

Katedrála

Uvnitř však skrývá nádherné varhany a z její věže, na kterou se můžete pohodlně dostat výtahem, je krásný výhled jak na město, tak na záliv. U něj stojí proslavená vila Höfdi, kde se v roce 1986 sešel Reagan s Gorbačovem k projednání mírových vztahů a možnému odzbrojení, a také kovová plastika Sluneční poutník na motivy vikingské lodě, která se vyskytuje na většině pohlednic.

Z přístavu vyplouvají nejen rybářské lodě různých velikostí, ale také lodě turistické. A to byl jeden z našich cílů – výlet za velrybami. Přestože počasí nám přálo a bylo nádherně slunečno, po nástupu jsme všichni vyfasovali jakési overaly proti větru a dešti. Ještě že na nás tak mysleli. S naším zimním vybavením bychom si asi nevystačili – na moři to profukovalo opravdu svědomitě.

Naivně jsme si mysleli, že velryby i delfíni poplavou v naší blízkosti v očekávání nějakých pochoutek, ale museli jsme se spokojit s pohledem hodně zdaleka a ne každému se zadařilo ryby vidět. Pomalu zábavnější bylo pozorovat osazenstvo lodě, jak se všichni otáčí stejným směrem po oznámení „ryba na 11 hodinách“ apod.

Jako poslední místo bych ráda připomenula městečko našeho nejvýchodnějšího putování, a to Vík známý svými černými plážemi.

Vík

Všude o nich píší jako o kouzelném pobřeží. Nám se však jako kouzelným mávnutím proutku změnilo počasí, abychom si též dovedli představit, jak to většinou na Islandu vypadá – jedním slovem hrozně. Zima, déšť a silný vítr, který dešťové kapky žene vodorovně proti vám. A tak jsme se na procházce jedním směrem doslova proběhli s nepovoleným větrem v zádech, abychom na zpáteční cestě v předklonu zdolávali vzdálenost, která se nám okamžitě zdála dvojnásobná. Tady jsme poprvé a naštěstí i naposled ocenili dobré rady známých o nutnosti kvalitního oblečení.

Na Islandu jsou i barvy

P.S. Ještě odpověď k jednomu dotazu – Kdo je Maxíková? Mlčící, čtoucí snad již od počátku Neviditelného psa. Jinak původně v majetku postupně 2 chodských psů a nyní jako výpomocná posluha pro 2 australáky.

Foto: autorka. Fotografie si můžete prohlédnout i přímo na Rajčeti: http://maxikova.rajce.idnes.cz/Island_-_2./

Maxíková Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !