Ve středu 12. září ráno nám měli v chalupě na Sněžníku měnit vodoměr, což znamenalo, že tam někdo musí jet. Řekl jsem mámě, že nemám problém tam zajet. Škola ještě nezačala, omluvit se na den v práci nebyl problém. Ranní vstávání sice není úplně moje vášeň, ale nemám s tím problém. Odřídit si cestu tam a zpátky jindy, než v páteční špičce, to už byl bonus.

Takže v půl sedmý vstávačka, snídaně, dvě kafe a jelo se. Provoz minimální, počasí topový, z rádia mi Oldřich Vízner předčítal Saturnina, co víc chtít. Sjezd z dálnice, kolem Nupharo park, vjíždím do Libouchce. Tam je sice padesátka, ale kdo to tam zná, jezdí 30, protože je to tam samá zatáčka. Do toho sluníčko, že jo, takže jsem se fakt coural, nikam jsem nespěchal, měl jsem časovou rezervu.

Tak se ploužím a koukám. A vidím, že po protějším chodníku běží vlčák. Evidentně takovej ten vesnickej erární pes, kterej je doma všude po vesnici. Najednou se pes rozhlíží a při tom vstupuje do silnice. V tu samou chvíli v protisměru vyjíždí ze zatáčky auto a sežeru svoje ponožky, jestli jelo jen 50. To už byl pes v půlce silnice. Začal jsem podvědomě zpomalovat a koukal, jak moc blbě to pes schytá, nic jinýho nešlo dělat. Blbě. Auto ho trefilo bez sebemenšího zpomalení na zadní polovinu těla.

Z mýho pohledu a podle veškerý logiky a zákonů fyziky měl bejt pes na místě mrtvej. Zastavoval jsem u krajnice a koukal po psovi. Řidič plynule pokračoval, vůbec se nestaral, že přizabil psa. Pes ležel uprostřed silnice, zmítal se a vydával příšerný zvuky agónie. Když kolem něj začaly hvízdat gumy brzdících aut, zvednul se na tři. To já už měl napůl otevřený dveře a přemejšlel, jak kruci mám chytit zraněný vyděšený zvíře. Pes to vyřešil za mě. Skákal rovnou ke mně, vecpal se mi do auta, schoulil se mi pod pedály a položil mi hlavu do klína. Ta absolutní důvěra mě až děsila.

Takže mám v autě kňučícího psa, nechápu že žije, odněkud z něj teče krev a já netuším, co mám do prdele dělat. U člověka bych věděl. Dejcháš, seš při vědomí, krvácíš? První pomoc, volat rychlou a tak dále. Ale co mám dělat se psem? To v autoškole nezmínili. Kdybych aspoň viděl, odkud ta krev je, jenže pes je chlupatej. Naštěstí mám mozek, kterej ve stresu přemýšlí přímočaře. Beru telefon a volám Koňařce. Dělá totiž sestru na veterině. Jako zázrakem to zvedá během vteřiny.

„Čau Hřívnatče.“

„Čau. Mám v autě přejetýho psa, jsem na vesnici, co mám dělat?“

„Je při sobě? Má známky?“

„Jo.“

„A číslo na páníčka?“

„Ne.“

„Objeď s ním vesnici, někdo ho musí znát. Víc s tím nenaděláš.“

„Ok, dík, čau.“

Jakože budu obcházet vesnici s třicetikilovým zraněným ovčákem v náručí? Dyť já ho nedostanu ani z auta. Najednou ke mně běží přes silnici blondýna. Psa zná, říkám jí, co se stalo, a ptám se na majitele. Holka hvízdne směrem k servisu naproti a přibíhá týpek v montérkách, že pes je jeho. Když ho vyndaváme, chlupáč nehejbe nohama. Chlap si ho odnáší v náručí, holka cupitá vedle něj.

Od nehody po sem je to asi půl minuty. Co teď? Volat policajty? Co bych jim asi tak řek? Že psa trefilo auto, u kterýho si nepamatuju ani barvu, psa si vzal někdo, jehož jméno neznám, a já musím na chalupu za instalatérem? Tak jsem zavřel, nastartoval a dojel na Sněžník. Umyl jsem interiér od krve, sfouknul to s vodařem a jel zpátky, než mi to celý začne naplno šrotovat v hlavě.

Nevím, jak to dopadlo. Nevím, jestli pes žije, jestli mu zůstaly nohy, nevím ani, jestli to ten zmrd, co ujel, dostal od karmy sežrat. Večer hledám na internetu, jestli existuje něco jako zvířecí záchranka. Nacházím několik soukromých ordinací s pohotovostním autem, jehož výjezd stojí tisíce a dojezdová doba je v řádu hodiny. Takže se jako mazlíčkama nepolíbenej ptám vás. Co mám příště dělat?