Nastal den D, jinak pátek 10. listopadu, a my s chotěm již v odpoledních hodinách ujížděli směr Jižní Morava. Těšili jsme se na milené příbuzné, teplejší počasí a slibovaný kulturní zážitek.

Do třináctitisícového Kyjova jsme dorazili navečer, urychleně se ubytovali u bratránka a v jeho doprovodu vyrazili na obhlídku města. Objevili jsme tam spoustu novinek, nejvíce se nám líbila úprava náměstí. Na něm jsme nakoukli do místního kulturního domu, kde již probíhal první den oslav - rozmarýnková beseda u cimbálu. Nelze nezmínit to, že celé oslavy jsou iniciativou Slováckého souboru Kyjov, který už od svého založení v roce 1942 sdružuje milovníky kulturních tradic Dolňácka (části Slovácka) a kromě udržování tradic hudebních, pěveckých a tanečních se jeho členové významně podílejí na objevování dalších dokladů o kulturní a technické minulosti svého regionu.

Celý soubor má několik sekcí, zahrnuje členy od maličkých předškoláků až po kmety vážené a ctěné, oprávněné chodit právě při různých slavnostech v krásných huňatých kožiších. Největším úspěchem tohoto souboru je pořádání folklorního festivalu Slovácký rok, který se od roku 1921 pořádá v pravidelných čtyřletých intervalech, je přehlídkou krojů a zvyků z celého Slovácka a už dnes žije Kyjov přípravou toho následujícího 17. ročníku, který se bude konat 9. - 12.srpna 2007.

Další den, v sobotu dopoledne, jsme vyrazili na návštěvu dalších příbuzných, u nichž jsme poseděli nad stolem hodových sladkostí a z trouby k nám občas zavoněla tradiční martinská husa. Slíbili jsme včasný návrat k obědu, a proto jsme z kopce zvolil cestu zkratkou po dlouhém schodišti, na jehož konci jsem zůstala stát překvapena objevením krásných průčelí vinných sklípků. Projevila jsem přání alespoň do jednoho z nich nahlédnout, což bratránek přislíbil, neboť jeden z těchto sklípků byl ve vlastnictví jeho kamaráda. Manžel nesměle namítl, že ve sklípcích se hlavně ochutnává, což jsem přešla mávnutím ruky, že my, abstinenti, přece odoláme. Neodolali jsme.

Kamarád právě čekal větší skupinu hostů, na stolech vše připravené a nachystané, takže měl chvíli volna. Tak jsme si sklep prohlédli a ještě před příchodem hostů stihli několik odrůd vína ochutnat. Mě nejvíce okouzlil letošní Miller a loňský Modrý Portugal - po půlhodince jsme odcházeli ze sklepa obtěžkáni plnými lahvemi a mírnou motolicí způsobenou ochutnáváním toho nejlepšího, co hostitel mohl nabídnout.

Po vydatném hodovém obědě jsme se teple oblékli a zamířili k radnici, kde už byli shromážděni krojovaní členové souboru, kteří měli za úkol vymámit ze starosty souhlas s konáním hodů. Přesně dané formule odříkávali pověření členové s lehkostí a upřímností. Starosta si dal načas, ale alespoň bylo možné ochutnat něco z připraveného občerstvení, zazpívat si s dechovkou a obdivovat cifrování dvou mladých stárků, kteří byli velmi pyšní na svoji důležitou úlohu, která je očekávala. Moc se mi líbilo, že i mezi diváky byla spousta krojovaných přihlížejících.

Po vyhlášení souhlasu s konáním hodů následovalo pozdvihování - velmi náročná disciplína, při které byl starosta vyzdvižen na židli, zde připil na zdárný průběh hodů a ještě následovalo objetí s krojovanou krasavicí. Nevím, jak dlouho pan starosta trénoval, jisté je to, že vše proběhlo uspokojivě bez pádů, šrámů a jiných ublížení na zdraví. Po přečtení zásad, které se musí během hodů dodržovat (např.chodit v kroju, nebo aspoň v nohavicách, které nejsú uválané) už se celý průvod vydal k obydlí první stárky.

Dechovka vyhrávala, diváci se přidávali na konec průvodu a kolemstojící mávali nazdobenými větvičkami rozmarýnu. U domu první stárky žádal první stárek o to, aby jeho partnerka vyšla, pak žádal o souhlas rodičů, aby mu ji "půjčili" a po dalších nezbytnostech, mezi kterými bylo zase pozdvihování, pokračoval průvod k domu druhé stárky, aby byly oba páry kompletní.To už jsme se odpojili z průvodu, protože ve tmě toho nebylo moc vidět a také bylo třeba odpovědně se připravit na hlavní událost hodů - večerní zábavu s tradičními zvyky.

Zábava byla velkolepá. Dechovka Žadovjáci se činila, největší zájem však byl o cimbálovou muziku Jury Petrů, která hrála moc pěkně, bez přestávek a se zřejmou radostí. Kulturní program byl velmi působivý, vystoupení mladších členů souboru Kyjov bylo odměňováno co chvíli bouřlivých potleskem. Odcházeli jsme v jednu hodinu po půlnoci příjemně překvapeni bezvadným průběhem zábavy. Já sama jsem nejvíc ocenila to, že tančilo hodně mladých a nebylo po celý večer vidět výrazněji napitého účastníka.

Další den jsme se se zájmem podívali na lokální televizní vysílání televize Slovácko, kde jsme se dověděli ještě spoustu doplňujících zajímavých informací o městě samotném, blízkém okolí a dění v regionu. V plném proudu je například příprava na další významnou akci "Kateřinskou - zástěrkovou zábavu", která se nemůže konat jindy než v sobotu 25. listopadu a také má prý velmi zajímavý netradiční program.

Po obědě už jsme se rozloučili a ujížděli nazpět k domovu. Velmi mě mrzelo, že jsme nemohli zůstat do odpoledne, kdy pokračovaly hody opět krojovaným průvodem, který doprovodil děvčata - stárky do jejich domovů a hody byly ukončeny mlácením kačera a večerní dechovkou. Bylo mi vysvětleno, že mlácení kačera je pouze symbolické, neboť kačerovi je podána před obřadem pochoutka v podobě pečiva máčeného v sladkém víně, tudíž je kačer, uvázaný na špagátku, při aktu samotném dobře naladěn, nezlobí, nechá se "zbít" bez protestu a následně usíná spánkem spravedlivých.

Celou zpáteční cestu jsme debatovali o tom co jsme viděli, hodně jsme se nasmáli a do reality nás uvedlo až sněžení, které začalo v kopcích nad Šternberkem. Jako by nám naše hory říkaly: tak jste nazpět vy tuláčci, vítejte doma …