Není to až tak dlouho, co jsem napsala...

...štěník byl nachystán a čas nás tlačil dál... ale někdy se vrátíme. Ano, asi se někdy vrátíme. Protože španělské vnitrozemí neznáme. A ten letmý pohled z dálnice nám ukázal nesmírně zajímavý kus světa. Drsný, málo obydlený kraj. Kraj, kde kráčela historie. Města plná památek. Zajímavá příroda. Možná, že se Garaba ještě někdy domů podívá...

Dovolená v našem podání hodně lidí děsí. Spánkový deficit při ní spíš narůstá, fyzická aktivita také, na povalování a lenošení není čas. Dopředu je potřeba připravit podrobný plán – raději rozsáhlejší, škrtat se dá vždycky. Zajistit ubytování, zabalit věci, rozmyslet jídlo.

Stravování v hospůdkách na jihu nestojí pouze peníze, ale hlavně stojí cenný čas (tam mají na všechno hodně času). Čas, který je možný strávit jinak. Další komplikací na cestách je pes. A ne malý (nemalý pes i nemalé komplikace). Třeba jeho stravování na cestách by potřebovalo samostatný mlsotník :o)

Nakonec vyrážíme v půlce září na šestnáct dní ve složení pět lidí a jedna doga. Dvěma vozy na dlouhé přesuny, po výletech pak jezdíme jedním. Zaplacená máme tři ubytování, cílem je poznat kousky Andalusie, Castilie a Galicie. Na dlouhých přesunech se na sebe osádky vozů nevážou (komplikuje to cestu a případná čekání štvou všechny účastněné). Takže sraz je v neděli večer v malé andaluské vesničce El Curato.

Vyjíždíme v pátek večer. Noční jízda je klidná, počasí nám přeje, neprší, není mlha – jede se dobře. První delší zastávku máme na okraji Francie. Svítá tam o poznání později, v šest ráno je tma. V rozsáhlém přírodním parku u dálnice se procházíme skoro hodinu. I psisko je pak ochotno něco sežrat (něco znamená syrové mleté maso – přes noc rozmrzlo a čerstvé voňavé hovězí bylo uznáno jako poživatelné). My si dáme kafe z termosky a kus mazance... a jede se dál.

Aréna v Nimes

První cíl našeho plánu je jihofrancouzské Nîmes. Nejznámější památkou je obří římská aréna. Ale my nejprve míříme do rozsáhlých zahrad Jardin de la Fontaine. Stín, voda, Dianin chrám, stará Tour Magne (věž z Augustova opevnění), klid, pohoda. Psi mají do nejstarších francouzských veřejných zahrad (otevřeny roku 1750) vstup povolen. Sice by měli být na vodítku – ale na vodítku je tam snad jen Night. Ve Francii obecně můžou psi skoro všude, je jich všude hodně a majitelé je mívají na volno a rozhodně po nich neuklízí...

Nimes - Dianin chrám

Cestou ze zahrad jsme zamířili k bývalé pevnosti (dnes univerzitní komplex), katedrále (nehezky modernizovaná, hodiny zabudované do gotické rosety mě dost šokovaly) a pochopitelně i aréně. Před ní probíhala dražba arabských koní. Úžasných, hrdých, upravených krasavců. Fotodokumentace koní chybí – já se cpala zmrzlinou a tudíž Pepa místo foťáku držel psa.

Z Nîmes jsme se jeli ubytovat do B&B hotelu v Perpignanu. Tato síť hotelů je ve Francii hustá a na rozdíl od známějších F1 a Ibisů bez problémů a levně vždy ubytuje psa. Každý pokoj má vlastní sociální zařízení a internet. Po večeři vyrážíme do centra. Autem míjíme palác mallorských králů (ano – Království mallorské zasahovalo i na pevninu), hledáme parkoviště blízko katedrály. Nedaří se. Městečko žije – všude davy lidí, parkoviště plná. Nakonec parkujeme docela daleko.

Cestou ke katedrále se probíjíme zcela zacpanými ulicemi. Koná se jakási slavnost, živá dechovka hraje na plno – naštěstí Night davy lidí ani zvuk bubnů a činelů neřeší. Hodně lidí si ho hladí, psisko neprotestuje. Katedrálu (moc krásná Cathedrale St-Jean) obhlížíme rychle, na prastarý hřbitov Campo Santo čas není. Slíbila jsem totiž Najtovi večerní vylítání na volno a tak k hotelu jedeme oklikou přes pobřeží.

Opravdu hodně fouká (v Perpignanu)

Fouká silný vítr, moře je divoké, sluníčko zapadá za lagunou na druhé straně silnice. Je hezky – ale brzy se jedeme vyspat. Přeci jen máme za sebou skoro 1700 kilometrů za dvacet čtyři hodin. A v neděli nás čeká těch kilometrů taky pořádná dávka – 1100...

Vyjíždíme brzy. Dálničními uzly kolem Barcelony projíždíme skoro sami. Až kolem Valencie trochu houstne provoz. Tam opouštíme pobřežní dálnici a vydáváme se do vnitrozemí. Nové dálnice jsou kvalitní, zadarmo a není na nich moc aut.

Olivy - kam dohlédneš, všude olivy

Největším zážitkem toho dne byly kilometry olivových sadů v horských částech Andalusie. Olivy, olivy a zase olivy. Po čase si člověk říká, že je to snad horší než řepka. A zase olivy, nic než olivy. Cesta ubíhá, nikde se neztrácíme a tak kolem páté odpoledne sjíždíme z dálnice kousek před Málagou.

Poslední kilometry jsou adrenalinové. Strmé stráně, uzoučká nepřehledná silnička se kroutí jak had. Prudká klesání a stoupání. Jedeme krokem, dochází nám, že každé ráno nám bude dlouho trvat, než těch 20 kilometrů k dálnici zvládneme. Mimochodem – posádka druhého vozu dorazila deset minut po nás (jeli na dva noclehy a jeli jinudy) – načasování vyšlo skvěle.

Náš první domek (EL Curato)

První ubytování bylo v typickém bílém domku s červenou střechou. Bazén byl hluboký a osvěžující (překvapivě chladný), rozsáhlá zahrada (oddělena od obytné části a teras brankou) nebyla tak úplně pro Nighta vhodná. Nejenže měla nájemníka – byl tam ustájen koník od sousedů, ale byla hodně svažitá a všude byly ostré kameny a bodláky a ostružiny a trnité rostliny. Žádný trávník tady neexistuje.

"Náš“ koníček

Ale zahrada dogákovi nechyběla – každý den byl rád, když sebou plácnul na svůj velký pelech do stínu, případně na postel (na svoji deku). Majitelka domku je Angličanka. Klíče jsme měli pod rohožkou (fakt) s tím, že přijede, až budeme zabydlení. Zálohu nechtěla, klíče jsme za týden zase měli dát pod rohožku... Night se jí moc líbil, věnovala mu víc pozornosti než nám...

Pondělí bylo určeno na průzkum nejbližšího okolí. Ráno jsme se vydali na výlet do přírody. Protože na pohoří El Torcal jsme se koukali z okna a rozhodně to stálo za návštěvu.

Kozorožců je tam plno (El Torcal)

Vápencové bizarně tvarované skály jsou úžasné. Od parkoviště jsou značeny dvě cesty – my zvládli i s Najtem tu delší – čtyřkilometrovou, poměrně náročnou. Adrenalinovým zpestřením trasy bylo značné množství kozorožců. Provokovali, čekali, až budeme opravdu blizoučko. A pak hop hop hop – a byli vysoko nad námi ve strmých skalních stěnách.

Do hor jsme jeli po neuvěřitelně kroucených silničkách, na druhou stranu jsme prudce klesali po stejně křivolakých stezkách. Cílem bylo bílé město na druhé straně hor – Antequera.

Pohled na Antequeru

Antequera má památky předřímské (tři velké dolmeny), římské, arabské a je plná i španělského baroka. Navštívili jsme katedrálu, hlavní náměstí, Alcazábu, banku, supermarket... A kochali se tím úžasným městečkem, která má třicet kostelů.

Po návratu „domů“ a obědovečeři část expedice ještě vyrazila na průzkum blízké Málagy.

Velkoměsto Málaga

Já (která v ní již byla) jsem zůstala doma s psiskem (aby se v klidu dospal) a neteřka zůstala s námi, neb blbě zlomený kotník před rokem jí neumožňoval plnohodnotnou zátěž. A u bazénu s dobrým místním vínem nám nic nechybělo.

V úterý se vstávalo za hluboké tmy. Na západě časového pásma sluníčko vstávalo až po osmé ráno a časové vstupenky do Alhambry v Granadě byly zaplaceny dopředu na půl devátou. Když se k tomu přidá sto kilometrů dálnice a dvacet kilometrů kozích stezek k ní, složité úřadování směny časovky počítačové za reálnou (fronta dlouhá) ... bylo jasné, že se vyjíždět musí v šest.

Detail „kamenných krajek“ v Alhambře

Před lety jsem byla v Alhambře já. A Pepa obcházel okolní kopce s Xerxem na vodítku. Tentokrát jsem pomerančovými a olivovými sady na kopcích nad Granadou chodila já. Když jsem se vrátila do civilizace, poprvé jsem viděla šílení lidí kolem Nighta. Davy turistů se na něj vrhaly. Všichni chtěli fotku, nejlépe selfíííííí s ním. Nikdo se nebál, objímali ho, líbali ho na čenich...

A Night?? Nahodil úsměv profesionální hvězdy, vyprsil se, vrtichvostil... a ke každému se tulil. Neřešil věk, pohlaví, barvu pleti... prostě tuleň profesionál.

V Alhambře se dá vydržet dlouho. Paláce, pevnosti, zahrady, muzea – kdo neviděl, neuvěří.

Zahrady v Alhambře

Krása maurské architektury je dokonale zachovaná. Na zbytek Granady čas nebyl. Obří katedrála dole ve městě, stará arabská čtvrť Albayzín na protějším kopci... byly vyměněny přízemně za koupel v moři.

Našli jsme si kus pláže východně od Málagy. Voda čistá a teplá, vlny velké tak akorát na pořádné blbnutí. Psisko bylo chvíli na volno, chvíli na vodítku. To podle toho, jestli jsme byli sami, nebo byl někdo cizí na dohled. Protože naše macho negro se ve vodě pěkně rozjelo a mělo pocit, že je neodolatelné. Řádil ve vlnách do té doby, než ho jedna vlna přeprala. Podrazila mu všechny čtyři a trošku ho přitopila. Frkal slanou vodu, a k moři se už přiblížit nechtěl. Že je to zrada veliká na nebohém psíčkovi.

Opravdu první bláznění ve vlnách moře

Středeční plán byl velký. Po dálnici do Córdoby, tam navštívit gigantickou Mezquitu, po dálnici do Sevilly, tam nakouknout do historického centra a navštívit katedrálu a vrátit se po dálnici zpátky. Vzdálenosti jsou to značné, ale zase když už je člověk tak blízko, tak by byla škoda nevidět. Často diskutujeme, zda je lepší vidět méně míst podrobněji anebo na více míst nahlédnout... Nevíme.

Před Córdobou začalo pršet (byl to jediný deštík celé dovolené). Na pole před městem přistávalo hejno táhnoucích čápů. Desítky čápů, stovky čápů. Zážitek velký. Prý v dešti nelítají. Ráno je mešita otevřena zdarma, nesmí tam organizované zájezdy. Já a Janina jsme byly vysazeny před vchodem, a než ostatní zaparkovali a vrátili se, my už měly prohlídku za sebou a mohly převzít psisko.

Mihráb v Córdobě

Velká mešita je neuvěřitelný hybrid architektury i víry. Do středu obří mešity byla v šestnáctém století vestavěna katedrála. Pro nás nezvyklý je pohled na Mihráb (lasturovitý modlitební výklenek směřující k Mekce). Tady je vyložen mozaikou ze 1600 kilogramů zlatých mozaikových „kostiček“. Je pravda, že množství zlata nás tady ještě ohromuje... na konci dovolené už budeme na zlaté pohledy zvyklí.

Protože prší, snažím se zneviditelnit s Nightem na zastřešeném okraji Nádvoří pomerančovníků – což je součást Mezquity. Kupodivu jak ochranka, tak státní policie (už pokročil čas a valí se davy, autobus za autobusem naváží výpravy) se na nás směje a chodí si psisko hladit. Nikdo nás nevyhání. A Night se opět ujímá role živé reklamy na dogy.

Japonští turisté v pláštěnkách se s ním začínají fotit. Jejich vedoucí zájezdu je rozhorlen a hlasitě je napomíná. Nedbají a postupně se vzájemně fotí s černým obrem. Vedoucí mění barvu v obličeji (fakt výrazně zoranžověl) a fyzicky otáčí „své ovečky“ do směru výkladu. Marně – opět další a další mu unikají. Nemůžu zadržet smích. Nejsem sama, mladá policistka v neprůstřelné vestě objímá kamenný sloup a stříkají jí slzy, jak řve smíchy.

Mokrá dlažba v Córdobě klouzala

Raději vyrážíme obejít mešitu, podíváme se na římský most přes řeku Guadalquivir, obdivujeme staré arabské vodní kolo a přes zahrady kolem Alcázaru míříme k autu. Mimochodem mokré kamenné dlaždice hrozně kloužou. Bojím se, aby se nikde nevynořilo nějaké psisko, neboť sandály na ošlapané dlažbě se chovají jako brusle na ledě.

V Seville byl trochu oříšek zaparkovat. Nakonec nás uloví podivný človíček a odnaviguje nás do úzké jednosměrky, kde je volné místo. A neplacené. A za dvě eura nám prý auto ohlídá. A ohlídal. Nejprve jsme narazili na hezký pavilon v rozsáhlé zahradě plné vodních kanálů (pozůstatek světové výstavy z počátku minulého století), prošli kousek starého židovského města a mířili ke katedrále.

Katedrála v Seville je obrovská

Sevillská katedrála je kolos (postavme kostel tak veliký, aby příští generace pochybovaly o našem zdravém rozumu – citát z roku 1401). Délka 126 metrů, šířka 83 metrů, slavná věž Giralda je 104 metrů vysoká a nejsou v ní schody. Stráže v ní totiž jezdily na koních, takže se stoupá po pohodlných šikmých plošinách.

Nemá cenu popisovat výhledy z Giraldy ani vnitřek katedrály. Hlavní zlacený oltář (vyřezáno je tam více než tisíc biblických výjevů!!), obrazy (Goya, Zurbarán, Murillo,...), jednotlivé kaple, hrobka Kryštofa Kolumba... k vidění tam je toho neuvěřitelné množství.

Cestou zpátky nás překvapila španělská policie. Zastavilo policejní auto, vyskočili tři uniformovaní muži, naběhli k nám... a poprosili, jestli je Pepa vyfotí s Najtem. Byla to třešnička na fotošílenství kolem našeho psíka toho dne. A psík se stále tvářil pohodově, u všeho musel být a rozhodně se netvářil, že by trpěl.

Pokračování příště... a je toho ještě mocmoc.

Foto: Xerxovi. Určitě nahlédněte do fotogalerie - kliknutím do kteréhokoli obrázku.