Včera jsem byla v Praze na několika tiskových konferencích a posledním bodem mého veřejného pracovního dne byla schůzka s šéfredaktorkou technologicko-life stylového časopisu, na jehož stránkách se už nějaký ten rok bavím psaním fejetonů. Přinesla mi na testování takový ten mrňavý automatický vysavač, který vás k úklidu vlastně nepotřebuje.

Je to legrační přístroj velikosti trochu větší osobní váhy, vypadající jako samohybný trilobit hemžící se po podlaze. Chvilku bručí míň, pokud se zapne kartáč, bručí o něco víc. Blikají na něm světýlka, má displej a dálkové ovládání. Chápete, co tím chci říct? Ideální předpoklady na to, stát se bezvadnou hračkou.

Marek (15) ho rozbalil s nedočkavostí odpovídající spíš vánočnímu dárku. Jedním okem mrknul do návodu, zkontroloval baterku v ovládátku a jelo se. Luxoval a luxoval. Blikající a vrčící brouček jezdil sem a tam, zajížděl pod komody, gauče a stoly. Byl vynesen do patra a projel se pod manželskou postelí. A dobýval další území - v Markově věrném doprovodu. Bylo to evidentně lepší než počítačová hra.

Nikdy jsem nedoufala, že bych někdy musela použít povel: "Marku, proboha, nech už toho luxování!" Ale tak mě napadlo, že kdyby to vydrželo déle než jeden den (to se teprve uvidí...:)), mohlo by se něco takového kupovat dětem a mužům na hraní. Třeba místo autíčka s dálkovým ovládáním. To by bylo užitku!

Teď ještě kdyby vymysleli něco na automatické mytí podlah. To bych si s chutí zahrála i já.