Někdy mám pocit, že většina příruček o výchově dětí předpokládá, že běžné starosti skončí ve chvíli, kdy váš potomek akceptuje fakt, že do té školy se opravdu chodit musí. Velmi podrobně (byť dost nejednotně) se řeší otázky denního režimu kojenců, vzteklých výstupů batolat, období prvního vzdoru a (ne)snášenlivost v kolektivu.
V případě puberty se dočtete o nutnosti stanovit hranice pro chování mladistvého, stejně jako o velké míře lásky, které toto rozporů plné stvoření potřebuje. Vaši přátelé, jsou-li majitelé dětí starších než máte vy, ještě doplní seznam povolených drog, se kterými máte šanci tuto část života svých sladkých drobečků přežít. Rodiče v tomto případě rádi připomínají vaše vlastní výstřelky a většinou neodolají, aby poznamenali něco ve smyslu "jen počkej jak si užiješ, pokud se ta holka/ kluk vyvede po tobě".
Přelouskala jsem toho o výchově dost, ale nikde jsem se nedočetla o tom, že jakmile vaše dítko pobere nějaký ten rozum, budete žít pod větším dozorem, než kdyby se na vás zaměřila CIA. Děti totiž s neutuchající pozorností sledují, zda nepijete víno, kážete-li vodu. Každé vaše rozhodnutí a později i tvrzení je váženo, hodnoceno a srovnáváno se vším, co jste v této souvislosti rozhodli či řekli v minulosti.
Děti chtějí vědět, proč jste studovali zrovna tuhle školu, když vás bavilo něco jiného, proč pracujete tam kde pracujete, jestli to děláte z přesvědčení, s radostí nebo jenom kvůli tomu, že z něčeho se žít musí. Poslouchají jak mluvíte o ostatních lidech na veřejnosti, a jak doma. Hodnotí. Každý den pozorují a hodnotí. Chtějí upřímnost a rychle zaregistrují, kdy blafujete.
Je v podstatě jedno, jaké téma je na pořadu dne. Tlačíte dítko do zdravého stravování a životního stylu? Klidně, ale potom si nemůžete dovolit preparovat celer z polévky, cpát se sladkostmi nebo cvičit nanejvýš při umývání podlahy. Tedy můžete, ale potom se nedivte, že vás děti nebudou brát vážně.
Jenže jsou oblasti, kde je nesmírně důležité, aby nás děti vážně braly. Jak je máme přimět k tomu, aby se chovaly slušně, říkaly pravdu (aspoň většinou...:)), nepodváděly, nekradly či neubližovaly ostatním, když to nebudou mít možnost odkoukat od nás?
A tak jsme sledováni. Je toho hodně, ale já si v tomto případě vždycky nejdřív vzpomenu na řízení auta. Kluci mi dělají denní spolujezdce a hledí na mě kritickým zrakem. Musím jezdit jako pánbůh křížený s jezdcem formule jedna, musím si dávat pozor na to, jak se vyjadřuji o ostatních řidičích (pozor, můžu nadávat, ale jenom právem!!) a pokud překročím povolenou rychlost nebo předpisově nezaparkuji, musím počítat s komentářem. Když starší synek získal řidičák, neodolala jsem a vstoupila na křehký led: "Co myslíš, jak jezdím?" Kriticky na mě pohlédl a začal: "Tak například, blinkr dáváš tak jen v polovině povinných případů..." Ale smál se při tom.
No dobrá, od té doby jsem už na sobě zapracovala a poctivě blikám i na pusté lesní křižovatce. On je to ale poměrně přesný příklad toho, co člověka denně čeká. Protože my nejsme dokonalí, ale rádi bychom měli dokonalejší děti, musíme s nimi mluvit i o svých chybách. A předsevzetích. Teprve když uvidí, že být dobrý dá zatraceně moc práce a selhat je tak snadné, bude jim tento ideál bližší. A možná i dosažitelnější.
Takže moje děti mě sledují když bojuji s termíny, když se snažím hubnout i cvičit, vědí, když se mi do něčeho nechce, stejně jako když to překonám a zvítězím sama nad sebou i nad okolnostmi. Řeknu vám, je to hrozně náročný způsob výchovy. Kam se hrabou probdělé noci s miminkem na chvíli, kdy dáte dítěti klíčky od vlastního auta! To už musíte vsadit na to, že jste za všechny ty roky nic podstatného nezanedbali a doufat.
A kdy to sledování skončí? Pokud bude všechno v pořádku, tak nikdy. Protože rodičem člověk nepřestane být jen proto, že jeho mládě vylétlo z hnízda. My sledujeme je, oni nás. Je to totiž nejen zájem a starost. Je to láska.