Jedním z projevů milosti, kterými nás osud obdařil poté, co jsme se nahonem přestěhovali do Norska, je velkomyslné přátelství JanyBa a jejího muže na jedné straně a Marty na straně druhé. JanuBa znáte z komentářů (retriever Ross), Marta je Češka žijící napůl v Norsku a napůl v Turecku, která vedle jiných znalostí a dovedností miluje psy, ví o nich první poslední, skvěle je cvičí a poslední léta slouží pro známé jako luxusní pětihvězdičkový psí hotel. Psi k ní nejsou na dobu nutnou odkládáni, psi k ní jedou na dovolenou ve stylu "all inclusive".

Pokud jsou v její péči, mají její stoprocentní pozornost, mnohahodinové vycházky a výcvik odpovídající jejich zvyklostem a možnostem. Není potom divu, že když člověk vypustí psy z auta na parkovišti u Martina domu, táhne budoucí paničkou odložený chudinka na vodítku k Martiným dveřím v blahé jistotě, že ho tam čeká vřelé přivítání a nějaká to dobrota v misce.

Já s Nazgúly máme výhodu v tom, že jsme se všichni s Martou skamarádili, takže s ní vyrážejí ven podstatně častěji, než jen ve dnech, kdy jsem na cestách. Nazgúlové společné vycházky milují, protože vědí, že bude legrace a dobrá společnost. Takřka vždy jde s sebou fenka německého ovčáka Nesta a často se připojuje (s paničkou nebo bez ní:)) i Finken, původně plachá až bojácná fenka bedlington teriéra.

To je ostatně moc hezká historie - já tedy maličko odbočím, ano? Nevím přesně, jestli byl na začátku Finkenina strachu útok velkého psa (asi ano), ale rozhodně se chudák pejska v době, kdy jsme ji poznali, venku spíš ustrašeně schovávala, než s radostí běhala. Když uviděla prvně Nazgúly, byla strachy bez sebe, ale kdo by se vydržel bát Daníka, že? A Kazan má v případě ustrašených tvorů výslovně ovčácké pečovací sklony.

Takže to dopadlo, jak vlastně muselo. Finken se jich nejdřív přestala bát, potom si je oblíbila, a nakonec je začala používat jako osobní strážce. Jak jde smečka pohromadě, tak obvykle vepředu běží Daník, vyslanec dobré vůle. Za ním běhá a slídí čiperná Nesta, která se učí číst smečkové signály - už pochopila, že víc čenichů víc cítí, takže když občas hodí oko na kolegy, postřehne podstatně víc zajímavostí, než když se spoléhá jen na vlastní nos. (To ovšem nemá jen výhody - od Daníka k jistému zoufalství své paní převzala zvyk, který lze decentně označit jako hodit ouško... ehm, víte do čeho, že...:))

Potom kluše Kazan, který bedlivě sleduje nejen ty vepředu, ale průběžně kontroluje i dění za sebou - tedy paničky a Finken. Když se smečka blíží k jinému psu (psům), jsou Nazgúlové i holky přivoláni, aby okolo cizince důstojně prošli či se přátelsky očuchali.

A tady je příležitost pro Finken - nejdřív na "drzém kolemjdoucím" vyzkouší Nazgúly, a pokud se nic neděje, tak hrdě projde sama. A představte si, někdy si dokonce i štěkne! Pravda stačí, aby se procházející pes za ní jen otočil, a už je stříbřitá kudrnatá fenka schovaná Kazanovi u boku, aby teprve zpoza jeho mohutné černé chundelaté jistoty vysílala vítězné pohledy - to jsem mu/jí to vytmavila, co?

Samozřejmě to byly právě Martiny "psí" známosti, díky kterým jsme mohly pořádně trénovat potlačování Kazanovy dominance a provokativního chování k cizím velkým psům. Kazan se musel s takovým psem nejen slušně minout, ale třeba v jeho přítomnosti posedět, zatímco paničky rozmlouvaly, nebo s ním dokonce nějaký čas pokračovat v procházce. Zdvořilé chování ke Kazanovi samozřejmě nespadlo z nebe, takže s Martou (stejně jako se mnou) trénují prakticky kdykoliv jdou ven.

Zase odbočím:)) Musím vám říct o tom, jakou měla Marta velikou radost, když ve Frognerově parku v Oslo potkala paní s velikým německým ovčákem a Kazan nejenže neprovokoval, ale on si s ním dokonce úžasně hrál! Běhali spolu, skákali proti sobě, přetlačovali se zaklesnuti předními tlapami, honili se, strkali do sebe... Říkáte si, no a co? Jenže ono to skutečně bylo úžasné - a z několika důvodů.

Kazan žil prvních pět let svého života jako pes primárně hlídací - střežil dům a velkou zahradu a nikdy se vlastně neučil hrát si s jinými psy než s Daníkem. Má velmi silný teritoriální pud a teprve po příchodu do Norska se začal učit životu městského psa. Daníkovi to šlo samo, ale Kazan na sobě musel hodně popracovat, aby v každém cizím (velkém) psu neviděl potenciální ohrožení a svoje hlídání omezil pouze na vnitřní prostory domu. S jinými psy (samci) si tak hraje opravdu zřídkakdy.

Onen německý ovčák zase trpěl nedostatkem nerozbitných psích kamarádů. Ono tady totiž toto plemeno má mezi pejskaři velmi špatné renomé, většina lidí (se psy či bez nich) se jich preventivně bojí. Tak např. první otázka, kterou od lidí kvůli psům dostávám, zní: "Nejsou to němečtí ovčáci, že ne???" A tak důvod k radosti nad vydařenou psí hrou měla i ovčákova panička - konečně se v zemi setrů, ohařů a španělů našel ke hře ochotný druh, který po přátelském bodyčku neodletěl tři metry daleko... Ale zpátky k tématu.

Z toho, co jsem vám popsala je jasné, že Nazgúlové musejí fungovat - a tedy i poslouchat, v "národnostně" smíšené psi smečce. Nelze v jednom okamžiku zařvat "nesmíš" nebo "stůj" ve dvou jazycích, takže se zkrátka Nazgúlové začali učit norsky. Musím uznat, že jim to nejspíš šlo líp, než mně, ale zase je fakt, že mně nikdo za zapamatovaná slovíčka nenabízel pamlsky:)))

Takže výsledkem je to, že když je Marta zrovna v Turecku, musím s Nazgúly procvičovat kromě poslušnosti i cizí jazyky. Samozřejmě ne všechny povely, ale ty nejběžnější. Sedni, jdeme, stůj a univerzálně platné "ne". Přiznávám se, že já například v češtině pro komunikaci se psy "ne" nepoužívám - máme "nesmíš" a "fuj". Ono je to i tím, že české "ne" je neznělé, nemá prostě tu šťávu, když musíte na psa autoritativně houknout. Takové norské "nei" (čti nai) zní úplně jinak a Nazgúlové na něj pěkně slyší.

Stejně jako "nei" ráda používám "sitt" místo sedni. Opět nejde o jazyk, ale zvučnost a naléhavost. Jsme-li v klidu, tak jen brouknu "sedni", nebo třeba "sedni si, ty troubo" či použiju poněkud expresivního povelu "hačipes":)) Když mi ale jde okamžitou a bezpodmínečnou poslušnost (u silnice apod.), zavelím krátké a jednoznačné "sitt". Naopak nepoužívám norské "stopp", ale české "stůj", protože mi to zní líp. Na procvičování tohohle slovíčka si musím prostě vzpomenout.

Dvoujazyčná psí výchova má tady ještě jednu přednost. Když v rámci psí skrumáže zavelím "nei!" a následně "sitt!", tak mám jistou naději, že na okamžik poslechne (nebo se aspoň zarazí) většina zúčastněných - tedy těch čtyřnohých, samozřejmě. A jak každý psí člověk ví, i takový okamžik může stačit ke zvládnutí nebo zmírnění případného konfliktu.

Nazgúlové tedy pochopili teorii cizího jazyka a jak se dalo předpokládat, postavili s k ní tvůrčím způsobem. Když po nich chci něco, do čeho se jim nechce, když se zkrátka někde válejí jak kravský ocas či se naopak radostně pročichávají lesem a nechtějí být rušeni, tak programově nerozumějí.

Oni se už ani nesnaží předstírat proslulou progresivní hluchotu, sílící s psí nechutí poslouchat a zázračně mizející cinkne-li miska či se otevřou dveře ledničky, ale zešikmějí jim oči a tázavě se na mě zadívají: "Šíkala osoba něco? My nerozuměla! Némlufím tvůj jazyk!" Oči se jim potměšile smějí a jazyky plandají z tlamy, jak se snaží o co nejnevinnější výraz.

Já vám dám, "némlufím tvůj jazyk"! Ke mně vy prevíti, nebo... jen počkejte, až se přestanu smát!