Včera jsem si totiž takový záblesk jasnozřivosti zažila. V obchodě bylo liduprázdno, prodavačka tak na mě měla dost času. A já slyšela sama sebe, jak od ní chci: čtvrt kila nakrájeného eidamu, může být i o kousek víc, Marek je doma. Kolik váží ten balíček madelandu, co ho tam má připravený? Tolik ne, vzala bych si o chlup míň.

Paní vedle mě chtěla od její kolegyně kousek nivy, ne, ten trochu větší. A eidam v celku tak akorát na strouhání. Jo, to je dobrý. A ještě kousek točeňáku do špaget. No něco víc, asi tak dvacet centimetrů.

Nabírala jsem si vedle u regálu housky, když přišel starší pán a chtěl teplou sekanou - dvě porce a jedna může bejt menší, protože máma na to moc není, ale on ji má rád. Odsunula se jsem se k chladicímu pultu a tedy z doslechu.

V tomhle obchodě pracuje několik žen a děvčat, všechny jsou téměř vždy milé a v pohodě. Když jsem viděla, jak s profesionální jistotou luští často pozoruhodně nepřesně formulovaná přání svých zákazníků a vytrvale balí balíčky tu s kouskem něčeho nebo s něčím akorát na ochutnání, pocítila jistý druh zadostiučinění.

Protože tady je názorně vidět, že když o to lidé stojí, dokáží se přesně domluvit i s pomocí nepřesných slov.